Mám nějaké Rybí období…
Ano?
Jsem ve znamení Ryb. To znamená, že jsem přecitlivělá, emoce mi občas létají nahoru dolů. K tomu jsem hyperaktivní, takže období euforie střídají období, kdy si připadám jako kapr na dně rybníka. Všude kolem tma. Všichni říkají, že na hladině je báječně, ale já sedím na dně. Těmto chvílím s kamarádem, taky Rybou, říkáme prostě Rybí období.
Ideální začátek vánočního povídání… Minimálně máme tematicky splněno. Stalo se něco?
To většinou nastane v momentě, kdy toho máte strašně moc a pak se zničehonic zastavíte. Najednou je kolem vás všechno rychlé. Všichni jsou odhodlaní, odvážní a já si připadám, že jen sbírám síly k dalšímu rozběhu. Ostatní mi připadají rozhodnější. Zvlášť mladá generace. Ta má křídla.
Šlo by trochu vystrčit hlavu a vysvětlit to?
Zrovna jsem se nedávno potkala s kamarádkou, tanečnicí, která tady všeho nechala, odjela do Paříže a začala se vším znova. Děsně jí fandím, ale zároveň mi dochází, že já takovou odvahu asi nemám. Navíc to tady mám ráda, i když mě spousta věcí štve. Tak se alespoň snažím cestovat. To je pro mě důležité. Otvírat si obzory. Pochopit, co mi tady schází.
Co je to?
Jednoduše. Mám ráda jih a jižanské povahy. Ne kvůli té dokola omílané radostnosti. Ale lidi na jihu jsou míň sami. Víc a častěji se společně scházejí a tráví čas s kamarády, s rodinou. Bratranci, sestřenice, vzdálení příbuzní, co už ani příbuznými nejsou, ale jsou u jednoho stolu. A já jsem najednou zjistila, jak je pro mě rodina důležitá. No a tohle uvědomění a pocit, že jsem ve věku, o kterém jsem zatím jen slyšela, mi přineslo nový pohled na svět. Poprvé mám dojem, že máma měla pravdu a hodnoty života jsou jinde. Naše rodina se nedávno semkla, protože tatínek byl nemocný. A mně došlo, že moje bezstarostné dětství je dávno pryč. Pryč je moje hájená sebestřednost. Do háje s dospělostí!
Gratuluju, tak vylezte!
Vždyť už se pomalu vynořuju. Vždycky, když mě přepadne tohle období, kdy člověk trochu energeticky vypne a hledá novou inspiraci a sílu, tak se snažím sama sebe zaúkolovat. Vyhnat se ven ze dna rybníka, učit se nové věci, třeba jazyky a pomalu sbírat sílu. Nejhorší je totiž zůstat sedět a jen se ujišťovat, že věci nejdou. A to je taková častá vlastnost nás, Čechů. A i moje - v Rybím období. Stokrát si vymyslet, proč něco nejde než to zkusit a třeba si namlátit pusu. A to se pak musím úplně ponořit do bahna, až najednou začnu mít zlost sama na sebe a zase mám chuť riskovat. A přestat samu sebe přesvědčovat, že pokoušet se o něco nemá vůbec smysl.
Co jsou nejčastější alibi?
Pracovně? Určitě peníze. To takhle v kavárně nadhodíte, že jste viděli fantastický francouzský film, někdo dodá, že to by se v Čechách nikdy nemohlo podařit, protože by na to nikdo nedal peníze a už máte debatu na tři hodiny, po které odcházíte úplně vyřízení a totálně přesvědčení, že to ani nemá smysl zkoušet. Tak to je samozřejmě hloupost. Máme asi omezené podmínky, ale věřím tomu, že když je skvělý scénář, může vzniknout fantastická věc i u nás. Ale chce to velké přesvědčení a odvahu si ty věci prosadit. A nebát se průšvihu. A milovat svoji práci a věřit, že se vyplatí si počkat a udělat to podle sebe a nepouštět se do špatných kompromisů. To všechno chce fakt velkou odvahu a sílu. U divadla je to o dost lehčí, protože tam nepotřebujete tolik peněz. Já například miluju A studio Rubín, protože tam máme absolutní svobodu a můžeme si zkoušet nové věci a můžeme si dovolit i chyby. U filmu se často stane, že do scénáře mluví tolik lidí, že nakonec vznikne takový kompromis, který s původní energií už nemá nic společného. Ale vznikají tu i super věci. Já bych to neviděla tak černě. Vidíte? Už se vynořuju.
Když jsme u toho, co teď děláte?
No, zrovna teď jsem byla s kamarádama vymalovat chalupu.
Myslela jsem pracovně…
Malovali jsme pracovně. Moje kamarádka Kristýna Nedvědová, napsala skvělý scénář. Rozhodla se ho nakonec i zrežírovat, a tak jsme se ještě s Péťou Nesvačilovou, která tam taky hraje, a s mým přítelem, Martinem Žiaranem, který bude dělat kameru, rozhodli, že natočíme takový teaser. Abychom si vyzkoušeli, jak nám to dohromady všem jde a aby Kristýna měla něco v ruce, až půjde žádat o grant. Tak jsme našli chalupu, ale jelikož nebyla úplně podle našich představ, vzali jsme si tepláky, koupili barvu a za víkend ji celou vymalovali.
Aha…
Kristýna je totiž ve svých představách dost nekompromisní a nechce z nich slevit, což je mi hrozně sympatické. Má ještě takovou tu absolutní energii a víru, že věci jdou měnit, když na nich člověk dostatečně pracuje a nevzdá se. To je totiž asi taky hrozně důležité. Když se smíříte s tím, že to jinak nejde, jinak to prostě nebude. A znám autory, kteří na tlak producentů vyndávají ze scénářů celé scény a mění slovník tak, aby neurazil. Tím je nechci soudit, vím, že něco prosadit je strašně težké, ale baví mě, když je někdo ve svém přesvědčení nekompromisní. Kristýna dva roky objížděla různé workshopy, získala amerického dramaturga a pracovala na tom, aby ten scénář byl co nejlepší. Mezitím si vydělávala na různých brigádách, protože věřila, že tahle práce stojí za to. A to obdivuju. I kdyby se to náhodou nepovedlo, vím, že pro to všichni uděláme maximum. I přešlap se musí umět udělat s plným nasazením. Ale ono se to navíc povede!
To jste ale hezky vyplula ven… Navíc máte docela kliku, že máte role v tom lepším, co tu vzniká.
Ale ono tu právě poslední dobou vzniká dost dobrých věcí. Je stále méně lidí, kteří se spokojí s tím prvním ne. Třeba taková Jatka 78. To je krása! Jak dlouho jsme všichni mluvili o tom, že by bylo skvělé, kdyby tady takový prostor byl. A najednou se to stalo. Díky obrovskému úsilí pár lidí, kteří se prostě rozhodli do svých myšlenek investovat. Mluvím jako kniha, co? Ale ono je to v praxi o hodně těžší! Můžu dokola říkat, jak chci žít a co chci dělat, ale ono to všechno, jak jsem při svém opuštění sebestředného dětsví zjistila, stojí hrozné úsilí. Vztahy, práce, obyčejná každodennost... Když zůstanu ještě naposledy u práce: kamarád Michal Samir napsal scénář k filmu, který se rozhodl režírovat na jeden záběr. Měl obrovské problémy to někde prosadit. Nakonec na to s kamarádem Matějem Chlupáčkem sehnali peníze sami. Dva měsíce jsme to zkoušeli v tělocvičně a pak během tří nocí natočili. Ne všichni film vzali, ale tu radost z toho nám už nikdo nevezme. A navíc už Hany vyhrálo tři festivaly. Mohli ten nápad utopit ve víně. Sebelítost je totiž velká věc! Největší!
Člověk ale někdy může ztratit energii…
Tak o tom taky něco vím. Začnu z druhé strany. Její děsný přebytek je taky na škodu. Jak už jsem říkala, vždycky jsem byla trochu hyperaktivní. Byla jsem soutěživá. Měla samé jedničky. Ale malé sebevědomí. Vždycky mi šla matika a fyzika, k tomu jsem dělala gymnastiku. A furt jsem se snažila. Ale pořád jsem si nepřipadala dostatečně dobrá. Tak jsem to dotáhla k anorexii. V tom jsem, myslím, byla – se sedmatřiceti kily – dost dobrá.
Kdo vám pomohl zjistit, že je lepší se trochu uklidnit?
Z anorexie mě dostal můj první kluk. Jeho obrovská láska a nekonečná trpělivost. A taky výběr povolání. Potřebovala jsem na něj energii... Ale samozřejmě mi zůstalo, že jsem na sebe občas přísná. Nedávno jsme točili Expozituru a já jsem měla nějakou scénu s Honzou Krausem. Byly tam docela složité texty, a když jsme to konečně dokončili, já jsem se hrozně dožadovala ještě dalšího jetí, protože jsem všem tvrdila, že bych mohla být zcela určitě lepší. A on mi řekl: „Že tys byla jedničkářka? Něco ti poradím. Zkus být v životě dvojkař, je to daleko lepší.“ A mně nezbývá, než s ním absolutně souhlasit. Jako dvojkař máte větší nadhled a vyrovnanost.
Co takhle rovnou praktické ústupky…
Jojo, taky znám. To bylo taky jedno moje Rybí období. Na jeho konci jsem udělala celkem zásadní rozhodnutí a změnila spoustu věcí. Dělala jsem divadlo, které mě nebavilo, žila jsem život, který mě nebavil a měla jsem bahno až po uši. A lkala jsem, že je život nespravedlivý a všichni mají kliku, jen já ne a byla o tom ochotna mluvit s kýmkoli, kdo byl ochoten poslouchat – a že jich bylo! Pak přišel kamarád a řekl: „Hm, to tady takhle budeš asi sedět celý zbytek života, což je blbý, protože jsi naprosto zdravá, takže to vypadá na dlouho. Jo a život není spravedlivý, ale od toho se dá odpíchnout…“
A dá?
Jasně že jo. Věčné stěžování nakonec musí nutně začít nudit i stěžovatele samotného.
Zdá se, že se už na čtvrté straně z vás stal delfín!
To máte pravdu. Už zase pomalu skáču nad vodou. Vždycky se dá na věci dívat z různých úhlů. Když jsem vážila těch sedmatřicet kilo, viděla jsem se v zrcadle úplně normálně. Tedy ne normálně. Viděla jsem se obrovská, tlustá a byla přesvědčená, že mi všichni chtějí uškodit, když mě nutí přibrat. Teď mě napadá i úplný začátek téhle mé scestné cesty: sestra měla tehdy nějakou komplikovanou zlomeninu a já jsem našim nechtěla přidělávat starosti. Snažila jsem se mít samé jedničky a být dobrá ve všem. A s tím přišla i touha být hubená. Dokonalá. Je to doživotní stav, takže si musím stále dávat pozor! Díky tomu vím, že touha po univerzální dokonalosti dělá z lidí blázny. A ustrašené ústupky taky.
Takže?
Pořád se něco v životě opakuje. Stejné pocity a stejné chyby. Chce to vždycky násilím odbočit. Pochopit, co jsem se tím měla naučit. Jedna špatná zkušenost nemůže člověka zmanipulovat navěky.
Přemýšlíte o dětech?
Jasně že ano. Ale samozřejmě se trochu bojím. Všude se dočtete názory na to, jestli je dobré mít děti po třicítce nebo před třicítkou. Co vám to přinese, co vezme. Já jsem strašně ráda, že jsem hlavně našla někoho, s kým bych ty děti mít chtěla. A to je to nejdůležitější. Najít někoho, s kým si dovedete představit, že budete mít rodinu, je strašně těžké. Já jsem nikdy s nikým nebyla jen proto, že jsem nechtěla být sama. Já jsem se zamilovala jen párkrát v životě, zato ale vždycky úplně šíleně. Ale Martin je první, s kým jsem opravdu reálně začala přemýšlet o rodině. A když už jsme u té odvahy a u toho, jak obdivuju lidi, co riskujou, tak Martin byl schopný v 36 letech odjet ze Slovenska, kde měl už výbornou kariéru. Přišel za mnou do Prahy, kde začal od nuly. Dneska má spousty práce a nové kamarády. Ale muselo být pro něj ohromně těžké to udělat. A za to si ho strašně vážím. Je super potkat někoho, kdo má odvahu. Morální zásady. Například pro něj není normální lhát. Všimla jste si, že u nás je lež braná s rezervou?
Co tím myslíte? Třeba českou politiku?
Zabila jste delfína!
Vyskočila jste vysoko…
Ano. Lež je tu povolená. Přitom lež není jen jiný úhel pohledu. Úplně mě dostalo, když jsem četla po volbě prezidenta debaty na internetu, ve kterých lidi psali, že nevadí, že v kampani lhal, že jiní lžou taky. Zbláznili jsme se?
Tak co?
Vychází mi z toho všeho těžká odvaha dospělé odpovědnosti sama za sebe: Já musím umět dělat, co cítím, že je dobré. Musím umět říct, mně se nelíbí, když prezident země, kterou miluju, lže. Musím umět říct, v tomhle já hrát nechci a musím se umět rozhodnout, jestli mi stojí za to dva měsíce zkoušet zadarmo a pak hrát za tisíc korun, ale dívat se na spokojené diváky. Musím umět vidět sama sebe v zrcadle takovou, jaká skutečně jsem a musím si umět najít kamarády, kteří, když vidím blbě, mi to řeknou. Taky je musím umět pohostit, kdykoli. Být tu pro ně, tak jako oni jsou tu pro mě, když mám Rybí období. Stačí dát jim najevo svou přízeň, lásku a důvěru. A jsme zpět u jižanské mentality: Stává se, že když je člověk sám, vidí čas od času blbě. Když je kolem stolu víc lidí, vidí se ve více zrcadlech. Asi tu jde o věčný manévr mezi klidem a úsilím. Chvála dvojkařům! Hodně lidí u stolu přeju nejen o Vánocích.
- A vyskočila zase nad hladinu…
Článek vyšel v časopise Moje Psychologie