Tak jsme si řekli, že to budeme dělat lépe než naši rodiče. Co? Přece že budeme mít lepší vztahy, lépe budeme vychovávat děti, že prostě budeme mít lepší život. Jak to, že je to celé spíš naopak? Dokonce ani ta sexuální revoluce není, co měla být! Kde soudruzi z NDR udělali chybu?
Celý marxismus-leninismus byl posedlý iluzí: Poručíme větru, dešti a vybudujeme svět bez hladu! Tehdy, v 19. století, to byla utopická myšlenka. „Svět bez hladu? Kdo to kdy viděl?!“ Jenže tuto metu se nám podařilo překonat. Dnes i bezdomovci jsou obézní. Iljiči i Vláďovi by vypadly oči z důlků. Dnes jí i ten, kdo nepracuje! S tímto se okamžitě objevila otázka: „Dobře, hlad je na lopatkách. Co dál?“
Bez velkého rozmyslu se začaly hledat ty oblasti, kde se ještě cítíme nepříjemně. Ať je to přemáhání v neuspokojivých vztazích, nebo sexuální zdrženlivost. Začalo hledání příjemného světa bez limitů. Laická psychologie vytváří iluzi, že každé trauma opravíme.
Umělé oplodnění s antikoncepcí nalhává, že i plození dětí máme pod kontrolou. Plastická chirurgie jako by popírala stárnutí. Komunismus odnesl čas, ale přetrvala iluze: „Poručíme větru, dešti, ovulaci, též i smrti.“ Opět se ukázalo, že ne my budeme diktovat přírodě, co má dělat, ale naopak stále jsou to přírodní zákony, které nám budou dávat limity.
Přísaha na příjemné pocity vedla k přesvědčení, že vztahy stojí a padají s citovou láskou. Bohužel to má asi tolik logiky jako přesvědčení, že když budu jíst vitaminy, nemohu onemocnět. Zdraví závisí na desítkách faktorů, vitaminy nestačí. Ani vztah nedrží na jednom silném laně citů, ale na mnoha tenkých nitkách. City jsou jen jedna nitka.
Málokdo si připustí, že výrok „Naše láska všechno vydrží“ má záruční lhůtu 4 roky. Za tuto dobu se rozpadne 50 % přechozených vztahů (společně bydlící bezdětní). Tento fakt zkouší dnešní generace plošně ignorovat a zase se diví, že příroda je silnější lásky. Jenom blázen by si do projektu na 4 roky pořídil společnou hypotéku na 30 let. Přesto se to dnes běžně děje.
Nerespektování vývojového cyklu vztahů stojí za většinou rozpadů bezdětných párů. Evoluce si prostě zamilovala děti, proto ty fungují jako konzervant vztahů. Jako zavařovací sklenicí nezachráníme shnilé ovoce, tak dětmi nejdou zachránit vztahy, které od začátku za moc nestály. Ale pokud máme krásný vztah, musíme se včas rozhodnout – buď ho dětmi „zavaříme“, nebo necháme shnít v přechozeném vztahu. S počtem dětí roste stabilita vztahu, tedy optimální počet jsou 3–4. Větší počet již vede k přetížení rodiny.
Přechozený vztah znamená občasné mimovolní zamilování, úvahy, zda dotyčný je ten pravý, situační nevěry… Výsledkem není rodina, ale rozchod a ztráta iluzí. Pak se ale přemrštěné nároky nesníží, ale často zvýší. „Když už vztah, tak jedině kvalitní, aby odpovídal tomu, co nabízím.“
Ale na seznamkách lidé zapomínají, že nemají moc co nabídnout. Sami jsou jen recykláti, kteří se přebírají v secondhandových inzerátech a diví se: „Řekni, kde jsou ti Bajajové/Bardotky?“ To, s čím se včera rozešli s vidinou lepších zítřků, nacházejí dnes v bleděmodrém na seznamkách… Ty se stávají jejich domovem často více než na pět let.
Na náledí i větrem ošlehaní motorkáři jedou pomalu a nenapadne je jezdit po předním kole. Dnes je vztahové náledí a rozvést se je snadné jako lusknutí prstů. V pátek se pohádají, v pondělí bydlí každý jinde. Přesto ve vztazích kupodivu lidé nejedou nijak opatrně. Naopak, stále následují svou žízeň, nevázají se, odvazují se, pak se diví...
Vztahy mají několik podmínek, za kterých uspokojivě fungují celá léta. V prvé řadě jde o respektování zákonitostí vztahu (vztahy bez dětí mají zkrácenou trvanlivost, city se vyvíjejí v čase, vztahy na dálku jsou sebevražda atd.). Pak jde o dodržování vztahové kázně. (Chovat se k partnerovi lépe, než se chováme k cizím. Zkrátka žít tak, aby neplatilo přísloví: Všude dobře, tak co doma? V rozumné míře uspokojovat druhému partnerovi i ty potřeby, které s ním nesdílíme ± muži si musejí najít čas na povídání ci procházky, ženy na sex.)
Ve vztahu nesmíme zapomínat na vzájemnou úctu (i kdyz jsme v krizi, držíme jazyk za zuby, jsou témata, o kterých se s partnerem raději nebavíme, muži musejí krotit svuj ironický ostrovtip, ženy pak chronické vyčítání a přehrávání starých křivd).
V neposlední řadě jde ve vztahu o ideologické nastavení (jak to, ze když on si domluví s ženou návrat v 17.00, je ve 21.30 doma jako na koni, leč bez omluvy a s poznámkou: Co hysterčíš?). To není o dovednostech, protože vidíme, ze včas přijít umí, kdyz chce. To je o hodnotách, kde má muž rodinu a ženu položenou ± ve výše zmiňovaném případě bych tipoval, že tam, co popeláře. Jinými slovy, vztahy je třeba budovat celým člověkem. Celým svým srdcem, celou silou a celou svou myslí.
Je třeba si nastavit hodnotový systém i programové prohlášení, ke kterému se přihlašujeme zpravidla při svatbě. Ano, na začátku si musím rozhodnout, jestli chci volné vztahy a promiskuitní život, nebo stabilní rodinu. Obojí se moc nerýmuje, nebál bych se říci, že se to přímo az tluče.
Ideologická příprava na prorodinný světonázor samozřejmě nefunguje u starých psů, kteří se novým kouskům jen nesnadno učí. Začít se musí již v dětském věku a je nejlepší, když tuto labutí píseň o kráse funkční rodiny zpívají dětem v manželském dvojzpěvu oba rodiče: To bylo tenkrát na ostrove Capri za vodou v rákosí.
Článek vyšel v časopise Moje Psychologie
