1. Nemohla jsem svému štěstí uvěřit
Už několik let, vlastně co chodím do práce a vydělávám, si čas od času vsadím Sportku nebo aspoň koupím los. Ne pravidelně, ale třeba jednou za měsíc. Pokaždé jsem se u toho zasnila, jak by bylo krásné, kdybych vyhrála. Ne sto milionů, i jeden by byl super! A co teprve takových deset... párkrát jsem vyhrála několik set korun, takže jsem se utěšovala, že aspoň nejsem v minusu.
Před časem se ovšem stalo něco neskutečného. Slavila jsem narozeniny, a protože přátelé vědí, že si občas vsadím, koupili mi jako dárek kompletně vyplněný tiket na několik losování. A při jednom z nich jsem vyhrála dvacet tři milionů korun.
Když jsem to zjistila, nemohla jsem samozřejmě zpočátku svému štěstí uvěřit. Několik dnů jsem chodila naprosto duchem nepřítomná a jen přemýšlela, co mám dělat. O výhru jsem se přihlásila až po třech týdnech, kdy už jsem měla trochu jasno, co udělám.
- Jak pokračoval Evin příběh, se dozvíte v následujících kapitolách... Pokud jste netrpěliví a chcete znát rychle konec, můžete část příběhu přeskočit. Z boxíku zvolte rovnou čtvrtou kapitolu a prostřední část textu se vám vůbec nezobrazí. Jestliže si chcete příběh přečíst celý, postupujte po kapitolách tak, jak za sebou následují.
Pokračování 2 / 4
2. Mé štěstí netrvalo dlouho
Tou první věcí byla velká oslava. Sezvala jsem přesně ty lidi, kteří mi tiket koupili, řekla jim, co se stalo, a slavnostně oznámila, že každému z nich dám sto tisíc korun. Všichni měli velikou radost a gratulovali mi a samozřejmě děkovali.
Další, komu jsem o výhře řekla, byli rodiče a bratr. Jim jsem chtěla dát řádově miliony. A pořád ještě zbývalo pro mě tolik, že jsem si mohla splnit naprosto cokoli, co jsem kdy chtěla. Nikomu dalšímu jsem už nic neřekla. Dál jsem chodila do práce jako předtím, rozhodnutá, že to tak zůstane, dokud si neujasním, kam svůj život teď nasměřuji.
První anonym mi přišel asi půl roku po výhře. V tu dobu už přátelé dostali své peníze, rodiče a bratr také a já měla nové drahé auto a za sebou luxusní dovolenou, po jaké jsem vždycky toužila. Je jasné, že když je někomu pětadvacet a pracuje v kanceláři, je to nápadné. Ale netušila jsem, že se toho někdo takhle chytne.
"Já vím, kolik máš. A taky vím, že ty prachy nepotřebuješ tolik jako já. Takže bacha, moc dlouho si je užívat nebudeš," stálo tam. Tenkrát jsem to brala jako nějaký špatný vtip, dokonce jsem dopis ukázala pár přátelům. Jenže pak přišel další a pak další a pak i několik emailů a sms zpráv z internetových bran. Všechny byly plné nevybíravých vulgarismů, nadávek a slibů, že si peníze stejně moc neužiju.
Pokračování 3 / 4
3. Policie se k mému problému postavila svérázně
Nakonec jsem se obrátila na policii. A co mi řekli? Zhruba to, že kvůli dopisu s pár sprostými slovy nic dělat nebudou, že nejde o žádné opravdové vyhrožování nebo vydírání a ať se zamyslím, komu jsem o své výhře řekla. Že si ze mě někdo z mého okolí určitě dělá jen trochu drsnější legraci.
S takovou "podporou" mě přešla chuť je dál o cokoli žádat. Dosáhli jen toho, že jsem se stala paranoidní a začala podezřívat každého kolem sebe. Přemýšlela jsem o svých kamarádech, kdo z nich by něco takového dělal a proč, na každého jsem se dívala podezřívavě. Pak jsem jednou našla své auto s rozřezanými gumami. "To je prostě závist," konstatovali opět nevzrušeně na policii a položili mi řečnickou otázku, jestli si myslím, že mají čas zabývat se každým, komu někdy někdo propíchl kolo nebo nastříkal plot sprejem.
Jako by měli věšteckou kouli - o několik dnů později někdo na chodník před dům, kde mám byt, nastříkal nápis "Udav se těma prachama, stejně chcípneš!". Tentokrát už jsem na policii ani nešla. Ani potom, co jsem ve schránce našla mrtvou myš.
Pokračování 4 / 4
4. Co bude dál?
Začínám se opravdu bát o život. Osobně si myslím, že se o mé výhře dozvěděl nějaký blázen, však je jich mezi námi dost, a u těch prostě nevíte, kam až jsou schopni zajít. Mohl se zmínit někdo z mých přátel někomu jinému, kdo ví, kam až se informace dostala. Své nejbližší podezřívat nechci, to prostě odmítám.
Nevím, co dělat dál. Nejradši bych se odstěhovala úplně do jiného města, ale žijí tady rodiče i bratr, co kdyby se pak ten člověk zaměřil na ně? A navíc, mám ustupovat nějakému anonymu a měnit kvůli němu svůj život? Moje máma celou situaci nese nejhůř, bojí se o mě. "Kéž bys ty peníze nikdy nevyhrála, copak ti nebylo dobře i bez nich? Natož nám!" A já jí začínám dávat za pravdu.
Eva, 25 let
Dáma.cz je na facebooku. Přidejte se k nám!