Hana je vdaná sedmnáct let. Věděla, že nechce děti. A nikdy se s tím netajila. Ačkoli jí manžel ještě před svatbou slíbil, že na ni nebude tlačit, teď ji viní, že nemají rodinu. Je to fér?
To, že nechci děti, jsem nikdy nevykřikovala do světa, ale Tomáš to věděl od začátku našeho vztahu a byl v tomto směru úžasný. Tvrdil mi, že chce prožít život se mnou a nikdy mi nebude vyčítat, že jsme zůstali sami. Dodával, že doufá, že se můj názor někdy změní. A já ho znovu a znovu vracela na zem. Říkala jsem mu několikrát, že kdyby měl litovat, ať raději jdeme od sebe. Ale on si mě vzal i s tímhle mým rozhodnutím.
V osmnácti jsem se totiž půl roku zotavovala z operace břicha. Byl to pro mě strašlivý zážitek. Doktoři mi navíc říkali, že možná ani nebudu moct mít děti. A i když mi od té doby několik lékařů potvrdilo, že by bylo těhotenství možné, já jsem zkrátka nikdy představu těhotenství, porodu a možného císařského řezu nestrávila. Žádný zásah do břicha už nikdy nechci zažít.
Kristýna Witnerová
27. prosince 2018
Naše manželství s Tomášem bylo zpočátku fantastické. On měl svoji práci, koníčky. Já jsem se jako překladatelka z němčiny taky uchytila docela dobře. Koupili jsme si dům na hypotéku, máme dva psy, zahradu. První problémy začaly asi před deseti lety. Tehdy z našeho okolí přirozeně vymizeli bezdětní kamarádi a přišel první Tomášův propad. Chodil pozdě domů, býval opilý.
Po čase prodal z ničeho nic svoje auto s tím, že nám stačí jedno. Divila jsem se, protože oba dojíždíme za prací, ale nechtěla jsem se v tom šťourat. Když mě pak poprosil, jestli bych mu nepřeposlala na účet nějaké peníze, uhodila jsem na něj. Ukázalo se, že začal hrát karty a nadělal nějaké dluhy. Zbývalo mu zaplatit ještě sedmdesát tisíc.
Kristýna Witnerová
18. prosince 2018
Byla to rána. Došlo mi, že se s Tomášem něco vážného děje, o čem jsem neměla ani potuchy. Poprosila jsem svoje rodiče a ti mi pomohli dluh zaplatit. Tomáš se strašně omlouval, říkal, že neví, co to na něj přišlo. Že je v pohodě. Změnil pak práci a opravdu se zdál být zase vyrovnaný. Ale já zůstávala ve střehu i v okamžicích pohody. Přece jen platíme hypotéku na dům, takže každá koruna je dobrá.
Dokonce jsem se Tomáše ptala, jestli je šťastný, jestli by něco nechtěl změnit. A otevřela jsem i téma dětí. Navrhla jsem Tomášovi, že bychom mohli přemýšlet o adopci. Jenže nápad s adopcí narazil u Toma. Prý proč má vychovávat cizí dítě, když může mít vlastní. A že v takovém případě raději nechce žádné.
Laura Poláková
9. prosince 2018
Od té doby jsme prožili další dvě Tomášovy krize, nebo jak tomu říkat, kdy se znovu vrátil ke hraní karet. A zase začal prohrávat. Jednou se k tomu přidal ještě alkohol. Absolvovali jsme i manželskou terapii. Kromě toho, že jsem musela s pravdou ven i před Tomášovými rodiči, jsme po každém takovém úletu o mnoho desítek tisíc chudší. A já jsem čím dál tím víc naštvaná. Bojím se, že jednou přijdeme o náš dům, že se na Tomáše nemůžu spolehnout.
Nejvíc mě ale bolí, že za svoji závislost viní v podstatě mě. Tchyně na mě dokonce jednou začala křičet, že Tomáš by byl v pohodě, kdybych já mu dala rodinu. Prý já jsem ho zničila. Jednou mi to v opilosti vmetl i sám Tom. Jenže já mám v tomto smyslu svědomí čisté.
Laura Poláková
6. prosince 2018
Během těch let jsem mu dokonce několikrát navrhla rozvod. Chtěla jsem, aby si našel někoho jiného, jestli mu tolik chybí děti. Ale on stále zůstává, říká, že je můj muž a má mě rád. Pokaždé když mi tohle řekne, tak mě to dostane. I já ho mám pořád strašně ráda, nechci ho opouštět. Ale přitom nevím, kolik takových krizí ještě přežiju.