Hana žila dlouhá léta městským životem, celou dobu ale cítila, že jí něco chybí. Dlouho tomu odolávala, nakonec ale přece jen sebrala odvahu a odstěhovala se až na dalekou Šumavu.
Odmalička mě to táhlo k přírodě. Až když jsem vyměnila pohodlný městský život za dřinu na Šumavě, začala jsem konečně svobodně dýchat. Dnes prožívám jedno ze svých nejkrásnějších období. Svou malou farmičku v šumavské vísce miluji, jsem tu šťastná. Tady je to mé já, i když se tu pořádně nadřu.
Na Šumavu jsem se přestěhovala před deseti lety a v Praze jsem opustila všechny své kamarádky, divadla i kina. Málem jsem se kvůli tomu i rozvedla. Manžel Pavel nechtěl o mém farmaření ani slyšet, ale já věděla, že je to ono.
Laura Poláková
18. února 2020
Pracovala jsem jako učitelka ve škole. Nebyla jsem nešťastná, to ne, ale stále mi něco našeptávalo, že to není ono. Dost možná mě to táhlo do přírody díky tomu, že jsem v ní jako malá vyrůstala.
Dědeček měl chalupu a já tam do svých šesti let byla víc než doma. Když jsem začala chodit do školy, jezdila jsem tam už jen na prázdniny.
Laura Poláková
16. února 2020
Po mateřské, kterou jsem trávila převážně v přírodě, jsem si uvědomila, jak moc jsem s ní spjatá. Cítila jsem něco nepopsatelného, neskutečnou vnitřní svobodu, vůbec jsem nechtěla zpátky do města.
Opustit město a práci zároveň jsem se bála. A tak jsem se rozhodla najít kompromis. Sehnala jsem si práci učitelky na venkovské škole. Koupili jsme s manželem malý baráček na Šumavě a ze mě se stala jedna z místních. Manžel si tehdy myslel, že mě to přejde a já se vrátím do Prahy. Ale to se spletl.
Laura Poláková
13. února 2020
Během ročního kantoření mi došlo, že jsem tady našla znovu svůj život. To, co jsem milovala jako dítě a později také jako maminka malého Davídka. Došlo mi, že příroda je to, co mi ve městě k životu chybělo a já se tam cítila nesvá.
Pak jsem začala mít chuť začít něco pěstovat nebo chovat zvířata. Pavel nejprve nechtěl o malé farmě ani slyšet, nakonec se ale rozhodl mě podpořit. Začínali jsme s pěti kravami a deseti kozami. Dnes toho máme ještě jednou tolik. Vstávám ve čtyři ráno, spát chodím před půlnocí. S dítětem nám pomáhaly a pomáhají babičky. Navíc jsem se i zadlužila. I přesto jsem spokojená.
Laura Poláková
11. února 2020
Nevím, jestli jsem normální, mě kydání hnoje baví. Cítím u toho sounáležitost s přírodou. Je to pro mě osvobozující činnost. Radost dělá farma dnes už i manželovi Pavlovi. Ten se našel v ekoturistice. Pořád je ve spojení se světem a ve firmě má na starosti ekonomickou stránku. A já jsem ráda, že jsem se tehdy nezalekla a šla si za svým. Dnes jsem každý den šťastná.