Žije se vám dobře, tedy myslím jako herečce? Neříkáte si někdy, že já jsem raději nešla na ten „matfyz“?
Když není práce nebo je práce, která mě moc nebaví, což se vám v herectví také občas stává, tak mě to čas od času napadne. Život herce je jako na houpačce. Kolikrát máte tolik práce, že půl roku nevíte, kam dřív skočit, a pak přijde zlom a třeba zase rok není nic. Úspory se pomalu tenčí a žádná pořádná role v dohledu. A to si pak říkám, ty bláho, do prčic, kdybych byla na tom matfyzu... Ale nikdy jsem to neřešila nijak zásadně. Rozhodla jsem se pro herectví, protože jsem to chtěla dělat nejvíc, a to stále platí. Takže jako herečka se cítím super.
A to jste ještě zkoušela také vysokou školu ekonomickou?
To se všechno odvíjelo od matiky, která mi šla tak nějak sama od sebe. Ale kdybych dále studovala ekonomku, asi bych byla ztracená, protože samotné ekonomii vůbec nerozumím. A na ten matfyz jsem nakonec ani nenastoupila, protože dvě tak těžké školy dohromady bych nezvládla. Já jsem začala chodit na DAMU a na ekonomku, ale tam jsem se vůbec nechytala a musela to vzdát.
Jen málo maturantů se může chlubit tím, že se dostane současně na matfyz, ekonomku a ještě k tomu na DAMU. Kde se to ve vás vlastně vzalo?
To máte tak. Táta vystudoval matfyz, ale i mámě šla matika, takže naši hrozně doufali, že budou mít doma další matfyzačku. A já přitom odmalička věděla, že chci hrát divadlo. Ale vůbec jsem nevěřila, že by mě na DAMU přijali. Tak jsem si říkala, zkusím přijímačky, a když mě nevezmou, tak nad tím nebudu zas tak truchlit a půjdu studovat jinou školu. Jenže mě nakonec vzali a třeba máma byla tak šokovaná, že tomu vůbec nemohla uvěřit.
Myšlení a emoce, dvě různé hemisféry. Jak se to ve vás pralo?
Hrozně. Celý prvák a druhák do mě stále hustili, že o hraní nesmím tolik přemýšlet. A to bylo pro mě strašně těžké, nechat to jenom na emocích a vypnout mozek.
To jde, naučit se přestat přemýšlet?
Musela jsem se naučit vnímat roli v emocionální rovině. Já jsem měla schopnost pro oboje a dávala jsem přednost té racionální cestě. Stále jsem používala hlavu a pořád řešila, jestli to bude fungovat, když to udělám takhle a takhle. Ale to v herectví vůbec nejde. Samozřejmě mě baví přemýšlet o postavách, to je super, baví mě psychologie postav, ale musíte to uchopit zvnitřku, nesmí to být kalkul. Když si to vypočítáte jenom mozkem, tak to na jevišti prostě nefunguje. Naopak když budete přemýšlet o pocitech postavy, tak pak to vyplyne samo od sebe.
Nejste stálou členkou žádného souboru. Proč jste si zvolila tuhle poněkud náročnější, ale svobodnější cestu?
Být v angažmá může být super, když se sejde parta lidí, kteří si mají co předávat a vnímají divadlo podobným způsobem. Když je to jenom běžné angažmá, když to dělám jenom proto, abych měla práci, a třeba mě ani neoslovují hry, které to divadlo hraje, režiséři mě nebaví, tak to je pak špatně. A právě tohle byl můj problém, protože jsem hrála v divadle, které mě nebavilo. Tak jsem pořád frflala a nadávala, jako nějaká stará bába. Přitom mi bylo 24 let. Ale prostě se tam dělalo stejné divadlo, jaké se dělalo před padesáti lety, stále se opakovaly ty samé a ohrané hry. Tak jsem raději odešla.
Jaký je život herečky na volné noze?
Já jsem rozhodně šťastnější. Osobně si myslím, že klasická angažmá nevydrží dlouho a že herci budou najímaní na projekty, jak už se to hodně dělá v cizině. To má obrovskou výhodu, protože člověk se pak musí strašně snažit, musí se zajímat o to, co se dělá, musí na sobě pracovat. Musí makat jako profesionál a za to dostane dobře zaplaceno. Naproti tomu, když máte v angažmá dvanáct tisíc čistého, hrajete tam 25 představení měsíčně a ještě do toho zkoušíte další hru, tak jste z toho po pravdě trochu otrávený.
Vy jste si zahrála i v La Putyce, v jednom z nejúžasnějších projektů české divadelní scény poslední doby...
Jo, to bylo vtipné. Já jsem byla u projektu od samého začátku, kdy si Rosťa Novák myslel, že tak náročné představení může udělat s herci, takže jsme měli asi půlroční workshop. Jenže pak přišel na to, že to nepůjde, a vsadil na artisty. Ale já jsem od té chvíle začala skákat na trampolíně, protože mě to začalo bavit, a dokonce jsem si teď, po dvou letech, v La Putyce několikrát zahrála. Trampolína mi dokáže skvěle vyčistit mozek. Je to sice nebezpečné, takže se musíte pekelně soustředit, ale na druhou stranu mě to vždycky perfektně nabije.
Do povědomí širší veřejnosti jste se dostala hlavně díky roli v Expozituře. Jak jste se k ní dostala?
To byla obrovská náhoda. Když skončíte na DAMU, tak si každý obejde castingové agentury, aby měl alespoň na nájem. Ale tohle byla fakt klika, protože hledali mnohem starší holku. Heleně Kahnové, kterou jsem v seriálu hrála, bylo v okamžiku případu kolem třiceti, ale mně bylo dvacet čtyři. Takže některé věci se mi hrály hodně těžce. Režisér tam například chtěl mít linku, jak moje postava tvrdě pracuje a přitom cítí, že jí začíná unikat osobní život. Prostě a jednoduše, v záběru kolem projede paní s kočárkem a Helena jako v duchu bilancuje, jestli dělá dobře, když se soustředí jen na práci. Ale mně to vůbec nešlo zahrát. Zkoušeli jsme to znova a znova... Ale jinak to byla super škola.
Točit až do úplného vyčerpání?
Přesně tak. Některé dny jsme pracovali až osmnáct hodin. Já jsem po třech měsících omdlela, takže jsem měla jedno odpoledne volné, ale druhý den jsem musela zase nastoupit. A pak jsem před koncem ještě dostala zánět ledvin, byla hrozná zima, měla jsem horečky, ale musela jsem to dotočit. Takže myslím, že teď už vydržím všechno. Takový už je život na volné noze. Když práce je, tak ji člověk bere a pak maká dvacet hodin denně. A ve třiceti vypadá na čtyřicet.
Kvůli Expozituře jste také na dlouhou dobu vypadla z divadelního světa.
Úplně, protože pak jsem ještě točila seriál na Slovensku. Až teď si zase hledám cestu zpátky k divadlu.
A co vás láká víc?
Baví mě malé scény, psychologické hry. Ale je to šílený boj, protože to nazkoušíte a pak pomalu musíte zvát lidi, aby na to přišli. Není to prostě Národní divadlo, kam přijdou sami, je to boj. Ale zase některé projekty jsou docela povedené, například naše hra Ledňáčci, kterou je možné vidět v Rubínu.
Když mluvíte o boji, už jste vyhrála jeden velký osobní boj, a to s anorexií. Jak se člověk, který má na to, aby studoval tři vysoké školy, dostane do takového začarovaného kruhu?
Ono se říká, že anorexií paradoxně trpí hlavně chytré holky. Protože to vychází z touhy zvládnout všechno a být dokonalý, takže je to určitý perfekcionismus, akorát je špatně nasměrovaný. Takže taková holka si řekne, když tohle dokážu, tak to pak bude všechno dobrý. A protože má silnou vůli, tak to dokáže. A pak klidně váží třeba 35 kilo.
Jak je možné, že se takovým způsobem ošálí rozum? I když vám ostatní radí a snaží se vám pomoci, tak jim nevěříte a myslíte si, že vám závidí?
V tom je prostě zákeřnost téhle nemoci, že člověk přestane být absolutně soudný. Dobře si vzpomínám na první zlom. Trochu jsem zhubla, máma se lekla a začala se o mě zajímat. A já jsem zjistila, aha, tak ono to funguje, mám její pozornost. A najednou bylo pět let v háji.
To trvalo celých pět let?
Jo. Tři roky byly úplně hrozné, ale celých pět let trvalo, než jsem se dala trochu dohromady. Ještě ve druháku na DAMU jsem vážila 43 kilo. Ale ono se to vrací, jak už to máte v mozku jednou nastavené, tak si musíte dávat pozor. Jakmile byl nějaký problém, tak jsem začínala zase znovu hubnout. Naštěstí jsem začala pravidelně cvičit, takže se to docela ustálilo a už vypadám celkem normálně. Ale spousta holek se dostane do chronické fáze, kdy už sice dále nehubnou a nejsou ohrožené na životě, ale váží třeba čtyřicet kilo a s tím žijí klidně patnáct let. To je strašné.
Jaký máte teď vztah k jídlu?
Musím se to učit. Kdyby bylo na mně, tak já jsem schopná nejíst celý den, a až dostanu hlad, tak si dám nějaký suchar. Ale vím, že takhle to nemůžu dělat, že musím jíst pravidelně. A tak se snažím chodit na obědy či večeře s kamarády a přáteli, aby to bylo hezké. Aby se mi k tomu nabalily pozitivní emoce. Protože když si chvíli nedávám pozor, tak mám za chvilku v ledničce jen jeden seschlý citron, a vůbec mi to nevadí.
---
Hana Vagnerová Už na gymnáziu se chtěla stát herečkou, ale věnovala se i modelingu. Po maturitě byla přijata hned na tři vysoké školy, ale vybrala si studium na DAMU. Zahrála si v seriálu On je žena a později také v Horákových, kde představovala dospívající rebelku Evu. Zatímco filmové příležitosti talentovaná herečka moc nedostává (výjimkou je Jakubiskův snímek Bathory), hraje poměrně často v televizních seriálech, například v „novácké“ Expozituře či ve veřejnoprávním projektu Vyprávěj. Po skončení DAMU krátce působila v Rokoku (zde stále hostuje v Anně Karenině). V současné době zkouší v Roxy slavnou divadelní hru Smrt a dívka, podle níž natočil Roman Polanski neméně slavný film. Další divadelní představení bude zkoušet v Redutě.
Foto:Marek Musil
ČTĚTE TAKÉ:
Katie Holmes jako Jackie Kennedyová
ČTĚTE TAKÉ:
Valeria Lukyanova, Barbie z Ukrajiny