Řada žen si myslí, že když svému muži snesou modré z nebe, připoutají si ho k sobě navždy. Ne každý si ovšem váží dobrého bydla, pro někoho je to symbol otupující nudy. A pak hledá nejistotu a třeba i konflikt, aby měl pocit, že zase žije.
Nevděk vládne světu. Je to tak. Nikdy jsem to nijak nepromýšlela, nedělala jsem to proto, že bych si svého muže chtěla k sobě připoutat. Prostě jsem ho milovala a přišlo mi přirozené, že se o něj postarám. V těch typických ženských věcech. Stejně tak jako moje máma o tátu. Prostě jsem nečekala, že by mi pomáhal v domácnosti, protože měl náročnou práci, měla jsem na starost i nákupy, sekala jsem trávu na zahradě – no co, těch 300 metrů čtverečních trávníku jsem s elektrickou sekačkou hravě zvládla.
Když se narodily děti, přirozeně jsem osekala svoje koníčky, protože bych je nestíhala. Když povyrostly, začala jsem zase cvičit a chodit běhat. Protože jsem ráda, když jsem v kondici, a děsila jsem se, že přiberu. A já se chtěla svému muži líbit. Ale nikde jsem se moc nezdržovala, vždy jsem spěchala domů, abych byla své rodině nablízku. Vůbec mi to nevadilo, byla jsem v tom šťastná. Naopak jsem chápala, že manžel chodí na squash a s kolegy na pivo. Chápala jsem, že se po práci potřebuje odreagovat.
Na dovolené jsme jezdili s jeho kamarády. Jen občas na Silvestra jsme byli s rodinou mé kamarádky. Když se teď zpětně nad tím zamyslím, přizpůsobila jsem se mnohem víc já Pavlovi než on mě. Ale já to nevnímala jako problém a vyplynulo to i přirozeně, Pavel je o sedm let starší, potkala jsem ho ve dvaceti jako mladá holka, takže zatímco on už měl vybudovaný svůj svět, já ještě ne.
Jenže jak se Pavlovi blížil pátý křížek na hřbetu, začal být podrážděný. Bylo vidět, že není ve své kůži. Když jsem se ho ptala, co mu je, odbyl mě vždy, že nic. Říkala jsem si, že se těžko srovnává s tím, že stárne, už nemohl hrát squash kvůli kolenům a bylo vidět, že ho to štve a že si uvědomuje, že ho opouštějí fyzické síly. Pak najednou začal bývat po večerech pryč, občas jezdil na služební cesty i o víkendu. Zní to jako klišé, ale prostě to tak začalo.
Půl roku poté, co oslavil padesáté narozeniny, mi oznámil, že se chce rozejít. Děti jsou velké, dům mi nechá. Vezme si jen chatu a peníze si rozdělíme napůl. Naprosto jsem se zhroutila, nechápala jsem to. Ptala jsem se, zda je někdo za tím, a byl. Jedna známá. Jak jsem pak zjistila, rozvedená ženská, kterou manžel opustil, jak sám říkal, protože mu ani neuvařila polívku. Prostě kariéristka, která žila svojí prací, měla jen jedno dítě, aby měla čas na své zájmy a která rozhodně nepekla vánoční cukroví.
Vůbec jsem to nechápala. Když jsem uhodila na Pavla, jak je tohle možné, prostě mi odpověděl, že ji miluje a tečka. Začala jsem na něj křičet, že jsem mu obětovala svůj život, že jsem se o něj starala, tolerovala mu všechny jeho zájmy, nikdy neprotestovala, když jel s kamarády lyžovat do Alp. A on mi jen suše odvětil: „No právě proto.“ A pak na mě začal on, který na mě nikdy nekřičel, zvýšeným hlasem chrlit, že už nemůže vystát tu moji svatouškovskou dokonalost. Že vždycky ví, kde mě najde. Že ho nemám čím překvapit, protože nemám svůj život. Že si nemáme o čem povídat, protože já bez něj neprožiju nic zajímavého.
Když jsem se rozbrečela, že jsem se o něj starala, jak nejlépe jsem uměla, přestal křičet, vzal mě kolem ramen. A řekl: „Ale já Evo nepotřebuju matku. Prostě tě mám za ty roky přečtenou a nemám se na co těšit.“
„Takže raději budeš s ženskou, která ti ani neuvaří?“
"Jo, protože mám pocit, že o ni musím bojovat. Musím se snažit. Umí mě překvapit."
V tu chvíli jsem to vůbec nechápala. Rozvedli jsme se, já se propadla do depresí, protože mi sice zůstala půlka majetku, ale v životě obrovské prázdno. Po Pavlovi i po dětech.
Trvalo mi skoro rok, než jsem se z toho začala dostávat. Pomohly mi děti, které mě začaly brát i na akce se svými kamarády. Samozřejmě ne všude, ale občas mě vytáhly na výlet nebo do divadla. Začala jsem se víc snažit o kontakt se sousedy a z povrchního kamarádství přes plot se sousedkou Magdou se vyklubalo přátelství. Dokonce pojedeme v létě spolu na týden k moři. Její manžel válení na pláži nesnáší a my dvě si to užijeme.
A učím se od své dcery. Ta už sice bydlí se svým přítelem, ale kolikrát, když jsem u nich, tak nám vaří on. Pomalu chápu, v čem jsem udělala chybu. Úplně jiná asi nebudu, vždy budu ten pečující typ. Ale už se rozhodně nebudu pro nikoho obětovat.