FRANTIŠKA (41): Je mi líp, když mámu nevidím, nepřeje mi hezký život | Foto: iStock

Foto: iStock

FRANTIŠKA (41): Je mi líp, když mámu nevidím, nepřeje mi hezký život

Někdy může být vztah s vlastními rodiči komplikovaný. Františka si přála jediné, a to, aby jí máma projevovala lásku. Té se bohužel od ní nedočkala. Aby se kvůli tomu netrápila, udělala těžké rozhodnutí.

Vyrůstala jsem s bratrem bez otce. Ten naši rodinu opustil, když jsme byli oba malí. Neunesl zodpovědnost, cítil se příliš mladý na to, aby vychovával dvě děti.

Alespoň to bylo vysvětlení mámy, když jsme se začali na otce vyptávat. Za celá ta léta našeho dospívání se nepokusil o jediný kontakt s námi. Alimenty sice posílal, ale vždy přesně soudem vyměřenou částku. Nikdy nic navíc – třeba k narozeninám nebo Vánocům. Museli jsme se s tím smířit.

Máma logicky měla co dělat, abychom se měli jakžtakž dobře. Na její péči – tu materiální – si nemůžu vůbec stěžovat. S city to ale bylo o dost horší. Nevím, jestli se to stalo v okamžiku, kdy táta odešel, a ona neunesla zradu, nebo byla taková odjakživa. Chlad z ní totiž doslova sálal. Dělalo jí problém nás obejmout, utěšit, povzbudit. Ale protože jsem jako dítě neměla srovnání, v tu dobu mě to moc netrápilo.

Láskyplné přijetí nám navíc suplovala drahá babička Jarmilka. Ta si o mě dělala starost, zajímalo ji, jak se mi vede ve škole, v první práci. Mohla jsem se u ní vypovídat po rozchodu s první vážnou známostí a ona, jak byla citlivá, z toho týden nemohla spát, bála se o mě, že se trápím… Nikdy jsem nepochopila, jak tahle láskyplná žena mohla mít dceru, která je jejím naprostým opakem. Kde se stala ta zásadní chyba?

S mámou se to zhoršilo, když se vdala, ale brzy zase rozvedla. I druhý muž jejího života od ní odešel. Asi se s tím nikdy nesmířila. Možná i proto, abych nebyla pod jejím vlivem, jsem hned v osmnácti odešla z domova a brzy nato si sehnala první vlastní bydlení, na které jsem si vzala s přítelem půjčku.

S mámou jsme řešily jen to nejpodstatnější a už se moc nevídaly. V tu dobu jsem se cítila silná, budovala si kariéru, vdala se, založila rodinu. Byla jsem šťastná po všech stránkách, dařilo se mi. Že jsou vztahy s mámou vlažné, jsem brala tak, že každý má něco, nějaký problém, a že je to běžné.

Když se mi narodily dvě dcery, doufala jsem, že to je ta chvíle, kdy by se máma mohla proměnit, že by vnučky mohly její ledové srdce rozpustit. Ale to se nestalo. Nikdy nehlídala, nepřijela, neviděla by je klidně i rok, kdybych jí je nepřivezla ukázat. A když už s nimi byla, neměla trpělivost, peskovala je… V tu chvíli mi došlo, že se k nim vlastně chová jako ke mně.

Ve slabé chvilce pak prohodila, že ona měla v životě velkou smůlu a prý nesnáší vidět, když je někdo spokojený. To mě dorazilo. Aby vlastní máma nepřála hezký život svým dětem. Musím chodit na terapie, abych ty šrámy z dětství nějak zpracovala. 

Máma se nám s bráchou prostě mstí za to, že její život za nic nestál a ona se nám musela obětovat, stáli jsme ji prý spoustu peněz a ona teď živoří. Přitom má malý, hezky zařízený domek a důchod kolem dvaceti tisíc.

Její vyjádření mě bodají do srdce, nemůžu být v její blízkosti. Je to smutné, ale zjistila jsem, že je mi mnohem líp, když ji nekontaktuju. Pro mnohé nepochopitelné, ale pro moje psychické zdraví je to zásadní. A nechci, aby tu zášť a zlobu, kterých je plná, přenášela na moje děti. Chráním sebe i holčičky.

Doporučujeme

Články odjinud