EVA (40): Kvůli strachu z porodu asi ztratím dalšího muže, nemůžu najít řešení

Jojo to je ta dnešní móda, mít děti co nejpozději. ]:-D

V tomto případě (i vzhledem k věku) bych to opravdu už vzdala, pro sebe bych si to "přežvejkala" ve smyslu, že to tak mělo být, že příroda není blbá a ví, proč tohle dělá (pokud se ani s pomocí odborníků nepovedlo tu fobii zvládnout), přestala se trápit a začala se věnovat něčemu, co mě bude naplňovat. Partnerovi bych oznámila, že takhle dál nemůžu, že se 20 let léčím a trápím, a že to k ničemu nevede, ničí mě to a že pokus o dítě definitivně vzdávám a nechci o tom (těhotenství a porod) dál mluvit. Pokud jsou schopni uvažovat o adopci, můžou napřít síly tam. Jak se s tím srovná partner je jeho boj, věděl, že má paní tyto potíže, šel do vztahu s tímto rizikem... Pokud odejde a uplete si děti jinde, má na to právo.

Jinak souhlasím tady v diskusi plně s dámami. Nic se nemá lámat přes koleno. Chtít něco mít úplně za každou cenu se nemusí vyplatit. Stylem já to nechtěla, já se toho bála, ale musela jsem to udělat, protože to po mě chtělo okolí, by člověk třeba vystudoval něco jiného, než čemu by rád svoje pracovní roky věnoval, jen kvůli přání rodičů. Nebo dělal stejný sport jako partner jen proto, že jsem se nechala umluvit. Snad se každý svéprávný člověk může rozhodnout podle sebe. Ostatně nemusím chodit daleko. Jedno mé dítě potomky mít taky nechce. To druhé, méně zdravé, si pořídilo potomka pouze jednoho. V životě by mě nenapadlo ty děti o něčem přesvědčovat. Vnouče jsem si hodně užila, i nyní, když je v pubertě, jsme docela často v kontaktu. Čtyři mí známí o dítě přišli, dvakrát šlo o zákeřnou nemoc v předškolním věku a dvakrát o tragickou nehodu ve věku kolem dvaceti. Na jejich místě by se nikdo z nás nechtěl nikdy ocitnout.

Těhotenství a porody jsem měla u obou dětí nezáviděníhodné. Navíc obě děti odmala nebyly v pořádku, každé si již na svět doneslo letitý problém. Když to vezmu kolem a dokola, samozřejmě mi život jak obohatily, tak i zkomplikovaly. Bylo to půl na půl. Lidí si většinou ty potomky nakonec pořídí, je jich v rodinách čím dál méně a čeká se na ně čím dál déle. Nemůžete si dítě pořizovat proto, že to po Vás někdo chce. Pořiďte si dítě, když se na to cítíte a když po něm toužíte. Bylo by fér to partnerovi říct hned na začátku, že se na to cítit nebudete pravděpodobně nikdy. Je to jen Vaše věc. Rozchod kvůli tomu, že nemáme děti, neberu. Stejně jako rozchod kvůli tomu, že málo vyděláváme. Ani kvůli tomu, že já chci žít na vsi a muž ve městě či naopak. Život je kompromis. Každý nemá všechno. Řada lidí se rozvádí a ty děti spolu má. Ve čtyřiceti by už lidi potomky raději plánovat neměli. Mohli by totiž zjistit, že jim to dítě brání žít, jak byli zvyklí. Co potom s dítětem, které nás bude cca až do našeho důchodu potřebovat? Dítě člověk nemůže vrátit jako porouchanou věc. Ani nevíte, zda vůbec děti mít můžete a nikdo Vám nezaručí, že bude zdravé. Nemusí se to taky hned povést. V padesáti pak snad povedete dítě do první třídy, zatímco jiní je už klidně nechají jako dvacetileté doma a vyrazí za svými koníčky. Za sebe mohu říct, že mi děti přišly do života neplánovaně ve 20 a 25, rozvedená jsem stejně a kdybych je měla s tím bývalým plánovat....tak jsem je neměla vůbec.....

Když se tak toho bojíte,tak ve vašem věku už se na to vykašlete,nechte si udělat podvázání a počítejte s rozchodem...Vždycky je něco za něco.Nějakého muže si najdete vždy a zkrátka si hledejte jiné náplně života. Děti se dříve dělaly taky proto,aby se postaraly o rodiče,až ti budou staří.Dnes máme na to různé intituce,tak o co jde.

Jinak věc je prostá - v životě je vždycky něco za něco. Pokud je to "zadarmo", tak to buď nestojí za nic, nebo je to švindl, co se jednou v budoucnu nevyplatí. Když použiju příměry z článku - kdo se bojí psů, nemůže mít doma psa. Kdo se bojí pavouků, nemůže chovat pavouky. Kdo se bojí létat, musí jezdit na dovolenou autem. A kdo se bojí porodu, holt zůstane bezdětný. Takový je života běh.

Náhradní mateřství není v tomto státě legální. Je pravda, že ho reprodukční kliniky nabízejí, ale právní rámec to nemá. Jednak to nabízejí neplodným párům, což v tomto případě není splněno, druhak se nesmí náhradní matce za to platit, protože to by byl trestný čin. Ale jistě se najde obezlička, jak to obejít, o tom nepochybuji. Nicméně právně je matkou dítěte žena, která ho porodila. Tedy ta náhradní matka. Neexistuje způsob, jak ji donutit se vzdát dítěte, když ona nebude chtít. Tedy se může stát, že to dítě nebudou moci osvojit, každopádně by to muselo proběhnout soudně, za stejných podmínek, jako probíhá osvojení dítěte v jiných případech. A co když ti rodiče ty podmínky osvojení nedokážou splnit? Smíří se s tím, že mají dítě, které ale vyrůstá u náhradní matky? Nebo u úplně jiných rodičů, kteří ty podmínky osvojení splnili? Do toho bych nešla.