Hana je v těžké situaci. Ačkoliv si myslela, že se svým partnerem zůstane už do konce života, opak je pravdou a ona se teď musí postavit na vlastní nohy, což v jejím věku není vůbec jednoduché.
Vše začalo velkou láskou a skončilo velkou zradou. Žila jsem se svým osudovým mužem čtrnáct let. Dva roky jsem čekala, až si vyřeší majetkové vypořádání a rozvede se. Slib, že si mě vezme, však nikdy nesplnil. Vždycky existoval nějaký důvod, proč to nešlo.
Postavili jsme společně domek, ve kterém jsem měla dvanáct let trvalé bydliště. Starala jsem se o zázemí při jeho podnikání, zaměstnal mě. Teď se ale snaží, aby se mnou pracovní poměr co nejdříve ukončil. Nejlépe bez odstupného…
Laura Poláková
14. srpna 2018
Uznávám, byla jsem po celou dobu hloupá a slepá. Pobírala jsem minimální plat, veškeré peníze dávala do společné domácnosti. Měla jsem pocit, že je to přece v rodině, že to dělám pro nás. V tu dobu jsme spláceli také velký úvěr, takže i z tohoto důvodu jsem se snažila mít co nejmenší osobní náklady, zkrátka jsem na sobě dost šetřila.
Říkala jsem si, že až splatíme úvěr, bude líp, všechno si vynahradím, peníze si užiju. Budeme jezdit na dovolené, chodit do divadla, vychutnávat si víkendy v českých lázních. Těšila jsem se, že spolu spokojeně dožijeme.
Laura Poláková
12. srpna 2018
Jenže můj partner – a to je mu už dvaasedmdesát – se před pár měsíci zamiloval jako školák. Nevidí, neslyší, chová se sobecky a přezíravě. Vůbec ho nepoznávám. Byla bych možná ochotná mu nevěru tolerovat, určitě bych zamhouřila oči, ale on chce začít nový život. Doslova mi řekl, abych se sbalila a vypadla.
Když jsem se z prvotního šoku vzpamatovala, přemluvila jsem ho, aby mi alespoň věnoval byt, který jsme spolu pronajímali. Neměla jsem totiž kam jít. Souhlasil, já se přestěhovala a on mě okamžitě donutil k přepsání trvalého bydliště. Teď mi pořád slibuje, že na mě byt přepíše, ale zatím se k ničemu nemá. Smlouva je připravená, ale on před zodpovědností a slušností kličkuje jako zajíc.
Laura Poláková
9. srpna 2018
Vůbec ho nepoznávám, změnil se mi před očima. Jsem psychicky na dně, nevím dne ani hodiny, kdy se mě rozhodne nadobro zbavit a z bytu mě vystěhuje. Neskutečně lituji své dobroty, všechny svoje úspory jsem totiž utratila za vybavení našeho společného domova, ze kterého jsem si ani nemohla nic odnést.
Snažím se ze všech sil sehnat práci, ale v mém věku to už není žádná legrace. Navíc se ze všech stran dozvídám, jak se o mě postaral, dal mi byt a vůbec se mi za moje zásluhy královsky odvděčil. Na malém městě se pomluvy šíří jako lavina a potenciální zaměstnavatelé se tváří pohrdavě. Proč prý chce panička z rozmaru pracovat a zabírat místo mladým, potřebnějším? Jsem z toho v šoku.
Laura Poláková
7. srpna 2018
Když jsem se pídila po tom, zda mám jako družka po mnoha společných letech nárok na nějaké odstupné, určitou satisfakci, dostalo se mi negativní odpovědi – bohužel. Pokud se nerozhodne můj bývalý přítel zachovat se jako slušný člověk, mám zkrátka smůlu. Za ta léta se ze mě stal jen „užitečnej blbec“.
On má novou životní „inspiraci“, majetek, klid. Já získala zkušenost, že nemám nikdy věřit slibům. Nemůžu spát, pořád se mi hlavou honí, co bude zítra. Zůstala mi však naděje. Věřím, že bude líp a že mě ještě něco pěkného čeká. Bez tohohle vědomí bych to snad zabalila. Nikdy bych nevěřila, že mě takové zklamání potká.