EVA (40): Porodila jsem dvě děti, ale mám jen jedno

29. 9. 2019
EVA (40): Porodila jsem dvě děti, ale mám jen jedno
Přijít o dítě je jedna z nejhorších věcí, která se ženě může stát. Eva si takovým neštěstím prošla, nakonec ale dokázala bolest překonat a jít dál.

Před pár lety jsem trávila dva týdny na Mallorce. Odpočívala jsem, užívala si moře a sluníčka. Pár dnů před odjezdem jsem u bazénu potkala Radka a okamžitě jsme se do sebe zamilovali.

Zbytek dovolené jsme byli pořád spolu, užívali si jeden druhého. Brala jsem ale náš vztah jen jako „letní záležitost“, říkala jsem si, že na něj budu mít jednou krásné vzpomínky… Nenapadlo mě, jak blízko jsem pravdě.

Když se mi opozdila menstruace, udělala jsem si pro jistotu těhotenský test. Objevily se dvě čárky! Nevěřila jsem vlastním očím. Co budu dělat? Hned jsem zavolala Radkovi, ale ten mi sice slušně, leč důrazně řekl, že se mnou a s dítětem vůbec nepočítá a rozhodnutí je jen na mně. Mrzelo mě to, ale naprosto přesně jsem věděla, že dítě chci a že ho o to víc budu ochraňovat!

Měsíce ubíhaly, bříško mi rostlo, ale s ním i moje pochybnosti. Budu dobrá matka? Jak skloubím práci a péči o dítě? Celé noci jsem přemýšlela, jestli nosím pod srdcem holčičku, nebo kluka. Na tu poslední otázku jsem dostala odpověď ve 26. týdnu. Ultrazvuk ukázal, že čekám holčičku! Vybrala jsem pro ni jméno Helena, po své babičce…

Blížil se termín porodu a já už se nemohla dočkat, až svoji dceru poprvé uvidím a pochovám. Sledovala jsem neustále svoje bříško, hladila si ho a pokaždé, když malá kopla, jsem se usmála. Jenže najednou jsem necítila nic. Netrpělivě jsem čekala na další kopnutí. Ale žádné nepřišlo. Co se děje? To přece není možné…

A tak jsem hned jela do porodnice. Okamžitě mě poslali na ultrazvuk a také mi napojili na břicho přístroj, který sleduje srdeční tep miminka. Po chvíli mi mladá lékařka řekla: „Je mi to líto, ale vaše dítě už nežije.“

Ztuhla jsem, nemohla jsem jí uvěřit. Hrozné ovšem bylo, že jsem své mrtvé dítě musela porodit… Připadalo mi, že pro mě skončil život, s nikým jsem nechtěla mluvit, nikoho vidět. Trvalo víc než čtrnáct dnů, než jsem se mohla konečně ozvat svým známým. Každý do telefonu nadšeně vykřikl: „Kluk, nebo holka?“

A já jim byla nucená říct pravdu. Po šesti týdnech od porodu jsem se vrátila do práce. Kolegové kolem mě našlapovali po špičkách, což mi nepomáhalo, spíše to celou situaci ještě zhoršovalo.

Když jsem se pak téměř zhroutila, uvědomila jsem si, že potřebuji pomoc. Lékař mi předepsal antidepresiva, která bolest sice otupila, ale myšlenky na dcerku mě neopouštěly. Přestože nebyla plánovaná, byla to nejlepší, co mě kdy potkalo! Dokážu se s tím někdy vůbec vyrovnat?

Čas plynul a já se dostala z nejhoršího. Znova jsem začala žít, občas jsem i vyrazila s kamarádkami někam do společnosti, ale touha stát se matkou ve mně zůstávala. Pořád jsem dítě chtěla, možná ještě víc než dřív. Jenže mi bylo šestatřicet let a neměla jsem partnera. Kde ho rychle najít? Čas letěl a já už nebyla nejmladší.

Přemýšlela jsem… A nakonec jsem požádala svého dobrého kamaráda, který pro mě v životě už hodně udělal. Nikdy mezi námi nic nebylo, ale mohli jsme se na sebe vždycky spolehnout. Petr mi slíbil pomoc. Dohodli jsme se, že požádáme o umělé oplodnění, a já doufala, že se to podaří hned napoprvé.

O měsíc později jsem ale zjistila, že těhotná nejsem. Jak je to možné, předtím jsem otěhotněla tak snadno, a teď? Zdálo se mi, jako by se můj život zastavil. Pokusili jsme se ještě dvakrát, a pokaždé bez úspěchu.

Už jsem skoro rezignovala, ale když mi Petr řekl, že to zkusíme ještě jednou, souhlasila jsem. O pár týdnů později jsem v koupelně čekala netrpělivě na výsledek. A světe, div se, na těhotenském testu se objevily dvě čárky! Byla jsem tak šťastná! Přesto jsem se bála – co když to dopadne jako s Helenkou? Že jsem těhotná, jsem svým přátelům řekla až po ultrazvuku ve dvanáctém týdnu.

Zatímco při prvním těhotenství jsem myslela na to, zda to zvládnu sama, teď jsem chtěla hlavně zdravé dítě. Brzy se narodila vytoužená Karolína. Dnes jí jsou čtyři roky a je to nádherná holčička. Nemá sice opravdového tátu, ale já se snažím, aby kolem sebe měla i mužský vzor.

Všem nám vnáší do života tolik radosti, že to snad ani není možné! Neuplyne ale ani den, abych si nevzpomněla na svou prvorozenou. Teď by jí už bylo sedm let a já přemýšlím, jak by asi vypadala. A když se mě někdo zeptá na děti, říkám, že jsem dvojnásobná matka. Helenka ke mně bude patřit navždy.

Témata článku:   

Komentáře Zobrazit celou diskuzi

Přečtěte si také

Horoskopy

Co se pracovní stránky týká, jste nanejvýš výkonní a nenecháte si vůbec do ničeho mluvit. Připravte se na sled významných událostí, které jsou tady jako na zavolanou. Také s miláčkem byste…

Nejčtenější články

Doporučujeme