Dokud jsem se svým partnerem jen chodila, vůbec jsme peníze neřešili. Žili jsme si každý za své. Když jsme se vzali a založili rodinu, vše se změnilo. Věčně nejsme schopni vyjít!
Zpětně je asi zbytečné zamýšlet se nad tím, co jsme mohli dřív dělat jinak. Když jsme spolu začali chodit, byli jsme oba relativně čerstvě po škole a v první opravdové práci, takže jsme se s penězi teprve učili zacházet. Vypadalo to samozřejmě tak, že jsme je víceméně jen utráceli a nějaké spoření nás vůbec nezajímalo. Vždyť to byly poprvé opravdu naše vlastní peníze, takže jsme si zkrátka dopřávali.
Když jsme se pak po dvou letech sestěhovali, fungovalo to i dál. Vydělávali jsme podobně, a tak jsme platili každý půlku nájmu a poplatků a jídlo si financovali každý sám. O víkendu jsme si občas uvařili společně, ale to byli drobnosti, které jsme neřešili.
Stejně tak jsme se shodli při placení mimo domov - jednou to vzal jeden, podruhé druhý, zkrátka všechno bylo zhruba půl na půl. Potíže nastaly, až když do našeho života vstoupily děti.
První měsíce poté, co se narodil syn, to bylo ještě celkem dobré. Spoustu věcí jsme dostali, velké položky jako kočárek nebo postýlku jsme vůbec nemuseli řešit. Já měla ještě slušnou mateřskou a náklady na miminko byly malé. Navíc byl Mareček opravdu zlatý a my si v návalu euforie řekli, že s druhým dítětem není nač čekat a necháme tomu volný průběh. Zadařilo se rychleji, než jsme čekali, otěhotněla jsem už pět měsíců po porodu a Zuzanka je jen o rok a dva měsíce mladší než její brácha.
Dvě děti a hypotéka jsou pořádný zápřah
Postupně začalo jít do tuhého. Ještě před narozením Zuzanky jsme na hypotéku pořídili větší byt, než byl náš dosavadní podnájem. Ačkoli jsme všechno několikrát propočítávali a byli si jistí, že všechno zvládneme, stejně nás zaskočilo, jak je najednou každá koruna znát. A jak děti rostly a rostou, je to čím dál citelnější.
Bohužel jsme na takovou situaci nebyli zvyklí a finanční těžkosti odstartovaly dosud nekončící období hádek, kvůli kterému náš vztah postupně dospěl až do velké krize. Pro dva lidi, kteří si doteď hlavně užívali, bylo prostě frustrující, když najednou museli začít řešit, jestli si můžou koupit to a tohle, a každý měsíc s obavami sledovali, jestli poplatí všechno, co mají.
Každý z nás přitom řeší jiný problém. Ivana štve, že jen vydělává a všechny peníze někam zmizí, aniž by si je on užil. Já jsem zas vyčerpaná z toho, že se o veškeré finanční záležitosti kromě hypotéky starám já a neustále žiju jen počítáním a přemýšlením, jak vyjít a kde ušetřit. V hádkách obvykle končíme výkřiky typu "tak si to pojď vyměnit, ať víš, jaké to je", které pochopitelně nikam nevedou.
Jakmile přijde výplata a můj rodičovský příspěvek, sepíšeme čísla a pak počítáme, co všechno se bude ten měsíc platit. Jakmile začnu s tím, že některé z dětí potřebuje nové boty nebo něco podobného, je zle. Partner nějak nechce vidět, že zkrátka rostou. Pořád si myslí, že si vymýšlím, a došlo to tak daleko, že po mně chce účtenky, protože si podle něj místo bot chci určitě koupit něco sama.
Tomu už se jen směju, protože si opravdu nepamatuji, kdy jsem si naposledy koupila něco na sebe! Na druhou stranu člověk zjistí, že toho vlastně opravdu moc nepotřebuje - pokud je ženou na mateřské a nemusí nikde zrovna reprezentovat. Postupně jsme zkrouhli, co šlo - placené cvičení, jízdy autem, veškerou zábavu typu kino, dražší potraviny, zkrátka nekupujeme absolutně nic navíc, co není nezbytně nutné. Když se podaří něco náhodou ušetřit, dáme to na věci pro děti.
Jeden na druhého nemáme čas ani energii
Ano, kromě hypotéky jsme bez dluhů, každý měsíc nakonec nějak zvládneme - ale stále s tím šíleným pocitem, že to bylo o fous a že příště se to povést nemusí. Asi takhle žije mnoho mladých rodin v Česku. Jenže ten vytrvalý stres, který nikdy nekončí, je zkrátka zabiják vztahu.
Podnikla jsem několik pokusů, aby se to mezi mnou a Ivanem zlepšilo. Ale k tomu by bylo potřeba, abychom měli aspoň někdy čas jen sami pro sebe! A to nemáme. Prarodiče bydlí v jiných městech, takže na hlídání je moc využít nemůžeme, a placené chůvy si nemůžeme dovolit. Navíc si Ivan nárazově bere i druhou práci, já se občas taky snažím pracovat aspoň z domova. A tak na společné chvíle není ani čas, ani energie. O tom, že bychom spolu jeli třeba na víkend sami dva, si můžeme nechat jen zdát.
Do práce bych se měla vrátit za rok. Oba se k tomu upínáme jako k bodu, kdy se všechno zlepší, otázkou je, jestli už nebude pozdě. V hádkách jsme totiž čím dál urputnější, říkáme si i dost ošklivé věci, zkrátka to ani jeden nezvládáme. Z milujících partnerů jsou spíš dva vystresovaní účetní, kteří už nemají chuť ani na ten sex.
Lucka, 30 let
Dáma.cz je na facebooku. Přidejte se k nám!