Někomu se to asi bude zdát jako hloupost. Ale je skutečně možné, aby spolu dva lidi nedokázali žít kvůli jídlu? Já a můj přítel si totiž vjíždíme do vlasů opravdu čistě kvůli obsahu lednice. Prozatím.
K veganství jsem se propracovala velmi zvolna a postupně v průběhu mnoha let. Až do zhruba 20 let jsem jedla maso bez jakýchkoli námitek. Chutnalo mi a nikdy mě nenapadlo přemýšlet nad tím, kde se na mém talíři bere ani jestli ho k životu opravdu potřebuju.
První impuls přišel ve sportovním oddíle bojových sportů, do kterého jsem v osmnácti začala chodit. Nejdřív jsem se tam přihlásila na kurs ženské sebeobrany a tak se mi to zalíbilo, že jsem zůstala. Ačkoli jsem si o sobě do té doby myslela, že mám celkem dobrou fyzičku, spolucvičenci mě rychle přesvědčili o opaku. Nestíhala jsem, ať jsem dělala, co jsem chtěla.
Jedna z dívek mě pak před tréninkem viděla, jak se láduji houskou se salámem. „Nediv se, že pak nestačíš s dechem, po tomhle,“ prohodila s úsměvem. Nechápala jsem to a později se jí zeptala, co tím myslela. „Většina lidí v oddílu jsou vegetariáni. Začal s tím jeden, pak druhý, a dost z nás zjistilo, že se prostě cítíme líp. Já třeba po mase byla vždycky unavená, těžká, bez energie. Co ho nejím, tyhle problémy nemám,“ řekla mi.
Samozřejmě jsem se nestala vegetariánem ze dne na den. Vždycky jsem o všem dost přemýšlela, a tak jsem si nejdřív přečetla nějaké knížky a postupně to zkoušela. A časem dala kamarádce za pravdu. I mně se bez masa ulevilo. Etické důvody se přidaly až jako druhotné. Dneska už jsou pro mě stejně důležité.
K veganství jsem si dospěla postupně
A s dalšími roky jsem si začala stravou zabývat ještě víc a nakonec se stala veganem. Moje rodina to nejdřív nechápala, ale až na venkovskou babičku mě nikdo od mé cesty neodrazoval. Výhodou je, že bydlím v Praze, kde se k těmhle věcem lidé asi staví jinak než třeba v moravské vesničce. Respektive každému je to tady jedno a hlavně je tu tolik obchodů a možností, jak se bez problémů vegansky stravovat, že nemáte pocit nějakých omezení.
Ani žádnému z mých expartnerů mé veganství nevadilo. Měli různé poznámky, to ano, ale já s žádným nebyla tak dlouho, aby to nějak výrazněji zasáhlo do našeho života. To přišlo až teď s Petrem. Seznámili jsme se na jedné sportovní akci a byla to prakticky láska na první pohled.
Víc než rok jsme spolu chodili, a protože ani jeden nejsme moc typy na chození do restaurací, moje veganství prakticky nepřišlo na přetřes. Hodně času trávíme sportem, takže jsme vždycky v batohu měli nějakou svačinu podle své chuti a tím to bylo vyřízeno.
Vloni na Vánoce jsme se dohodli, že zkusíme bydlet spolu. Přišlo nám to jako nejhezčí dárek. Petr bydlel do té doby s kamarádem v podnájmu, já mám starý byt po babičce, a tak se nastěhoval ke mně. A najednou se mé veganství dostalo do popředí.
Samozřejmě vím, že Petr jí maso, a nevadí mi to. Nemám potřebu ho přesvědčovat – stejně jako nikoho jiného – aby byl vegetariánem nebo dokonce veganem. Nicméně jsem ho poprosila, aby v lednici maso skladoval ve speciálním šuplíku, na očích ho mít nepotřebuji.
Zdánlivá maličkost, ale jeho to rozčiluje – nechápu proč. A záměrně mi maso strká před oči, kde může. Jako by mě najednou chtěl předělat, protože jeho poznámky, proč jsem vlastně vegan, co mi na masu vadí, co mám proti vajíčkům a podobně se množí.
Je za tím opravdu jen jídlo?
Zpočátku jsem s ním měla snahu vést nějaký rozhovor, kde bych mu to vysvětlila, ale pak mi došlo, že ho to vlastně ani nezajímá. Jako by to byla záminka k hádce. Začal mi vyčítat, že nemůžeme žít jako normální pár, který si společně vaří. Zarazilo mě to. „A na tom podle tebe stojí vztah, že si k obědu upečeme kuře?“ nechápala jsem.
Pak přišel s tím, že ve společné domácnosti bychom na věci jako jídlo měli mít společný rozpočet. Odmítla jsem to s tím, že se stravujeme každý jinak, takže by to bylo příliš komplikované. Jako by na mou odpověď čekal, hned mi vyčetl, že to komplikuju jenom já.
„Kdybys jedla jako normální lidi, tak by to šlo.“ Tím mě opravdu rozčílil. A tak to jde pořád dokola. Připadá mi, že mi dělá naschvály. Veganské jídlo je samozřejmě dražší, míněno speciální suroviny. Petr má plnou lednici i spíš svých „běžných“ potravin, ale pak jde a sní třeba mé speciální sušenky bez mléka, ačkoli si může vzít cokoli jiného. Nechápu to!
Jinak si rozumíme a ohledně jiných věcí se shodneme. Ale tady mi připadá, jako kdyby si našel nějakou oblast, přes kterou chce mít nade mnou moc. Dokonce i před svými přáteli má potřebu moje veganství vytahovat a lehce pohrdlivě to komentovat. Zvykla jsem si na to vůbec nereagovat a toho ještě víc vytáčí. Ve skutečnosti jsem ovšem čím dál víc naštvaná. Přece to takhle nebude pořád, to bych se zbláznila. Ale rozcházet se kvůli takovéhle věci mi připadá dost malicherné…
Edita, 28 let
