Erika prožívala velkou lásku, vše se ale pokazilo, když se od lékařů dozvěděla krutou pravdu. Její vztah novou situaci neustál a dnes jí zbyly jen oči pro pláč...
Chodili jsme spolu už sedmým rokem. Dušan byl můj první kluk. Seznámili jsme se na prázdninové brigádě. Zpočátku to vypadalo jen na obyčejný flirt, jenže postupem času se z nezávazného vztahu stala láska jako trám.
Museli jsme se vidět každý den, hned jak mi bylo osmnáct let, odstěhovali jsme se spolu do podnájmu. Dušan byl o čtyři roky starší než já, takže se stal na pár let živitelem. Já jsem totiž ještě po gymnáziu začala studovat vysokou školu.
Laura Poláková
21. července 2019
Když jsem úspěšně složila státnice a záhy se mi podařilo najít si práci, začali jsme plánovat svatbu. Jeden pro druhého jsme byli osudovým partnerem, takže nebyl důvod otálet. Navíc jsme oba toužili po miminku. Svatba byla nádherná, měli jsme totiž tu pravou moravskou, na které se veselily desítky lidí. Říkala jsem si: „A pohádka začíná…“
Pěkně jsem se ale spletla. Uběhl rok od svatby a nám se stále nedařilo počít potomka. Nejdřív jsme to přičítali stresům v práci, našemu nezřízenému způsobu života, ale potom jsme si již začali dělat starosti. Rozhodli jsme se, že si zajdeme pro verdikt k lékařům, chtěli jsme vědět, na čí straně je chyba.
Laura Poláková
18. července 2019
Vyšetření byla zdlouhavá a časově i psychicky náročná. Když lékař vyřkl ortel, krve by se ve mně nedořezal. Dušan byl v naprostém pořádku, možná na tom byl lépe než většina jeho vrstevníků, jak pravil doktor. Se mnou to bylo ale o dost horší. Šance, že otěhotním, byla mizivá, a kdyby se mi to prý náhodou povedlo, bude zázrak, pokud dítě pod srdcem celých devět měsíců udržím…
Zhroutila jsem se. Mít potomka, ať už dceru, nebo syna, bylo mým vroucím přáním snad od patnácti let. Teď se mi jediný životní sen zhroutil jako domeček z karet. Propadla jsem depresím. Prvních pár měsíců po osudovém verdiktu jsme se snažili předstírat, že se nic neděje. Jenže nám bylo jasné, že ta hra nemůže mít dlouhého trvání.
Laura Poláková
14. července 2019
Zpočátku jsme s manželem vedli malé slovní přestřelky, později jsme se začali hádat. Nejdřív o nedůležitých věcech, záhy došlo na to, co nás oba trápilo nejvíc: moje neplodnost. Hádky nabývaly na intenzitě. Rozcházeli jsme se, stěhovala jsem se k rodičům a zase zpátky.
Možná to zní divně, ale on mi neplodnost nikdy nevyčítal, chtěl být konstruktivní, navrhoval adopci, ale já jsem byla příliš vyděšená, že mě opustí, a zklamaná, že jsem selhala jako žena. Neustále jsem ho od sebe odháněla. Říkala jsem mu, aby si našel náhradu, nějakou jinou, lepší a kvalitnější ženu. Zkrátka jsem ho přímo hnala do náruče jiné…
Laura Poláková
11. července 2019
A jednoho dne mě vyslyšel, odešel a už se nevrátil. Byla jsem v šoku, ale vlastně jsem ho chápala. Sešli jsme se spolu až u rozvodového soudu, v tu dobu už čekal se svojí přítelkyní potomka. Tolik jsem mu záviděla a vlastně závidím dodnes. Já žiji sama a on má už tři děti. Je mi čtyřicet a nemyslím si, že mám ještě naději na opravdovou rodinu…