Trpím dvojím pocitem viny: za to, že dceři mluvím do výběru partnera. A především za to, že jeho volba je zřejmě moje chyba. Když byla Jana malá, s jejím otcem jsme se rozvedli. Rozchodu předcházelo několik let hádek, které vyvrcholily jeho odchodem za o několik let mladší ženou.
Tehdy jsem se zatvrdila a zařekla se, že nepřipustím, aby mi ještě někdy někdo tak ublížil. Žádného muže už jsem nechtěla. Ano, během let se čas od času naskytl nějaký románek, přece jen mám fyzickou potřebu jako každý člověk, ale vždy jsem si pečlivě hlídala, aby se z toho nestalo něco víc. Ani mi to nedělalo moc potíže, proti mužům jsem byla zaujatá.
Pečlivě jsem se ale snažila, abych nic ze svých pocitů nepřenášela na dceru. Dokud byla malá, bylo to samozřejmě snadné. Se svým otcem se pravidelně vídala, jezdili spolu na výlety a jiní chlapi ji nezajímali. O něco horší to začalo být s nástupem puberty. Zájem o druhé pohlaví se stal prioritou a s tím přišla i řada záludných otázek. Proč jsme se s jejím otcem rozešli, proč si nenajdu někoho jiného, jestli mi chlap (a sex) nechybí…
Nechtěla jsem na ni přenášet svou zahořklost, a tak jsem obvykle trpělivě odpovídala, že se to tak někdy stane, že se lidi potkají moc mladí a pak zjistí, že si zas tolik nerozumí. A že jsem od té doby nepotkala toho pravého, ale že určitě jednou s někým zas budu. Jana se tvářila, že to chápe, ale viděla jsem na ní, že si ve skrytu myslí svoje.
V pubertě dcera střídala jednoho kluka za druhým
Pubertu měla docela divokou. Známosti střídala skoro stejně rychle jako barvu vlasů a hudební vkus. Zatímco její spolužačky prožívaly opravdovou první lásku, ona vypadala, že vyloženě neví, co chce. Jeden den mi básnila o novém objevu, za týden ho proklínala a další týden už randila s jiným.
Bála jsem se o ni, kolikrát se musela zuby nehty držet, abych nevyrukovala se zákazy, příkazy a poučováním typu „tenhle se k tobě opravdu nehodí“ nebo „nepřeháníš to trochu?“, ale věděla jsem, že tím bych všechno jen zhoršila.
Naštěstí jsme tohle období nakonec obě přežily ve zdraví a Jana se jako mávnutím proutku zklidnila, když odmaturovala a odešla do Brna na nástavbu. Domů jezdila jako vzorná dcera skoro každý víkend. Pak se intervaly prodloužily, a když dorazila, půl dne vypadala duchem nepřítomná a jen zasněně koukala do dáli.
„Ty jsi zamilovaná, viď,“ poznala jsem na ní okamžitě. „A jak!“ usmívala se, ale nechtěla mi nic bližšího říct. „Teprve se poznáváme, tak nechci nic zakřiknout. Ale jestli z toho něco bude, určitě ti ho přivezu ukázat,“ slíbila.
Nakonec to trvalo ještě víc než půl roku, a to už jsem viděla, že je to opravdu vážné. Jana byla za tu dobu doma třikrát. Na jednu stranu mě to trápilo, na druhou jsem byla ráda, že je konečně šťastná a našla někoho, s kým je jí dobře. Věděla jsem jen, že se její přítel jmenuje Luboš a pracuje „v gastronomii“. Netušila jsem, jestli to znamená, že je kuchař, nebo majitel restaurace, ale bylo mi to celkem jedno. Hlavně že ji měl rád!
Seznámení s její láskou byl šok
Jana nakonec seznámení naplánovala na Vánoce. Napekla jsem, navařila, chtěla jsem na jejího přítele zapůsobit dobře. Samozřejmě jsem byla nervózní, ale zároveň zvědavá. Podle dceřina vyprávění jsem čekala, že přijede málem samotný Bůh!
Když jsem po zazvonění otevřela dveře, v první chvíli jsem se asi tvářila, jako by za dveřmi skutečně nějaká nadpřirozená bytost stála. Ruku mi totiž nepodával mladý kluk, jak jsem logicky předpokládala, ale poměrně prošedivělý muž, který nebyl vrstevníkem dcery, ale zcela určitě mým!
Musela jsem mlčet hodně dlouho a jeho ruka trapně visela ve vzduchu, než jsem se konečně vzpamatovala a chabě mu s ní potřásla. „Já jsem Luboš,“ představil se. „Já vím, hodně jsem o vás slyšela,“ zmohla jsem se na odpověď a pokynula mu, ať jde dál. Za jeho zády jsem na dceru vrhla nevěřícný pohled, ale ona se tvářila, jako že vůbec neví, proč se tak dívám.
Co vám budu povídat, Vánoce za nic nestály. Byla jsem tak konsternovaná, že jsem buď nemluvila vůbec, nebo moc a plácala jsem blbosti. Zřejmě jsem na dceřina přítele musela působit jako mentálně slabší osoba, ale to mi bylo jedno. Všechna moje dosavadní předsevzetí šla do kopru. Tatam byla velkorysost a odhodlání, že Janě nebudu do výběru přítele mluvit.
Sotva se šel Luboš první večer osprchovat, uhodila jsem na ni, co to má znamenat. Její hru na „a co jako myslíš?“ jsem utnula hned v zárodku. „Netvař se, že nevíš, o čem mluví. Je mu tak pětačtyřicet nejmíň, jestli se nepletu! Proč sis nenašla někoho svýho věku? Co to má znamenat?“
Jana se naježila a prskala na mě, že je snad jedno, kolik jejímu příteli je, hlavní je, že ji miluje a ona jeho. „Pche, miluje. Jen si chce užít s mladou holkou, to je všechno,“ vyletělo ze mě.
„Mami, neposuzuj všechny chlapy podle toho, co se stalo tobě,“ zasadila mi podpásovku. Nevěděla jsem, co na to říct, naštěstí se v tu chvíli Luboš vrátil a my chvíli dělaly jakoby nic. Znovu jsem se k tématu vrátila druhý den, když jsme zas byly chvíli samy. To už jsem věděla, že je Lubošovi rovných padesát, tedy o rok víc než mně!
Vidí v něm tátu!
Zkusila jsem to znovu po dobrém a smířlivěji. „Janičko, tak mi prosím aspoň řekni, proč jsi se nezamilovala do kluka jako ty, proč sis musela najít někoho, kdo by ti mohl dělat tátu?“ Nahrála jsem jí tím na smeč a odpověď mě uzemnila. „Právě proto. Asi někoho jako tátu potřebuju.“
Po téhle ťafce jsem jen zalapala po dechu. Jana s Lubošem nakonec odjeli ještě ten den a od té doby jsem se s dcerou viděla dvakrát. Občas si zavoláme, ale já najednou nevím, jak s ní mluvit, jak jednat. Musím si dávat pozor na každé slovo, aby mi neujela nějaká připomínka, poznámka, prosba k jejímu vztahu. Přitom se ve mně všechno vře, protože mě její vztah hrozně rozčiluje.
Měla si k sobě najít nějakého sportovního kluka svého věku, ne chlapa, který si teď užívá mladé maso v posteli a na stáří se o něj bude starat! Vím, že Luboš mi nic neudělal, ale přesto jsem proti němu zaujatá. Nevěřím, že 50letý chlap si našel holku těsně nad dvacet z čisté lásky.
A pořád dokola se mi vrací ta neodbytná věta – Asi potřebuju někoho jako tátu. Takže jsem svojí chybou dceři pokřivila pohled na vztahy a ona nedokáže žít s klukem svého věku? Jak tohle můžu napravit?
Eva, 49 let