Jmenuji se Eva a narodila jsem se 24. prosince. To asi, aby se to rodičům dobře pamatovalo, a taky, aby ušetřili za dárky. Já sama jsem asi byla slušný „dáreček“. Možná to někomu přijde magické, že jsem se narodila v tento kouzelný čas Vánoc, mně ale přijde, že mi svátky klidu a pohody nosí spíš smůlu. A je to rok od roku horší.
Smolařka odmalička
První vlaštovky začaly už v dětství, kdy jsem v 9 letech trávila Vánoce v nemocnici se spálou. Tenkrát jsem to ještě nesla statečně, trošku jsem si sice poplakala do polštáře, ale protože nás podobných nešťastníků bylo na pokoji víc, nakonec byla docela legrace. O dva roky později nás na Vánoce opustil táta. Bez vysvětlení a už se nikdy nevrátil. Když mi bylo 15, přivedla si maminka na Vánoce nového přítele, který nám v opilosti zdemoloval celý byt. O pár let později mojí mamince diagnostikovali rakovinu, Vánoce strávila v nemocnici a krátce po nich zemřela. Pak jsem několik let Vánoce raději ani neslavila, bála jsem se, co by zase přišlo. Ke stromečku, kaprovi a cukroví jsem se vrátila, až když se narodily děti.
Mladí rodiče
Manžela jsem potkala, když mi bylo 22 let, a hned zkraje naší známosti jsem otěhotněla. Jelikož maminka už byla po smrti, otec byl neznámo kde a sourozence jsem neměla, nebyl nikdo, kdo by mi poradil v zásadních životních rozhodnutích. Manžel byl o pouhé tři roky starší. Jelikož v té době jsme prožívali lásku jako trám, rozhodli jsme se, že se vezmeme. Pět měsíců po svatbě se pak narodila dcera Kristýna, která nám dělala jen samou radost. Jelikož nám rodičovství připadalo jako procházky růžovým sadem, neváhali jsme a pořídili si dalšího potomka. Radek se narodil tři roky po Kristýnce.
Smůla se vrátila
V té době jsem se rozhodla, že tradici Vánoc obnovíme. Pár let jsme svátky klidu a míru prožívali v poklidu, krom spálených řízků, křivého stromku a manželova přidušení kostí z ryby se nic zásadního nestalo a já věřila, že moje prokletí je navždy pryč. Bohužel nebylo a vrátilo se v plné síle. Před dvěma lety se večer před Štědrým dnem Radek rozhodl jít s kamarády na diskotéku a mejdan se trochu protáhl. Bohužel byl jeho poslední… K ránu nás vzbudil telefonát od policie, že náš syn seděl v autě, které mělo nehodu. Byl na místě mrtvý. Tehdy jsem se zhroutila a skončila na psychiatrii. Manžel se mi snažil pomoct, ale ani on na tom nebyl psychicky nejlépe. Dcera Kristýna už v té době žila v Americe, přiletěla na pohřeb, ale kvůli práci se nemohla zdržet moc dlouho. Můj svět mi prostě mizel před očima.
Sama na Štědrý večer
Po mém návratu z psychiatrie se situace nezlepšovala. S manželem jsme se stále hádali, nedokázali jsme najít správnou cestu, jak celou situaci ustát. Loni na Štědrý den raději odešel do hospody a vrátil se až k ránu, než aby byl se mnou. Vlastně, kdo ví, kde vlastně byl. Jak se později ukázalo, začal se stýkat s jinou ženou. Je to jen pár dní, co mi oznámil, že už takhle dál nemůže, a odstěhoval se k ní. Mě tak čekají první Vánoce o samotě. Manžel je šťastný s někým jiným, syn je po smrti a dcera čeká miminko, takže nemůže přiletět. A já si letenku do Ameriky dovolit také nemohu. Rodiče ani sourozence nemám a přátele obtěžovat nechci… Budu tedy muset nejkrásnější den v roce přežít sama u televize.
