Vynikající český herec se zapsal do historie nejen jako skvělý komediální herec, ale taky jako výtečný dabér, který propůjčil hlas lehce praštěnému četníkovi Cruchotovi ze Saint Tropez, ale taky třeba babě Jaze v pohádce Mrazík. Nezapomenutelný je i ve filmech, jako Cesta do hlubin študákovy duše, Škola základ života nebo Jak utopit doktora Mráčka či Jak svět přichází o básníky. Jen málo rolí bylo hlavních, přesto to nevadilo. Filipovský jim všem dal punc originality!
Jako dítě byl hyperaktivní
Narodil se v roce 1907 do umělecky založené rodiny. Otec byl flétnista v Prozatímním divadle a v květnu 1866 seděl v orchestru, který dirigoval Bedřich Smetana při premiéře Prodané nevěsty. Je tedy jasné, od koho František podědil umělecké vlohy. Už jako malý kluk hrál na několik hudebních nástrojů, zpíval v kostelním sboru, a navíc byl velmi hyperaktivní. Přestože později ve filmech hrával nešikovné mladíky, kteří nedokážou ani kopnout do míče, ve skutečnosti byl velmi hbitý a na sport měl talent.
Jeho živá povaha asi mnohé pedagogy vytáčela, takže mladý František vystřídal několik škol. Moc pilný student taky nebyl, v prvním ročníku dokonce propadl. Přestože nakonec odmaturoval, už během studií věděl, že se bude živit raději herectvím. Ve volném čase hrával divadlo, hrál v několika studentských spolcích a jezdil s kočovnými společnostmi.
Pokračování 2 / 5
Byl věrný Národnímu divadlu
Protože absolvoval obchodní akademii, pár let pracoval v kanceláři, ale jeho sen to nebyl. V letech 1930–1933 dokonce studoval dějiny umění a estetiku. Šprt, jako byl Krhounek ve filmu o študácích, ale Filipovský ve skutečnosti nebyl, takže ani tohle studium nedokončil.
Když přišla nabídka do Osvobozeného divadla, neváhal. Tam strávil sedm let a později mnohokrát prozradil, že právě tyhle roky byly pro jeho herecký život nejdůležitější. Během války hrál v Moderním divadle a Uranii. A v roce 1945 dostal nabídku, která se neodmítá – Národní divadlo. Tomu zůstal věrný až do své smrti v roce 1993, přestože během života mnohokrát hostoval i na jiných scénách.
Pokračování 3 / 5
Nehrál hlavní role
Jeho hudební talent a mimořádně dobrá fyzická kondice ho předurčovaly k rolím zejména ve zpěvohrách, dnes by se řeklo muzikálech. Navíc byl malý, hbitý a vypadal vždy starší, než byl. Díky tomu hrával obvykle starší muže. Jeho mimika a herecký výraz byly neotřelé, používal rychlá gesta a energie z něj doslova prýštila. To se ostatně skvěle hodilo právě při dabingu slavného Louise de Funèse v komediích o četníkovi. On ho vlastně nedaboval, ale hrál.
Ve svém životě si moc hlavních rolí nezahrál, vždy ale hrál tak, že se žádná z jeho menších rolí nedala přehlédnout. Miloval divadlo, ale taky film. V něm se začal objevovat ve 30.–40. letech minulého století a tehdy natočil kolem sedmdesáti filmů. A přesně jako v divadle i ve filmu hrával spíše vedlejší role. Byli to úředníci, číšníci, právníci – žádní milovníci. A v každé z těch rolí byl naprosto přesvědčivý.
Ivana Ašenbrenerová
7. února 2024
Pokračování 4 / 5
Nemohl se setkat s Funèsem
V šedesátých letech přišly jedny z nejpopulárnějších filmových komedií – Čtyři vraždy stačí, drahoušku, Dívka na koštěti, Šest medvědů s Cibulkou či Marečku, podejte mi pero. V sedmdesátých letech začal hrát hlavně různé typy dědečků, někteří byli zahořklí a protivní, jiní pozitivní. Poslední roli si zahrál v roce 1987 ve filmu Zuřivý reportér, kde hrál žebráka.
Nejvíc ho ale asi proslavil dabing, a dodnes se diváci raději podívají na dabovaného Četníka ze Saint Tropez než na originál. A nikdo jiný ho tak skvěle nenamluvil jako právě Filipovský, přestože to mnozí zkoušeli. Se slavným francouzským hercem se měli dokonce setkat, ale komunisté to zakázali. Ne nadarmo nese Cena Františka Filipovského za dabing jeho jméno!
Pokračování 5 / 5
Byl celý život věrný
Jeho osobní život by se dnes v bulváru nepropíral, celý život byl věrný jedné ženě. Tou byla herečka Hilda Kvičinská, s níž se oženil v roce 1937. Kvůli rodině se vzdala kariéry a manželství jim vydrželo celých šestapadesát let! Měli spolu dvě děti, dceru Pavlínu (1941) a syna Jana (1945). Ten bohužel předčasně zemřel, dcera pokračovala v otcových šlépějích. Ta slavnému herci porodila vnučku Pavlínu, také mediálně známou.
Ta v dokumentu TV Barrandov Tajemství Františka Filipovského vzpomíná, že si herec nikdy nepřál, aby mu říkala „dědečku“, to bylo prý zakázané slovo. Všichni mu říkali Filísku. Byl to prý také perfektní gentleman. V pětaosmdesáti letech dostal mrtvici a jejím následkem ztratil hlas. Jen několik měsíců poté zemřel, bylo mu osmašedesát let. Filipovský získal v roce 1958 titul zasloužilého umělce a v roce 1984 národního umělce.