* Je pravda, že jste se do televize dostala díky sportu?
Je to tak, ale vzniklo to úplnou náhodou. Od svých šestnácti jsem předcvičovala v Brně aerobik. V osmnácti jsem pak pod vydavatelstvím Monitor EMI vydala hudební album, které mělo reklamu na Nově. V tu dobu se televize rozhodla, že Hanka Kynychová natočí u moře videokazetu se cvičením aerobiku, ve kterém bude kromě ní vystupovat i několik známých tváří. Mimo jiné tam měla být Lucka Výborná, která ale z nějakého důvodu nemohla nakonec odjet, a produkce hledala narychlo náhradu. Z mého životopisu zjistili, že mám s aerobikem zkušenost, a bylo rozhodnuto. Brzy po příletu jsem se seznámila s Lenkou Hornovou, tehdy ještě moderátorkou Občanského juda. Vlastně nás svedla dohromady cigareta. Tím odstartovalo naše přátelství, které trvá dodnes, a vzápětí vznikl i pořad Prásk.
* Jak vypadalo cvičení pod vedením šestnáctileté Gábiny?
Vedla jsem hodiny tak, aby se během nich lidé bavili, a měla jsem hodně plno. Možná k tomu dopomohl i fakt, že už jsem v té době byla v Brně známá díky práci v rádiu Krokodýl. Za to, že jsem se stala cvičitelkou, může ale hlavně moje urputnost. Sama jsem si vybrala instruktorku, jejíž hodiny mě natolik zaujaly, že ve chvíli, kdy ona musela kvůli zranění na nějakou dobu cvičení přerušit, jsem si umanula, že za ni zaskočím. Udělala jsem si rychlokurz a odstartovala své hodiny. Prostě jsem si vzala do hlavy, že budu předcvičovat, povedlo se a nadšení mi vydrželo další tři roky.
* Dovedla jste tenkrát odhadnout, jací lidé jsou?
Intuitivně jsem věděla, s kým je mi dobře. Ale zároveň jsem se držela toho, že nikdy nikoho nesoudím. Pokud mi není ubližováno, uvědomuji si, že každý má svůj příběh. Tahle moje vlastnost už se projevila na základní škole. Tehdy jsem byla typická předsedkyně třídy, kterou ale měli rádi jak šprti, tak sígři.
* Obejdete se dnes bez sportu?
Už ne. Pohyb odmalička miluji. Rodiče mě v něm vždycky podporovali a díky nim jsme se sestrou vyzkoušely všechno možné od fotbalu přes volejbal až po tenis, krasobruslení a lyžování. Možná jsem si tím ale zavařila. Jednou mi totiž Karel Svoboda vyprávěl, že ho jeho maminka vždycky varovala: „Nikdy nezačínej se cvičením ani neběhej, protože jakmile se tělo začne něčemu věnovat, uloží si pocit z toho do své paměti a bude to po tobě vyžadovat až do smrti.“ Z toho jasně vyplývá, že lidé, kteří nic nedělají, paradoxně méně trpí. (smích)
* Kdy jste si začala uvědomovat, že se potřebujete hýbat i kvůli zdraví?
Aktivním aerobikem jsem tělo připravila na to, že sport je součástí mého života. Když jsem pak kolem dvaceti odešla z Brna do Prahy, radši jsem vyrazila s kamarádkami na víno než na cvičení. Chtěla jsem se bavit a pořád jsem neměla dost. Došlo to až tak daleko, že jsem skoro pět let nic nedělala. Jenže pak se mi najednou začala ozývat záda, která si mimo jiné stěžovala na moje nošení vysokých podpatků, a tak jsem se ke cvičení zase vrátila. Dneska mám tak málo času, že sportuji napůl pro radost a napůl proto, abych se nerozpadla.
* A co vás udržuje ve formě?
Pravidelně chodím na lekce Pilates Reformer, během kterých se cvičí na speciálních přístrojích. Ačkoli se to nezdá, zvládnout reformery je dřina jako blázen, ale vyplatí se to. Poslední dobou mi pořád někdo říká, že jsem zhubla, což má na svědomí právě pilates. Díky němu se mi povedlo zpevnit vnitřní svalstvo a tělo se tak nějak vcuclo do sebe. Kromě toho jsem si domů pořídila stroj na formování postavy Orbitrek a každé ráno na něm u nás doma v garáži alespoň půl hodiny cvičím. Díky tomu si dokonale pročistím hlavu. Za odměnu si pak ještě zajdu zaplavat do našeho bazénu a zakončím to bylinkovými čaji, které mám namíchané od léčitele Ladislava Kříže přímo na tělo. To je takový můj ranní rituál, bez kterého se už neobejdu.
Ve formě se Gábina udržuje také pomocí pilates na strojích
* Máte doma cvičební stroj, který funguje spíš jako věšák na šaty?
Pořídili jsme si posilovací lavici s kladkou, na které jsem byla ale jen párkrát. Dlouhou dobu pak stála u bazénu, kde máme teplotu kolem 33 °C, takže nám po čase zrezla a šla pryč.
* Vybíráte si cíleně individuální sporty?
Moje práce je založená na neustálém setkávání se s lidmi a mě to i po těch letech pořád baví. Přijdou ale chvíle, kdy mám lidí opravdu plné zuby. Proto mě neláká ve svém volnu vyrazit na masovou hodinu cvičení. Nevadilo by mi, že se na mě někdo dívá nebo si chce povídat, jen potřebuji být občas sama.
* Ze všech stran slyšíme, jak důležité je hýbat se. Nestává se z toho už tak trochu mánie?
Myslím si, že sport je droga. Na druhou stranu je člověk od přírody lenoch, čemuž dost napomáhá dnešní doba, kdy nemusíte vylézt z bytu, abyste si pořídili nový nábytek nebo obstarali jídlo. Pravidelně jezdím na Floridu, kde máme druhý domov. Líbí se mi, jaké tam mají obrovské továrny na těla. Když v Americe přijdete do posilovny, jenom zíráte na to, jak tam osmdesát lidí vedle sebe zarputile běží na trenažéru. Tam jde opravdu o mánii zaměřenou na potřebu hýbat se. Posilovna funguje vyloženě jako čistička mozků. Přijde třeba stopadesátikilová holka, oblékne si miniaturní tričko a jde si zacvičit. Nepřemýšlí o tom, jak vypadá a co si o ní kdo pomyslí. Zdá se mi, že tento trend k nám zatím ještě nedorazil.
* Jaká je na Floridě nabídka potravin?
Obrovská. Navíc úplně všechno je v obchodech zabalené do výrazných barev a v nabídce jsou převážně megabalení. Přijde mi, že si hrají na to, že všechno musí být bio. Netuším, jestli si uvědomují, že když si koupí biobanány, musí je sníst skoro minutu po zaplacení, jinak jim nevydrží.
* Jak vy sama přistupujete k jídlu?
Nemám ráda hesla typu „To není zdravé, to nejez“. Myslím si, že každé tělo je individuální a intuitivně vycítí, co mu dělá dobře. Mně se to potvrdilo při výběru mezi tmavým a bílým pečivem. Pokaždé, když mi ho někdo nabídl, sáhla jsem po tmavém, protože jsem byla ovlivněná neustále opakovanou informací, že je zdravější. Přitom jsem do něj nakonec ani nekousla. Pak jsem si nechala udělat testy, které potraviny mi prospívají, a kterým bych se měla naopak vyhnout. Zjistilo se, že právě tmavé pečivo dělá v mém těle paseku. Od té doby jím jedině bílé rohlíky a vždycky si pochutnám. Myslím, že podobně to funguje i u dětí a nemá smysl před nimi za každou cenu schovávat všechno, co by se mohlo zdát jen trošku špatné. Když si do něčeho jednou kousnou, rozhodně jim to neublíží. To, jaké mantinely dáme dítěti, když je malé, se pak může projevit, až bude starší a bude odmítat něco jen kvůli tomu, že je v něm zakořeněný pocit, že to není dobré.
* Přemýšlela jste tak i po narození Kristiána?
Vždycky jsem přistupovala k jídlu přirozeně. Samozřejmě jsem mu nedávala potraviny, které u malých dětí vyvolávají alergii nebo se jimi můžou udusit, ale jinak jsem ho nijak neomezovala. Kristiánka jsem osm měsíců kojila a on byl už od narození velký žrout. Když přišly příkrmy, házel do sebe všechno jako do tanku. Dodnes není jídlo, které by nechtěl. Takže já ani nemám šanci přibrat z toho, že bych po něm dojídala. To spíš on bere jídlo mně. (smích)
* Chodíte se synem do restaurací?
Bez problémů. Kristiánek, kterému bude v prosinci pět let, má rád maso, takže si vždycky něco vybere. Někdo se ho nedávno ptal, co mu nejvíc chutná, a on místo aby řekl třeba maso s rýží, tak odpověděl: „Já mám nejradši trojobal.“ To mě rozesmálo. Neřeším to, protože vím, že i díky tomu trojobalu maso snáz sní. Ale je jasné, že ho nedostává každý den. Také jsme vždycky prohlašovali, že naše dítě nikdy nebude jíst v rychlém občerstvení. No, tak i to se občas stane.
* A co vy? V jaké restauraci se cítíte dobře?
Ačkoli mám neustále možnost pohybovat se ve velmi luxusních restauracích, necítím se v nich dobře. Pro mě je nepříjemná jen představa večeře u kulatého stolu s bílým ubrusem a vybraným menu, které servírovali Julii Roberts ve filmu Pretty Woman. Nejlépe se najím doma. Dám si jídlo do své oblíbené dózičky a sednu si s ním třeba k televizi. A když chci, aby mi bylo opravdu dobře, zalezu si s nějakou dobrotou do postele. Jídlo mám prostě spojené s pohodlím. Když už vyrazím ven, zajdu do hospody, kde mě znají a na nic si nehrají. V Praze jsem si oblíbila restauraci Les Moules, ve které dělají ty nejlepší mušle. Miluji pálivá jídla, takže si vždycky objednávám mušle na thajský způsob. I ve Velkých Popovicích, kde máme dům, jsem si našla svoji oblíbenou hospůdku. Nejradši ale jezdím na jídlo k mamince, která výborně vaří. Vždycky si užívám její vepřo knedlo zelo.
* Jaká jste kuchařka?
Když jsme byly se sestrou malé a chtěly pomáhat v kuchyni, maminka vždycky řekla: „Gábi, pomůže mi Monička a ty nám k tomu budeš hrát na klavír.“ Výsledkem toho je, že skvěle hraji na klavír a umím uvařit tak maximálně šest jídel. Takže doma funguji hlavně jako hlavní dochucovačka. Když mám ale čas a chuť, pustím se do přípravy jídla. Protože jsem typický Blíženec, pořád se ve mně pere praktičnost s nepraktičností. Lidé, kterým servíruji hotový pokrm, ho většinou ohodnotí na jedničku. Konečnou prezentaci totiž zvládnu skvěle, a co se předtím děje v kuchyni, to nikdo vědět nemusí.
* Co manžel a jeho umění s vařečkou?
Můj muž umí luxusní míchaná vajíčka. Přesně odhadne dobu, kdy jsou ještě trošku syrová, a přitom už nejlepší k jídlu. Je to opravdová slast, a to už jsem jedla vajíčka v mnoha vícehvězdičkových hotelech, takže můžu srovnávat. Prý také umí chlupaté knedlíky, ale zatím mi je neudělal.
* Pořádáte doma večírky?
Ne, protože na ně chodím. Udělala jsem to párkrát a zjistila jsem, že jsem obětí svého mejdanu. Když jsem doma, chci mít klid. Pohraji si se synem, večer si zapálím cigaretu a přečtu si knížku. Někdy si ani nepouštím televizi a užívám si ticho.
* Jak se noční život podepisuje na kráse?
Hodně, zvlášť když pijete a kouříte, čemuž jsem se svého času nevyhýbala. Noční život je spojený s těmito hříchy a já jim tam podléhám. Doma moc nekouřím a vůbec mě nenapadne, že bych si nalila skleničku alkoholu. Když ale přijdu na večírek, hned si zapálím a objednám si pivo. Na večírcích, které jsem točila ještě pro Novu, jsem sice pracovala do půlnoci, ale sama z nich odcházela až někdy kolem třetí ráno. Spánkový deficit jsem pak doháněla polovinu dalšího dne. Hodně se to zlomilo po narození Kristiánka, který pravidelně vstával kolem páté ráno, a tak musely večírky postupně ustoupit do pozadí.
* Musela jste někdy hubnout kvůli práci?
Když jsem přišla do Prahy, bydlela jsem u Lenky Hornové a za rok jsem se u ní vyjedla z padesáti na šedesát kilo. V té době jsem byla častěji na obrazovce a na vlastní kůži jsem pochopila, co to znamená, že televize přidává kila navíc. Ačkoli jsem se necítila špatně a neměla nouzi o pohledy mužů, coby reportérka jsem vypadala jako naducaná holka s velkým moravským zadkem. V tu chvíli jsem si umanula, že to musí dolů. Hodně mi tenkrát pomohlo přestat jíst pět hodin předtím, než jdu spát.
* Dosáhla jste ideální váhy?
Dala jsem to. Nejvtipnější na tom je, že když se mě tenkrát novináři ptali, jak se mi to povedlo, udělala jsem si z nich legraci a řekla jim, že jsem celý rok jedla jenom jeden banán denně. To jsem ještě netušila, že se mě banánová dieta bude držet dodnes. Neustále se mě na ni novináři ptají, přitom je jasné, že bych tímhle způsobem spíš umřela.
* Přes všechny úspěchy s hubnutím za sebou máte liposukci stehen...
Ačkoli pravidelně cvičíte, jsou partie, které pohybem nevytvarujete. Řadu let jsem řešila technický problém – v porovnání s boky jsem měla útlý pas a nevešla se do kalhot, které by mi jinak seděly. Jednou jsem se díky natáčení dozvěděla víc o metodách liposukce a na základě toho jsem se rozhodla do toho jít. Vůbec toho nelituji, protože mi to vyřešilo velký problém s oblékáním.
* Jiný estetický zákrok vás neláká?
Často mě podezírají z toho, že jsem si nechala pomocí botoxu vyhladit vrásky. To ale není pravda a i do budoucna se toho chci vyvarovat. Zatím se mi to daří i díky kosmetice českého doktora Michaela Entnera, který vyvinul sérum obsahující kyselinu hyaluronovou. Právě ta zabraňuje vzniku vrásek. Je sice potřeba ošetřovat pleť pravidelně, ale je to lepší než vypadat jako kačer Donald. Nemám ráda nepřirozenost. Líbí se mi lidé, na kterých je vidět, že už si něco odžili. Navíc se mi stále potvrzuje, že krása vychází zevnitř. Často potkám ženu, která je luxusně oblečená, má dokonalý make-up i účes, ale v davu bych si jí nevšimla. A pak jdu po ulici, někdo se na mě podívá a já nevidím jeho vrásky, ale krásu, která z něj přímo čiší.
* Kolik krásných lidí potkáváte na večírcích?
Večírkový svět je hodně podceňovaný, přitom právě tam poznáte, jací lidé opravdu jsou. Většina z nich totiž nezůstane u jedné sklenky alkoholu a vzápětí začne platit rčení, že ve víně je pravda. Osobně mě práce s lidmi i po tolika letech pořád baví. Zároveň si vždycky říkám, jaké si to uděláš, takové to máš. Proto nechodím na večírek naštvaná, ale s dobrou náladou, která ke mně přitáhne i lidi s pozitivní energií. I přesto už delší dobu zjišťuji, že pro mnohé z nás je tento rok zlomový.
* Jak moc to pociťujete sama na sobě?
Dost, navíc to už řadu dní zintenzivňují titulky bulvárních novin, které rozebírají kauzu, ve které figuruji já, můj muž a jeho nevěra se slečnou Ornellou, která je nyní údajně těhotná. Přes všechno zlé má ale i tato věc svoji pozitivní stránku. Za dvanáct let, co jsem v showbyznysu, můžu poprvé mluvit o tom, co cítím a jaká opravdu jsem. Celou dobu to nikoho nezajímalo. Možná i proto, že jsem dělala večírky, které jsou brány hodně povrchně. Každý psal jen o tom, jak drahé mám šaty nebo že jsem zlatokopka, která si vzala o jednadvacet let staršího chlapa.
* Hodně drsná daň za změnu v očích veřejnosti...
Je hrozné, že musela přijít Ornella, aby se o mě začali lidé zajímat. Chápu, že paní z malého města, která si deset let čte o holce, která působí povrchně, nemá důvod si o ní myslet něco jiného. Jenže když zjistí, že se jí najednou stalo něco lidského, bude jí díky tomu bližší. Ale věřte mi, že to bolí jako čert. Jediné, o co jsem se od narození Kristiána snažila, bylo skloubit roli mámy s prací moderátorky, a najednou přišlo tohle.
* Neměla jste chuť před problémy utéct třeba do vašeho domu na Floridě?
Ne. Já jsem člověk, který potřebuje o problémech mluvit otevřeně. Celé manželství funguji tak, že když se mi něco nelíbí, na rovinu to svému muži řeknu. Teď se ale ve mně něco zlomilo. Když jsme si s mužem sedli, abychom vše probrali, řekla jsem mu, jak moc se mi ulevilo. Až teď jsem si totiž uvědomila skutečnou podstatu toho, co mi tak dlouho říkali lidé kolem mě – ze všeho nejdůležitější je umět odpustit. Vždycky jsem tvrdila, že touhle cestou nepůjdu, protože by mě ostatní jen zneužívali. V poslední době ale docházím k tomu, že právě to je to správné. Podstata všeho je dostat se do svého srdce, uklidit si tam a pak už vám nic a nikdo neublíží.
* Už máte s manželem v srdcích uklizeno?
Uklízíme a musím říct, že to stojí hodně sil. Je to velký nápor hlavně na psychiku, protože uklízet si s půlkou národa v zádech je doslova šílenství. Za dobu, co jsem v showbyznysu, jsem se stala cvičenou opicí a zvykla si, že o mně novináři napsali už spoustu hloupostí. Jenže když se to dotkne vaší rodiny a zasahuje to do těch největších intimností… Na to se prostě nedá připravit. Moje kamarádky mi přezdívají Terminátor, když vidí, co všechno vydržím. Vybudovala jsem si už ochranný štít, a navíc mám lidi, kteří mi pomáhají. I díky nim se mi daří zůstat v klidu. Nemám ani v úmyslu někomu ubližovat tak, jak se to děje teď mně. Mým cílem je slečně, která si na mně a mém muži řeší nějaký svůj problém, ve svém srdci odpustit.
* Jak vaše tělo reaguje na problémy?
Jakmile jsem ve stresu, nedostanu do sebe jídlo. Zachraňují mě moje oblíbené polévky, ať už zeleninové, nebo vydatné masové vývary. Naopak když jsem v pohodě, klidně si dám v deset hodin večer nějakou svoji prasárničku a je mi dobře.
* Mění vás životní peripetie?
Už jsem si prošla různými obdobími. Můj muž mi dal okusit, jaké to je, nemuset dělat nic, a přitom mít hodně peněz. Mně to ale stejně nedalo a pořád jsem pracovala. Můj muž mě v tom vždycky podporoval. Ve svých sedmadvaceti letech jsem navíc pochopila, že peníze vůbec nedělají člověka šťastným. Možná to zní jako hloupá fráze, ale v Americe jsem poznala lidi, kteří mají domy na pláži za miliony dolarů, a přesto jsou nešťastní jako želvy a berou antidepresiva. Dneska už vím, že není nic lepšího než mít rodinu.
Gábina s manželem a synem
Očima šéfredaktorky
Gábinu Partyšovou znám v podstatě od té doby, co jsem v Praze. Potkaly jsme se na Nově, když působila jako jedna z Berušek v pořadu Prásk Lenky Hornová. Byla vtipná, bezprostřední a ihned si se mnou potykala. Pak jsme společně zpovídaly celebrity na večírcích nebo jim nakukovaly do soukromí. Já s nimi tehdy dělala rozhovor do jednoho televizního časopisu, ona je zpovídala pro televizní kameru.
Dnes už ani jedna z nás na Nově nepůsobí, ale vždy, když se někde potkáme, pozdravíme se a prohodíme pár slov. A přestože všichni Gábinu považují stále za večírkovou královnu, já o ní vím, že je velmi pracovitá, že se opravdu ve svém oboru vypracovala, že vše zvládá vždy s rychlostí a přehledem, a hlavně, že je to úplně normální ženská, jako všechny, které čtou náš časopis, že cvičí a vaří, zkrátka řeší taky ty úplně normální věci jako všechny ostatní. Ostatně více se o tom dozvíte v našem rozhovoru. energií.“ nabíjí mě představit, neumím si svůj život
Gábina Partyšová (34)
Jak sama přiznává, nikdy nechtěla být moderátorkou, ale zpěvačkou. Ačkoli vydala celkem pět hudebních alb, lidé ji znají hlavně coby reportérku z večírků slavných. Osm let natáčela reportáže pro pořad Prásk televize Nova. Dneska kromě Top Star magazínu na televizi Prima moderuje prestižní společenské a firemní akce. S manželem a podnikatelem Josefem Koktou má čtyřletého Kristiána. Od jeho narození si musela zvyknout vstávat kolem šesté hodiny ranní. Nejvíc si pochutná na masu a pálivých jídlech. Večírkové rauty ale obchází obloukem, protože nerada jí ve stresu a na veřejnosti.
7 pádů Gábiny Partyšové
1. Kdo ...vás zná nejlépe?
„Moje rodina. Ta mě vždycky podržela, ať se o mně psalo cokoli. Ráda bych, abych sama sebe znala nejlépe, ale k tomu teprve směřuji.“
2. Bez čeho ...se neobejdete při cvičení?
„Bez muziky, ať už Bryana Adamse, nebo Macy Gray. Klidně si ale k rychlému pohybu pustím pomalá Hříšná těla, křídla motýlí od Anety Langerové.“
3. Čemu ...se vyhýbáte při výběru jídla?
„Sladkostem, na ty moc nejsem. Pro mě je nejlepší dezert pivo.“
4. Co ...si obléknete, když máte den volna?
„Tepláky, tričko a teplé ponožky, protože je mi pořád zima. K tomu si dám masku na obličej a vypadám jako Marťan, kterého se doma každý
lekne.“
5. Jak vás oslovuje ...manžel a syn?
„Kristiánek mi říká maminko a manžel Dadýsku. To vzniklo díky tomu, že jsem jako malá neuměla G a pořád jsem říkala, že jsem Dádina místo
Gábina.“
6. O čem ...se vám často zdá?
„Moc snů nemám, ale svého času se mi zdávaly nepříjemné sny spojené s vodou a topením se.“
7. S čím ...už se nikdy nechcete setkat?
„Se zlobou.“