Eva je už delší dobu sama, přitom jí biologické hodiny neúprosně tikají. Teď potkala muže, se kterým si báječně rozumí. Bohužel je ale od sebe dělí 1000 kilometrů.
Možná to znáte. Doma a na dovolené jste diametrálně odlišný člověk. Já to tedy znám velmi dobře. Přes rok mám docela dost práce, starostí, kolikrát jsem unavená a nikam se mi ani nechce. Možná to ani nesouvisí s časem, který strávím mezi lidmi, ale s energií, kterou vyzařuju. Zkrátka a dobře doma zřejmě působím jako uhoněná, lehce vystreslá ženská, která se ani pořádně nezasměje vtipu, protože vtip zdržuje, zatímco já potřebuju rychle vyřešit věcné věci. Teprve když si vezmu volno, vrátí se ta stará bezstarostná Eva, která bere život s lehkostí a umí si ho i vychutnat.
Tím si nějak vysvětluju to, že když odjedu do ciziny, najednou se kolem mě motají zajímaví kluci, zatímco doma mám pocit, jako bych byla průhledná.
Možná tam venku jenom působím exoticky, a proto zajímavě, ať tak nebo tak, všímám si, že chlapi po mě pokukují, ať je to personál v hotelu nebo chlápci na ulici. Letos nezůstalo jen u pokukování.
Vyrazila jsem s kamarádkou do Španělska na Costu Bravu. Na pláži celý den nevydržím, tak jsem si ráno šla vždycky zaplavat, jak začalo být vedro neúnosné, zalezla jsem si do příjemné kavárničky, kde jsem si četla, po kávě si dala bílý střik, pak pár jednohubek tapas a příjemně přečkala polední žár. Majitel podniku, postarší týpek, se smál mé španělštině, se kterou jsem se snažila si objednávat. Naštěstí uměl dobře anglicky, což ve Španělsku není úplně běžné, a když viděl, že jsem jeho podniku věrná, vždy pro mě vykouzlil kromě úsměvu i nějakou novou chuťovku či drobnost na ochutnání. Já se svou zvědavostí se vždy vyptávala a brzy jsme si povídali nejen o jídle, ale o všem možném.
Po pěti dnech mě i s mou kamarádkou pozval do restaurace, kde se se svými přáteli vždy dvakrát do měsíce scházeli. Ať prý vidím, jak se Španělé umí bavit. Byl to skvělý večer, bavili jsme se dlouho do noci a Carlos nás pak šel ještě doprovodit domů. Druhý den jsme se u něj v kavárně zdravili jako staří známí a po siestě, než jsem vyrazila k moři, mě pozval na večeři. Trochu jsem znervózněla, zároveň se ale moc těšila.
Večer, který začal jako večeře dvou přátel, skončil jako rande. Zbylé tři dny jsme strávili v podstatě spolu, co to Carlosovi provoz jeho kavárny dovolil. Moje kamarádka na mě byla naštvaná, že na ni nemám čas, ale zároveň se smála, že konečně taky někoho mám. I když jen na chvíli. Tak jsem to tedy alespoň vnímala. Při loučení jsme si s Carlosem nic neslibovali, bylo mi to na jednu stranu neskutečně líto, že když konečně potkám super chlapa, je to jen na chvíli, ale říkala jsem si, že si prostě musím zachovat zbytky soudného rozumu.
S Carlosem jsme si ale dál psali přes WhatsApp a jaké bylo ale mé překvapení, když mi po měsíci napsal, že by přijel za mnou. Strávili jsme spolu skvělé 4 dny, kdy jsme se začali bavit o tom, že je to mezi námi asi vážnější než jen letní poblouznění. Carlos mě začal přesvědčovat, ať jdu za ním od Španělska. A pěkně mi zamotal hlavu. Byla to jen letní láska? Poblouzněné hormony v letním žáru? Nebo si opravdu rozumíme a já bych dokázala ve Španělsku žít? Dokud to nezkusím, odpověď nenajdu, ale mám strach pustit tady vše, co mám. Práci, byt…
Takže mám fakt nad čím přemýšlet.