Hanka měla kamarádku na život a na smrt a nikdy ji nenapadlo, že by o ni někdy mohla přijít. Bohužel ji ztratila hned dvakrát a nebyla to hezká zkušenost.
Vždycky jsem si myslela, že mám dobrý odhad na lidi, že mi stačí jeden pohled a hned vím, s kým mám tu čest. Jenže před pár měsíci jsem se přesvědčila, že se můžu krutě mýlit.
S Petrou jsme spolužačky už ze základní školy. Měly jsme společné zájmy, názory, byly jsme jako sestry. Věděly jsme o všech tajemstvích i třináctých komnatách. Trávily jsme spolu téměř všechen volný čas. Jedna bez druhé jsme si život vůbec neuměly představit. Plánovaly jsme, že se spolu nepřestaneme kamarádit ani tehdy, až budeme mít každá svou rodinu.
Laura Poláková
5. března 2019
Všechno se změnilo, když jsem si našla první velkou lásku. Viděla jsem se s Petrou méně než dřív a ona mi vyčítala, že ji zanedbávám. Možná mi i trochu záviděla, protože se jí dlouho nepodařilo nikoho „sbalit“.
Postupně jsme se tak trochu jedna druhé odcizovaly, a když jsem první vztah vyměnila za druhý, mnohem vážnější, přestaly jsme se prakticky stýkat. Bylo mi to líto, zvlášť když jsem zjistila, že Petra hledá jen muže do postele a pomalu se z ní stává diskotéková lehká holka. Když jsme se náhodou potkaly, vždycky si nesla z lékárny nový těhotenský test. Tak zoufale toužila po lásce a tak se nedařilo ji potkat...
Laura Poláková
3. března 2019
Příjemně mě překvapila, když mi jednou po několika letech zavolala a navrhla setkání. Těšila jsem se a doufala, že zase obnovíme staré přátelství. Byla jsem pár let šťastně vdaná se dvěma dětmi a dobrá kamarádka mi občas chyběla. Když jsem v dohodnutý čas dorazila do kavárny, už na mě čekala. Vypadala po těch letech trochu unaveně a zanedbaně.
Opatrně jsem se jí ptala, jak se má, co je nového, a ona celou dobu básnila, jak potkala zajištěného muže, který jí platí dovolené a šperky. Vyprávěla mi o luxusním životě, který vedou, a já si najednou připadala nudná a obyčejná. Skoro jsem jí záviděla! Ale připadalo mi zvláštní, že vypráví, jak je zajištěná a má se skvěle, když přišla v opraných džínách, obyčejných teniskách, bez kabelky.
Laura Poláková
28. února 2019
Když jsem zdvořile navrhla, že útratu zaplatím za obě, hned souhlasila. Před odchodem se ke mně nahnula a upozornila mě, že mám něco ve vlasech. Nechala jsem si věci na židli a odběhla se upravit na toaletu. Jenže vlasy jsem měla úplně v pořádku, takže jsem se vracela s nepříjemným pocitem, že si ze mne udělala legraci. Co to mělo znamenat?
Když jsem se vrátila, židle byla prázdná. Kabelka s peněženkou, doklady, mobil i Petra byly pryč. I když číšník v kavárně naléhal, policii jsem volat nechtěla. Ani nevím, čeho jsem se bála víc – obvinit přítelkyni z krádeže, nebo vidět její výraz, kdyby ji chytili?
Laura Poláková
26. února 2019
Jedno mi ale bylo jasné. Právě jsem definitivně ztratila kamarádku. Zradila mou důvěru a já jí naivně naletěla. Nevím, jestli byla v tak těžké situaci, že se snížila do role zlodějky, nebo už takhle kradla delší dobu. Z této nepříjemné situace jsem si vzala poučení: Důvěřuj, ale prověřuj!