"Ve svém okolí jsem viděla, co s člověkem můžou udělat peníze, takže jsem si pečlivě hlídala, aby mi nějak nenarostla ramena. Přesto se ke mně moje letité přítelkyně postupně otočily zády," vypráví paní Hana.
Jsem ze čtyř dětí. Vždycky jsme byli hodně semknutí. Možná i proto, že jsme si nemohli nikdy extra vyskakovat. Žili jsme úsporně. Jako dítěti mi to nikdy nevadilo, ač jsem za to od spolužáků sklízela úšklebky. Přece jen jsem se vzhledově i materiálně dost vymykala. Když nadešel čas randění, věděla jsem, že na ty nejzajímavější „týpky“ a krasavce z dobrých rodin nemám, ale vlastně mi to nevadilo. Točilo se kolem mě dost ostatních kluků.
Stoupal vzhůru
Ve dvaceti jsem naprosto propadla kouzlu Oty. Šikovného automechanika, který se uměl otáčet. Začal mě rozmazlovat, bral mě na večeře do nejlepších restaurací, občas na víkend do hotelu. Takový svět jsem neměla možnost předtím poznat. Měli jsme kolem sebe známé, kterým se tak dobře nevedlo. Pochopitelně, všichni byli krátce po škole. Otovi ale už bylo pětadvacet a pár let vydělával.
V tu dobu jsem měla kolem sebe hlavně kamarádky z dětství, byly jsme tříčlenná partička. Znaly jsme se opravdu dobře, všechno jsme o sobě věděly. Holky se postupně vdaly a žily rodinnými a finančními problémy. I my s Otou jsme se po pěti letech brali. S kamarádkami jsem se snažila vztah utužovat, ale šlo to ztuha. My jsme do kapsy tak hluboko jako ony neměli, leccos jsme si mohli dovolit. Ota se navíc rozhodl vystudovat střední a posléze i vysokou školu. Uchytil se v mladoboleslavské Škodovce a v kariérním žebříčku stoupal vzhůru.
Bojím se dalšího zatracení
Přátelé neviděli, kolik času studiu musel obětovat, jak moc to změnilo rytmus naší rodiny, ale vnímali hlavně to, že se máme čím dál tím lépe. Postavili jsme si dům, mohli jsme dvakrát ročně na dovolenou do tepla. Ve svém okolí jsem viděla, co s člověkem můžou udělat peníze, takže jsem si pečlivě hlídala, aby mi nějak nenarostla ramena. Přesto se ke mně moje letité přítelkyně postupně otočily zády. Nakonec z nich vypadlo, že prostě nedokážou čelit tomu, že žijeme tak rozdílně. Nechtěly se vídat, telefony mi často ani nebraly.
Ranilo mě to, dlouho jsem hledala chybu sama v sobě. Teď je to tak, že mám opravdu všechno, co k životu potřebuji a co mi ho dělá krásným, jen jediného se mi nedostává, a to ryzího přátelství. Díky Otovi jsem poznala nové známé, ale jsou to vztahy spíš povrchní. Možná si ale už taky nechci do srdce novou kamarádku pustit, protože se bojím opětovného zklamání a zatracení. Přitom mi přítelkyně vážně hodně chybí.
Příběh paní Hany (46) z Bakova nad Jizerou vyšel v týdeníku Blesk pro ženy.