Stydím se za něj i za sebe
„Ty vole, zas špagety s tou červenou břečkou! Vypadám snad jako nějakej vyvoněnej Ital? Hele, a dones mi ještě pivo, jo? A mrskni zadelí, ať mě ty tvý nudle neudusej. Polyká se to jak sopl!“ pronesl můj manžel první den dovolené s našimi známými, když jsem po celodenním cyklistickém výletě narychlo uvařila špagety a omáčku z čerstvých rajčat s olivami. Manžel má podobné hlášky neustále a já je už po těch letech, co jsme spolu, vypouštím druhým uchem ven. Prostě jsem už otupěla a rezignovala. Jenže na dovolené byl naprosto jediný, kdo se takhle choval.
Ne, že by mužská část našich známých byli samí dokonalí džentlmeni s vyjadřováním a chováním aristokratů, ale manžel svým chováním ke mně i k okolí naprosto vyčníval. Po proslovu o špagetách všichni zmlkli, a čekali, že mu je minimálně vyklopím na hlavu. Nevyklopila, já takto prostě reagovat neumím. Šla jsem pro pivo a styděla se za něj i za sebe, že jsem si vše nechala přerůst přes hlavu.
Jak se vyvíjel Evy příběh dál, se dozvíte v následujících kapitolách... Pokud jste netrpěliví a chcete znát rychle konec, můžete část příběhu přeskočit. Z boxíku zvolte rovnou poslední kapitolu a prostřední část textu se vám vůbec nezobrazí. Jestliže si chcete příběh přečíst celý, postupujte po kapitolách tak, jak za sebou následují.
Pokračování 2 / 4
Dovolená se známými mi otevřela oči
Jenže divadlo se špagetami byl jen „předkrm“. Uznávám, že za spoustu věcí si mohu sama, protože jsem muže prostě „rozmazlila“. Na houknutí podávám věci, zapínám i vypínám spotřebiče, letím do sklepa, na nákup… A ani mě už nenapadne očekávat, že by třeba odnesl těžké věci, otevřel mi dveře, udělal kávu, když já vařím oběd, dal mi svůj suchý spacák, když mi můj navlhl, přinesl večer svetr, když mi je zima… Ano, to všechno jsem jen tiše záviděla ostatním dámám, se kterými jsme byli po letech pod stany. Několik let jsme se známými nejezdili, vlastně jsme léta nejezdili nikam, protože jsme stavěli dům, pak garáže, pak bazén…
Žila jsem v trochu jiné realitě a zakonzervovala se, neměla jsem porovnání, jak to chodí v ostatních rodinách. Pod stanem jsme byli 10 dní, které mi otevřely oči. Najednou mi bylo jasné, že muž není „tak trochu hulvát, ale v jádru dobrý chlap“, ale neskutečný hulvát a šílený buran. Vím, že je ošklivé to takhle psát o muži, se kterým žiji 25 let, ale není moc jiných slov, jakými bych jeho chování mohla popsat.
Vdávat jsem se před 25 lety musela, ale nevadilo nám to, byli jsme zamilovaní, stejně bychom se asi vzali. Už tehdy byl manžel trochu svérázný, společní kamarádi z něj měli kvůli jeho neomaleně přímočarému chování občas legraci, ale manžel to bral a já také. Myslím, že je hlavně má chyba, že vše zašlo nějak daleko. Jenže já se nikdy neuměla vymezovat vůči ostatním, měla jsem dvě sestry a hodně autoritativního tatínka – celé dětství jsem poslouchala a „držela ústa a krok“.
Pokračování 3 / 4
Jako hulvát se chová nejen ke mně
„Koukám, koukám, že si nám nějak narostla a máš p… nejmíň na dvě sedla.“ podotkl během jednoho výletu směrem k naší společné kamarádce manžel. (Známá je po operaci kyčlí a je ráda, že může jezdit alespoň na kole.) Ta dělala, že to neslyší a jela dál, pak jsem zaslechla jejího muže, jak manželovi říká, aby si podobně laděné nevyžádané komentáře nechal pro sebe, a pokud by jich ušetřil i svojí ženu, tedy mě, udělá ještě lépe.
Manžel cosi odpověděl, ale dál jsem rozhovor neslyšela. Nicméně jsem oné známé moc záviděla, že se jí její manžel zastal. To si u nás neumím představit. Když jsem na stejném výletě píchla, tak mi manžel jen hodil lepení, škodolibě se uchechtl a jel dál. Zalepit kolo si umím, a vlastně mě ani nenapadlo, že by měl slézt z kola a pomoci mi, což bylo úplně přirozené pro dva známé, co jeli poslední. Slezli z kola, i přes mé protesty mě odehnali a kolo mi zalepili. Pochopitelně se tak nemusí chovat i doma, ale i tak to bylo strašně příjemné.
Pokračování 4 / 4
Jak to můžeš vydržet? Řekl mi kamarád
Když pánové dolepili, nastavili mi správně sedlo, aby se mi lépe šlapalo, dofoukli druhé kolo a jeden z nich mi řekl: „Neměl bych to o kamarádovi říkat, ale to, co tady ten tvůj kozel předvádí, je neuvěřitelné. Jak to můžeš vydržet? Taková pěkná a hodná ženská! Vždyť takový dřív nebýval!“.
Nebýval. Nějak jsem tu změnu nezaznamenala včas. Máme dva kluky, první holčička nám umřela den po porodu, měla několik vad neslučitelných se životem, ale zvládli jsme to. Vlastně jsme toho společně zvládli opravdu hodně. Kluci jsou skvělí sportovci, oba sportují závodně a vyhrávají. Oba studují vysokou školu. I když nám nikdo nic nedal, tak jsme sami postavili dům a zázemí kolem domu, nemáme dluhy, máme něco našetřeno, máme práci, ale naprosto nemáme úctu jeden k druhému. Tedy manžel nemá úctu ke mně, a asi je bláhové čekat, že by to šlo skoro v 50 letech nějak změnit.