Koho by napadlo, že se životní láska dá potkat při čekání na chemoterapii? Eva tuto situaci zažila, a i když tato zkušenost byla plná bolesti, nelituje toho.
Bylo mi šestatřicet, když jsem si v prsu nahmatala bulku. Vyděsilo mě to. Myslela jsem, že něco takového mě nikdy nemůže potkat. A najednou jsem seděla v ordinaci a poslouchala verdikt: „Rakovina ve velmi pokročilém stadiu.“ Lékařka mi pak něco začala vysvětlovat, ale já ji vůbec nevnímala. V hlavě mi jen hučelo: „Rakovina, rakovina, rakovina.“ „Bože, proč já?“ ptala jsem se – stejně jako všichni se stejnou diagnózou.
Můj manžel se mě snažil podporovat a povzbuzovat. „To bude dobrý, neboj! To zvládneme!“ Ale já měla pocit, že z toho všeho má ještě větší strach než já. Protože moje nemoc byla už ve značně pokročilém stadiu, musela jsem nejprve absolvovat chemoterapii. Začaly mi vypadávat vlasy, byla jsem unavená, necítila jsem se dobře.
Laura Poláková
30. června 2019
Zhruba v půlce léčby mi bylo jasné, že můj muž mi oporou nebude. Děsila ho má pleš a skutečnost, že při plánované operaci přijdu o prso. Začal se stahovat do sebe a já na konci chemoterapie zjistila, že si mezitím našel milenku. To mě úplně zlomilo. Neměla jsem sílu dál bojovat.
„Ten, kdo bojuje, sice může prohrát, ale ten, kdo to vzdal, vlastně už prohrál,“ řekl mi v onkologické čekárně neznámý muž. Evidentně byl také po chemoterapii. Hubený, bledý, ale vypadal velmi pozitivně. Nevím proč, ale najednou jsem mu začala vyprávět, co mě potkalo. Jak se mi rozpadlo manželství kvůli rakovině. Vyslechl mě a pak navrhl, že bychom mohli spolu zajít na kávu.
Laura Poláková
27. června 2019
Jmenoval se Václav a už několik let bojoval s rakovinou plic. Původně to vypadalo, že bude stačit jen operace a chemoterapie, ale nemoc byla zákeřnější, než si všichni mysleli, a znovu se vrátila. „Tentokrát už to bude dobré,“ říkal. A tvrdil to tak přesvědčivě, že jsem najednou našla sílu také bojovat. A hlavně věřit. Přece nevzdám boj o svůj život jen kvůli nějakému chlapovi! Slabochovi, který mě neuměl podržet…
S Václavem jsme se začali scházet. Bylo nám spolu dobře, ve vzájemném objetí jsme zapomínali na to, že bojujeme s rakovinou a že mě brzy čeká operace. „Pro mě budeš pořád ta nejkrásnější,“ ujišťoval mě. Na nic jsme si před sebou nehráli, já dokonce v jeho přítomnosti už ani nenosila paruku nebo šátek. Věděla jsem, že i když jsme se neznali moc dlouho, je ten pravý. A že jsem ho bohužel musela poznat jenom díky své nemoci.
Laura Poláková
25. června 2019
Pak přišla operace, hormonální léčba a pro jistotu další chemoterapie. Bylo to nesmírně vyčerpávající. Ve chvílích, kdy jsem měla pocit, že se cítím jakž takž, přišla další dávka chemoterapie, která mě znovu odrovnala. Ale naštěstí byl se mnou pořád Václav. Držel mě za ruku, utěšoval, staral se o mě.
A byl se mnou, i když mi lékaři oznámili, že je nebezpečí zažehnané. Byl to ten nejšťastnější den mého života. I kvůli tomu, že mě ten den Václav požádal o ruku. Svatbu jsme měli za půl roku. Vypadalo to, že jsme konečně našli ten svůj kousek štěstí.
Laura Poláková
21. června 2019
Jenže jen pár měsíců po svatbě se Václav dozvěděl, že se mu rakovina vrátila. A tentokrát udeřila pořádně. Nejdřív se mi chtělo brečet, křičet, vztekat se na celý svět, ale pak jsem si vzpomněla, co mi tenkrát řekl, když jsme se poznali. Bylo mi jasné, že mu tentokrát musím být oporou já. A tak jsem se držela a neustále ho zahrnovala pozitivní energií. A on bojoval. Pořád měl chuť žít a věřil, že se všechno v dobré obrátí. I když lékaři naznačovali, že mu zbývá jen pár měsíců…
Jeho poslední chvíle byly těžké, měl bolesti, už jen ležel. Věděl, že umírá. A já ho celou dobu držela za ruku, četla mu jeho oblíbené knihy, hladila ho po tvářích. Zemřel v neděli. Smrt pro něj byla určitě vysvobozením. Ale mně dodnes nepřestal chybět. Od jeho smrti už uplynuly čtyři roky a já pořád dál nechápu, proč mi osud nadělil tu zákeřnou nemoc, díky které jsem ho poznala, a pak vzápětí mi právě tahle nemoc moji lásku vzala. Ale díky Václavovi vím jednu důležitou věc, která mě drží nad vodou: „Ať si kdo chce co chce říká, vždycky má smysl bojovat až do konce!“