Princ na bílém koni
Asi jako každá mladá holka, i já jsem měla svého vysněného prince. A mnohé romantické představy o tom, jak se potkáme. Dlouhý pohled do očí bude stačit, abychom věděli, že jsme si souzeni. Procházky pod noční oblohou, sladká slůvka o štěstí, které nás vzájemně potkalo… Ano. Takhle nějak jsem si plánovala svou báječnou a ničím neposkvrněnou budoucnost.
Petr mi do mých růžových snů úžasně zapadal. Seznámili jsme se prostřednictvím naší společné kamarádky, resp. mé kamarádky a jeho sestřenice, za kterou jsem se jednou o prázdninách vydala na návštěvu. Právě jsem dokončila střední školu a chystala se na vysokou.
Byla jsem zvyklá, že mi věci vycházely a vše šlapalo podle plánu. Rodiče mne velice podporovali a vzájemná důvěra byla pro nás samozřejmostí. Tenkrát jsem měla pocit, že ani nemůže být jinak a v okamžiku, kdy se Petr objevil, rozeznělo se cosi uvnitř mne samotné a já věděla, že přichází můj princ.
Jak se vyvíjel Eriky příběh dál, se dozvíte v následujících kapitolách... Pokud jste netrpěliví a chcete znát rychle konec, můžete část příběhu přeskočit. Z boxíku zvolte rovnou poslední kapitolu a prostřední část textu se vám vůbec nezobrazí. Jestliže si chcete příběh přečíst celý, postupujte po kapitolách tak, jak za sebou následují.
Pokračování 2 / 4
Dokonalý pár
Šlo to jako na drátkách. Pomalu jsme se poznávali a se vzájemným uspokojením zjišťovali, jak skvěle si rozumíme. Blonďatý kluk s jasně modrýma očima, trochu ostýchavý, přestože z pohledu okolí snad ani neměl být proč. Vypadal vážně dobře a takovým jedincům sebevědomí většinou vůbec nechybí. Naopak.
Já jsem taky neměla sama se sebou problém. Věděla jsem, že se klukům celkem líbím, aniž bych se musela nějak zvlášť namáhat. Husté tmavé vlasy po mamince jemně lemovaly můj drobný kulatý obličej a sportovní nadání po tátovi hrálo v mnohém v můj prospěch. Vysportovanou postavu a štíhlé nohy špatně trávily některé moje spolužačky a našlo se i pár takových, pro něž jsem se stala protekčním „frackem“, co mu všechno vychází jen proto, jak vypadá a umí se podívat. Díky své bezstarostné povaze jsem ale takové záležitosti vůbec neřešila a nenechala si otravovat své jinak pěkně plynoucí dny.
Pokračování 3 / 4
Přehnaná péče
S Petrem jsme se dali dohromady už během zmiňovaných prázdnin. Prožívala jsem další ze svých báječných snů… Rodiče si mého nového přítele opravdu zamilovali, a když mi Petr zhruba po roce nabídl společné bydlení, neměla jsem jediné „proti“.
Zpočátku nám to skvěle klapalo. Petr se snažil maximálně mi vyhovět, podporovat mne. Poskytoval mi dostatečný prostor pro učení a v době zkoušek kolem mne chodil téměř po špičkách. Zvykla jsem si na jemné zacházení a nechávala se hýčkat.
Možná jsem zažívala až příliš mnoho péče a začala ji brát jako samozřejmost. A ze samozřejmosti se po čase může vyklubat nuda… Nejprve jsem si takové myšlenky nepřipouštěla, ale ve chvíli, kdy jsem potkala Marka, pocítila jsem značný neklid.
Petrova péče mě pomalu přestávala bavit. Čím dál častěji jsem zažívala nevysvětlitelné pocity nespokojenosti a viny zároveň, ačkoli jsem měla úplně všechno. Tedy téměř…
Pokračování 4 / 4
Koule u nohy
Začala jsem pátrat. Hledat sama v sobě odpověď, abych dokázala pojmenovat, co mi na mém životě nevyhovuje. S bolestnou upřímností sama k sobě jsem došla k zdrcujícímu zjištění, že mne čím dál víc přitahují „zlobiví“ kluci. Marek byl jedním z nich a Petr byl jejich naprostým opakem. Jeho péče začala být obtěžující. Zjistila jsem, že muž vedle mne už nežije svůj, ale můj život. Všechno mi podřídil, neudělal nic bez mého svolení. Ptal se mne na každou maličkost, až chorobně se přizpůsoboval. Přestal vyžadovat jakýkoli osobní prostor, ani jednou za dlouhý čas nevyrazil s kamarády třeba na pivo. Zato já jsem vyrážela čím dál častěji a Petr na mě jen trpělivě čekal…
Jednoho večera jsem nevydržela a rozhodla se s Petrem promluvit. Chtěla jsem mu vysvětlit, co mi vadí, toužila po jeho pochopení bez náznaku výčitek. To, co jsem spustila už prvními několika větami, jsem nečekala. Petrovy velké modré oči se zalily slzami a já neměla sílu dál pokračovat. Zahrnul mne hromadou „láskyplných“ řečí, vyznal mi nekonečnou lásku a ujistil mne, že jsem jeho osudovou ženou. Prý si nedokáže život beze mne představit, a pokud bych ho někdy chtěla opustit, raději by prý dobrovolně odešel na druhý břeh…
Jsem čím dál tím zoufalejší a nevím, co si počít. Petra mám ráda, je to přítel a neuvěřitelně hodný člověk. Ale já ho už nemiluji a život vedle něj mi připadá podivně prázdný… Nechci mu ublížit, bojím se o něj. Raději tedy ubližuji sama sobě a nechávám své dny plynout bez radosti a stále více chybějící životní energie.