Eva (40): Odstěhovali jsme se na venkov a odevšad na mě jen kouká práce

Je to jednoduché, vybereš si značku marmelád, co ti chutná. Na těch pár palačinek za rok nebo ojediněle na chleba s máslem...a co se týče knedlíků, kupuju je v osvědčené výrobně. Ano domácí versus kupované. Ale kde je to měřítko. Když se ten domácí výrobek z nějakého důvodu nepovede, je pryč čas, spotřeba energie, materiál....je to tak se vším. S cukrovím na Vánoce zrovna tak. Připálíš to, nebo to upustíš, nebo máš blbej recept... některé kupované může být lepší, než domácí. Naopak taky.
Ty Vánoce....ty mi připomněly babičku. Kdy prý budu mít okna. Nebudu. Povídám. Myla jsem je na podzim a zdají se mi čistá. Nesouhlasný výraz se vygradoval do výtky. Ale to se musí. Musí se před svátky umýt okna. Když musíš, povídám jí s přehledem, tak je umyj. Já chodím do práce, nemám na to čas, a já je mýt prostě nebudu. V duchu jsem si říkala, zda jsem ji to nenandala až moc tvrdě. Za dva tři roky plánovala malou rekonstrukci a řemeslník ji vyšel na období těsně po vánočních prázdninách. Nebylo to tak v plánu, ani jedna strana z toho nebyla nadšená, ale udělat se to muselo. A co myslíte. NEMYLA. NEMYLA, i když se to v ní asi pořádně pralo.

Jinými slovy - to "odevšad na mě kouká práce" - s tím žiju celý život, co se pamatuju. Nikdy to nebylo jiné. A je úplně jedno, jestli ve městě nebo na vsi. Tenhle pocit může mít úplně každý. Ale je třeba si osvojit "Důmyslné umění, jak mít všechno u pr* * le" - to je titul knihy, která nedávno vyšla, nečetla jsem ji, ale notifikace je zábavná, autor praví, cituji "šťastnější život nespočívá ve schopnosti proměnit hromadu citrónů ve sladkou limonádu, ale naučit se s tou kyselou příchutí na jazyku zkrátka žít" konec citátu, to je ta slušnější část ]:-D recenze to má vesměs stejně zábavné, až jednou budu mít všechno hotovo, tak si tu knihu taky přečtu :-D

Jenom malý dodatek. Říká se, že co nic nestojí, to za nic nestojí.

Tehdy před revolucí, když jsem začala chalupařit, byl jen zavařovací plechový hrnec. Ten na elektřinu jsem si pořídila později. Čas a teplotu ohlídal, to jo. Ale kardinální kus práce zbylo zase na člověka. A včas se to vyndat muselo i tady.
Málokdo odhadne, kolik kompotů, kolik sklenic okurek rodina sní za rok. Na zavařovačky se proto psaly i letopočty.vTaky se jednou např. meruňky zrodily, dvakrát ne, jedly se dva tři roky staré kompoty. Zavařování se může hezky prodražit. Udělá se jedná chyba a celá várka letí. Přikláním se tady k dámám. Člověk nemá být otrokem. Ani zahrady, ani domů, ani rodiny. Neznamená to nedělat nic. Znamená to především myslet. Najít ten správný kompromis, přijatelný pro mě, pro všechny. Dobrá marmeláda se koupit dá. Zobat si čerstvé jahody, maliny, slívy, vyběhnout si pro ně na svoji zahradu, cítit, jak z nich voní sluníčko...to je radost. To si nikde nekoupíte.

Ono u nás jde taky o pohodlí. Sklidí se mrkev a petrřel, očistí, Vkrouhaček nakrájí na kostičky a zamrazí. Když vaříš, vytáhneš sáček, odlomíš kolok potřebuješ a máš hotovo. Kdo by se čistil a krájel s trochou mrkve. A taky je to o chuti. Leta jsme na vánoce kupovali čerstvou zeleninu na salát a do polévky. Jeden rok jsem nestíhala, použila tu naši zmrazenou a ejhle - ta chuť a vůně byla nesrovnatelně tisíckrát lepší. Od té doby se čerstvá mrkev kupuje jenom psovi na chroupání. Jsme zkrátka mlsní.Navíc, je mi skoro 75 a práce na zahradě a okolo ní mi nikdy nevadila, naopak i dnes mě vždycky nabije, ať jsem jakkoliv unavená. Tím nechci tvrdit, že to tak musí být a že každý musí kde co pěstovat. Ale že klidně může, rád a sláskou, i když člověk není blbeček.

Já se v zahradě rýpu ráda. Zaliju, okopu, atd. Ale nemám potřebu po všech letitých zkušenostech, se tam udřít, nemám energii na to, obdělávat ji celou, nemám chuť pěstovat to, co nechci. Pěstuji, co jíme. A jíme to čerstvé. Dělávala jsem kompoty, džemy, zmrazovala....dneska se to dá koupit...a byla by to zbytečně vynaložená námaha. Sklenice okurek v akci za málo přes dvacku. Kolik těch sklenic za rok sním? K rizotu, na chleba se sádlem, do bramborového salátu....a to si vemte, že špatně nastavím čas, zapomenu, zakecám se...a co z okurek, které byly v hrnci mnohem déle, budu mít za užitek? Dělávala jsem i přesnídávky z letních jablek....to se to dá dusit na kousky...zajde se na zahrádku zalít, vidí se sousedka, zavede se hovor, vzpomene se na hrnec, ale mávne se rukou, vždyť v kuchyni sedí rodina u večeře, koukají tam na to, jsou tam tři, kdyby to moc bublalo, všimnou se....všimli se....a to bylo tak všechno. Po mém návratu mi jeden z těch adeptů řekl.....asi se ti to pálí, ne?....to bylo myslím, jak jsem ty přesnídávky dělala naposledy ...oni se u těch kamen klidně najedli, a odtáhli si po svém. Dobře mi tak. Pomyslela jsem si. Školáci mají na jablka zuby a těch jabloní tu je zbytečně moc. Rozumný člověk se umí poučit...i z vlastních chyb a vlastní hlouposti.

Tak já už vůbec nechápu. Asi jsem se blbě vyjádřila. Jsem městský člověk. Žádná dřina na zahradě mi nestojí za to, abych se mohla holedbat soběstačností v zelenině a ovoci, potažmo vejcích či jiných komoditách. Vůbec mi nevadí globalizace a možnost si koupit jahody v lednu a banány kdykoli. Netoužím šlapat zelí a nakládat či zavařovat cokoli, ani to nepotřebuju. Ráda si koupím výsledky práce jiných na farmářských trzích. Ty jsou na každém druhém rohu. I kdybych měla zahradu, jakože nemám, tak bych tam už nic nepěstovala. Ani slepice - hlavně ne slepice, ty všechno zničí, rozhrabou a sežerou. ]:-D Měla jsem zahradu na chalupě, a tam jsem si užila dost, jak píše někdo níže, byla jsem mladá a hloupá, zkoušela jsem pěstovat kde co a přitom ta zahrada i s chalupou byla daleko od bydliště, jezdili jsme tam jednou za měsíc a tudíž tam vždycky byla džungle. Nebo suchopár, podle aktuálního počasí. Léty zkušeností jsem došla k tomu, že zahradu musí mít člověk u nosu a denně se na ní pinožit, aby to k něčemu vypadalo a případně byl nějaký výnos plodin. Když na to nemá dotyčný jedinec to odhodlání, tak holt by měl rezignovat a vybrat si jen něco. Plně souhlasím s těmi, co píšou, že Eva z článku si neumí určit priority a snaží se zvládnout všechno, aniž by domyslela důsledky. Za sebe pak pravím, jak už jsem psala níže, že bych volila to zahradní sezení, kde bych si četla knihy, a tím by to haslo. Žádné plantáže zeleniny ani chov slepic. Vůbec by mi nevadilo mít všude půlmetrovou trávu a v ní nějaké kvetoucí plevely. Pokud teda není v rodině člověk se sennou rýmou, ale pak by bylo bláznovství se stěhovat na venkov. :-) No a v neposlední řadě - je to úplně jedno, jestli je rodinný dům se zahradou na vsi nebo ve městě. Tam je podstatné to, že existuje pozemek a že někdo má za povinnost, že to musí obdělávat. No tak nemusí, ani ve městě, ani na vsi. ]:-D

EVa z článku je prostě prdlá ženská, která si myslí, že musí mít všechno takové, jak si vysnila. Měla pocit, že si všechno vypěstuje, všechno pak zakonzervuje a rodina bude šťastná jaké to má dobré - domácí. A taky, že bude mít krásnou zahradu, s krásným posezením a v něm si bude hovět a pít kafíčko. A taky krásný domek, perfektně naklizený a uspořádaný. A všichni budou šťastni až do smrti. Nějak jí asi ušlo, že cokoli pěstovat neznamená kochat se krásnými záhony, že je to prostě tvrdá práce, že chovat zvířectvo je nemlich to samý a nedá se od toho odjet, když pígluje byt a čančá, že jí jaksi už pak nezbývá čas na to kafíčko v tom krásným posezení. Ale pořád to není o tom,že žije na venkově. Je to o tom, že si to neumí prostě porovnat v hlavě.

Kdysi jsem byla svědkem situace, kdy typická městská a paneláková mladá paní pronesla: Já bych tak chtěla bydlet na vsi v domečku. Pít kafe a koukat do zahrady, klid, pohoda....A byla u toho typická o generaci a půl starší paní z vesnice, která moc dobře věděla, co to obnáší, předělávat dům při dvou malých dětech,mít velkou zahradu a pěstovat i zeleninu a ovoce z ní na prodej, denně se připravovat kotel, zkrátka vstávat první a lehat poslední. A ta si na ní zgustla..... Milá zlatá,řekla jí, vy vůbec nevíte, o čem mluvíte. Věřte mi, že to byste takhle pěkně a odpočatě nevypadala, kdybyste žila na vsi. A blonďatá městská ji ve své absolutní neznalosti odpověděla...já bych ale nedělala na zahradě a neměla zvířata.Já bych tam jenom bydlela. Ale paní ze vsi měla jednoznačně navrch. Ona věděla, o čem je řeč a z ní mluvila letitá praxe. Ubila ji argumenty.

Myslím, že celé je to o tom, že člověk si nemá něco vysnít a nepočítat s tím, že všechno může nakonec být jinak, že i ta jeho růžová zahrada bude mít trny, s nimiž nepočítal. Stejně tak, jako je nesmyslné dopředu se děsit z čehokoliv a představovat si problémy, které člověka čekají. Ony totiž pak přijdou, ale úplně jiné, než ty, na které se připravoval.Omo je to i o tom, že pro člověka žijícího ve městě v bytě, který si kafe může dát tak akorát na terase, či na balkoně, je představa kávy v přírodě okouzlijící a potřeba zákoutí na posezení u kávy zásadní, ale po pár letech strávených v domě a na zahradě mu přestane být příroda takovou vzácností a to kafe si s kamarádkama dá klidně, možná i raději doma v obýváku, chráněný před výstřelky počasí.

Upustila bych od dogmat, jak je život na vsi těžký a plný práce. Když budete mít dům se zahradou ve městě, může to být velmi podobné. A jak už tu zaznělo "jaký si to udeláš, takový to máš". Jestli si paní vzala do hlavy, že musí všechno na zahradě vypěstovat, že musí chovat zvířata a že musí být všechno dokonalý, tak je blázen a může si za to sama. Nevím jestli jsou její děti šťastné a budou mít krásné vzpomínky na dětství s uštvanou a utahanou matkou. Ja sama vím, že až to tchýně nebude zvládat, že já mrkev, celer a podobně rozhodně pěstovat nehodlám. Nevidím efekt v tom, kolik práce se tomu musí dát, versus výsledek. Chodím do práce, do důchodu daleko. Záhon brambor máme, tomu se věnuje manžel a pravda je, že čerstvé nakopane brambory jsou pochoutka. Sklep dobrý nemáme, ale vydržíme z bramborama takřka do jara. Tu a tam něco zavařím, broskve, dzem z rybízu, jahod....Jen pár skleniček, aby se to přes zimu snědlo. Ve skleníku pěstujeme okurky, rajčata, papriky...Ale všechno jen tak, aby se to zvládlo. Máme i 9 slepic, spotřebu vajec máme velkou, slepice moc práce nedají.
Paní by si měla fakt ujasnit, jestli je skutečně nutné, že musí všechno vypěstovat, jestli musí mít všechna zvířata, co má (nějak mi uniklo jaká zvířata vlastně chová), a jestli musí mít na zahradě kdejakou krávovinu, co kde vidí ( zákoutí, posezeníčka, dokonalou cestičku...). A jestli od toho upustit nechce, tak holt si bude muset přiznat, že ji pak nezbyde čas na to si v tom posezení posedět, jet na výlet s dětmi, nebo na procházku do lesa.

Nikdo jí do toho nenutil, vymyslela si to sama. A co dělá v zimě? Já teda nevím, ale naše zahrada skončí po sklizni někdy v říjnu a začíná v březnu. V zimě se tam nic nedělá. Takže klidně může jít kam chce a nebo jet na dovolenou. Vůbec nechápu, na co si stěžuje. Tak ať to nedělá, ne? Vždyť to po ní nikdo nechce.

Žiju celý život v bytě, ale chalupařím od doby, kdy děti byly malé. Přes třicet let. A když to srovnám, dřív jsem byla hodně utahaná. Dneska totiž zaprvé nezavařuji. Ty dvě marmelády, ty dvoje kyselé okurky jednou za půl roku si prostě koupím. Zadruhé pěstujeme jen to, co jíme rádi. Abych tahala mrkev do sklepa do písku, na to kašlu. Po celý rok se dá zelenina koupit. Fakt se nevyplatí zavařovat všechno, kompoty i vše jiné bývá v akci, dá se to sehnat levně. Dřív jsem pěstovala od všeho a jen se honila. Na zahradu jsem byla vždy sama. Už jen aby bylo zryto, bylo hodně práce. Drsná planina plná plevele a stromů....kousek po kousku....snad pět let práce....a potom obdělávat to.....Dneska obejdu s motykou jednou týdně zahradu, kde obdělávám jen polovinu plochy než zamlada, na druhé půlce je tráva a o její sekání se starají mladí. Chce to rozumný přístup. Kdybych dnes stala před volbou chalupy a zahrady v době totality, kdy si člověk vše musel vypěstovat, kdy tady nebyla pitná voda, popelnice, obchod.....otočila bych se a mazala zpátky do města do paneláku. Dneska přehlídnu ten prostor z bazénu a říkám si....člověk byl mladej a blbej.....a zda si toho rodina nějak vážila....že je zahrada obstaraná, zavařeno, uklizeno, napečeno, přitáhnut nákup ze sousední vesnice .. na kole!..... dovezená pitná voda z místní studny....nenechte se vysmát....hlava rodiny ještě měla plnou pusu teorií...že takhle se to nepěstuje....atd.. .ten by dneska odsud jel, jen by hubu otevřel.

No a co se týká šťastného dětství, tak to pozoruju, že větší děti se už na zahradě nudí. Už je to nebaví, mít obzor omezený plotem zahrady a prostředím vesnice, které znají a je to tam pořád stejné a nic se tam neděje. Chtějí být s kamarády, a pokud někam dojíždějí do školy, nepospíchají zpátky domů na ves, vracejí se, až když musí. Takhle to bylo i s mými spolužáky, co dojížděli na školu z vesnic, se spolužáky mých synů, a na vnučce to pozoruju už taky a to je jí teprve 7 let.

Diblina to napsala přesně.

Ano, na venkově to tak chodí. Práce skutečně neuteče a člověk se musí naučit nejenom trpělivosti, ale i pokoře. Musí se naučit smířit se s tím, že celý rok něco pěstuje a piplá a pak přijdou kroupy, či vichr a má po všem, nebo přijde dlouhé sucho a on nemá čím zalévat, nebo přijde zjara mráz a vše pomrzne. Musí si umět přiznat, na co stačí a naučit se rozhodovat v tom, co ještě zvládne a co raději oželí. Ano, život na venkově je opravdu jiný, než ve městě a rozhodně není tak úžasný, jak se zvenku zdá. Ve skutečnosti ale lidi formuje a v mnohém posouvá dopředu. Jde pouze o to, co člověk od života očekává, v čem chce aby rostl, jaké jsou jeho priority. Všechno dohromady, kouzlo venkova i pohodlí bytu ve městě, mít stejně nemůže.Eva možná nemá a nikdy nebude mít zahradu takovou, jakou si vysnila, možná nikdy nevyužije těch míst k odpočinku, které na ni vytvoří, ale její děti budou mít krásné dětství. Pokud je to její prioritou, může být šťastná.

Život na vsi je takový, jaký si ho člověk udělá, ale asi není pro člověka, co musí mít všechno pinklicht, u nás si zahrada letos z větší ásti dělá co chce a taky to jde, když nemůžu, tak nemůžu, paní si musí rozmyslet, zda dům a zahrada má sloužit jí nebo ona bude sloužit domu a zahradě.

No a na místě Evy bych se na to vykašlala a nechala zahradu bejt, ať si žije vlastním životem. Čím víc záhonů člověk vyrobí, tím víc práce s tím má, aby se to furt plelo, okopávalo, sázelo, sklízelo... výsledek stejně nic moc, na zahradě se nedá vypěstovat dost na to, aby se ovoce a zelenina vůbec nemusely kupovat, a slepice se nevyplatí už vůbec, pokud jich není opravdu velké hejno. Na budování zahradního sezení bych se taky vykvákla, protože se prodává fůra skládacího nábytku, který si člověk postaví kdekoli ho napadne a na vypití toho kafe to bohatě stačí. Dneska existují koncepty bezúdržbových zahrad, a většinou je to docela pěkné na pohled, a člověk nemusí bláznit, že není posekáno, šmarjá, co budu dělat. Nic. Sednu si, budu číst knihu, a děti pošlu k sousedům na třešně. :-)

... a to se ještě nějak v článku zapomnělo, že i lidi, co bydlí na vsi, taky pracují. Tedy že pracují i jinde, než na svém domě a na zahradě, že jsou někde zaměstnáni, nebo podnikají. Kolikrát z té vsi někam za prací dojíždějí. Tadyhle paní se nezmiňuje, že by měla práci, říká, že jen děti, dům, zahrada. Nic o tom, že někam chodí do práce, že děti někam chodí do školy, kam je pravděpodobně z té vesnice musí vozit. Takže jestli je v domácnosti, má o nejméně těch 8 hodin pracovní doby víc volného času, než lidi, co do práce chodí. A přesto nestíhá. Nezbývá než se domnívat, že si to jednak neumí zorganizovat, a za druhé že má asi velké oči a chce toho moc. A ještě se diví, že je to všechno jen na ní - a na kom asi? Manžel dům nechtěl, chtěl byt. Netouží po zahradě, kde to žije, trávník by mu býval stačil. On to po ní nechce, aby překopávala celou zahradu. Sama se do toho pustila, takže je to holt její "píseček". Děti nejsou otroci, aby dřely na zahradě, neříkám občas s něčím pomoct, ale určitě tam neudělají nějaký podstatný díl práce. Takže ano, je to jen na ní. Má dvě možnosti - probudit se a uvědomit si, že prostě nemůže být hotové všechno naráz, a že když to dělá a bude dělat sama, tak to bude trvat roky. Nebo si na to objedná firmu, která jí udělá zahradu špígl nýgl za dva týdny. To ovšem něco stojí. A manžel nemusí být ochoten to zaplatit. Já bych teda nebyla, na jeho místě. Zvlášť jestli ona fakt nepracuje a nevydělává, to bych vůbec měla jiné priority než strkat peníze do zahrady. Třetí řešení je prodat barák, koupit byt s pěknou terasou, a jezdit do té přírody na výlety a za zvířátky do zoo. ]:-D

Život na vsi byl vždycky diametrálně odlišný od života ve městě a v paneláku. Je opravdu rozdíl vstát do práce a vrátit se zase domů. Venkovský člověk, než do práce odejde, musí nakrmit dobytek, dřív byly kotle takové, že se v nich muselo připravit, přes noc to vyhaslo, po návratu zahrada atd, přes víkend opravy, úpravy na domě, lidí z vesnice byli vždy utahaní, bylo na nich vidět, že se nadřou. S tím se musí prostě počítat. Ano,lze nemít dobytek,mít na zahradě jen trávník, i ten dá péči mezi námi, a mít kotel třeba na elektřinu. Musí se ale počítat s tím, že pořád něco bude potřeba. Že místo dovolené se buduje terasa, místo dražších dárků na Vánoce bazén, atd. Ten, kdo vidí v životě na venkově jen čistý vzduch a prostor pro děti na běhání.....by si měl uvědomit, že se nic samo neudělá a že vše má své plusy a mínusy.