Vysokoškolská láska
S Mirkem jsme se potkali už během studia. Navštěvoval vyšší ročník a občas jsme se míjeli ve společných prostorách školy. Nakonec nás seznámila náhoda a ztracená průkazka do knihovny. Týden nato mě Mirek pozval na kafe a já se do něj poměrně rychle a snadno zamilovala až po uši.
Scházeli jsme se pravidelně a navzájem se „doprovázeli“ studiem. Objevili jsme společné zájmy a čas trávili hodně venku, v přírodě. Oba jsme sportovně založení, ranní výběh ještě před začátkem vyučování býval milým zpestřením jinak fádních školních dnů. Byly to prostě hezké časy, na které dosud moc ráda vzpomínám.
Jak se vyvíjel Šárky příběh dál, se dozvíte v následujících kapitolách... Pokud jste netrpěliví a chcete znát rychle konec, můžete část příběhu přeskočit. Z boxíku zvolte rovnou poslední kapitolu a prostřední část textu se vám vůbec nezobrazí. Jestliže si chcete příběh přečíst celý, postupujte po kapitolách tak, jak za sebou následují.
Pokračování 2 / 4
Od romantiky k žárlivým scénám
Po tříleté známosti jsme se vzali a za podpory rodičů si pořídili první samostatné bydlení. Do té doby jsme společně trávili většinou jen víkendy u mých nebo Mirkových rodičů. A vlastně i jednu dovolenou, na které jsme si poprvé vyzkoušeli, jaké to je být spolu delší dobu pohromadě. Oběma se to zdálo prima a oba jsme toužili po více ránech, kdy se probudíme jeden vedle druhého.
Svatba a první měsíce po ní byly dokonalé. Romantika jako z přeslazeného filmu Rosamundy Pilcher. Až jsem začala mít pocit, že to není normální. A samozřejmě očekávala, kdy se něco objeví. Nevím, zda jsem si to nakonec i sama přivolala nebo jak se to celé vlastně přihodilo, ale nakonec se „něco“ doopravdy objevilo.
První žárlivou scénu mi manžel předvedl jednoho podzimního odpoledne, kdy jsme se společně vrátili z nového fitka, co vyrostlo kousek od našeho bydliště. Vyčetl mi tehdy, že jsem se provokativně vystavovala před zraky cvičících svalovců a na jednoho jsem prý dokonce nestydatě špulila rty a vyzývavě gestikulovala.
Pokračování 3 / 4
Začala jsem přemýšlet o rozvodu
Situace se postupně zhoršovala. Mirek nesnesl v podstatě žádnou situaci, ve které jsem figurovala já a nějaký cizí muž. Žárlil i na řidiče autobusu nebo uvaděče v kině. Několikrát jsem se snažila mu vysvětlit, že takhle už to dál nejde, že v takové atmosféře žít nedokážu. Většinou uznal, že to „trochu přehnal“, pár dnů byl klid, ale netrvalo dlouho a situace se opakovala. Nesměla jsem sama nikam, a když jsem si prosadila vánoční večírek s kolegy a kolegyněmi z práce, byl oheň na střeše. Celý večer mě pak kontroloval pomocí SMS zpráv a pokud jsem nezareagovala do 5 minut, propadal téměř hysterii. Trval na tom, že mě o půlnoci vyzvedne, přičemž už od půl desáté tvrdnul v autě před restaurací, v níž se večírek konal.
Měla jsem toho dost a zvažovala rozvod. Řešila jsem to jak s kamarádkami, tak s maminkou. Názory se lišily a já byla čím dál zoufalejší. Vše jsem opakovaně probírala i s Mirkem, který si pokaždé sypal popel na hlavu a prosil o odpuštění. Nakonec jsme se domluvili, že to spolu ještě zkusíme. Novým impulsem a důvodem spolu zůstat se mělo stát dítě…
Pokračování 4 / 4
Dnes už cítím jen marnost
Vím, že to asi byla chyba, protože dítě by nikdy nemělo lepit to, co mezi rodiči nefunguje. Já se ale rozhodla dát tomu všemu ještě šanci a ve slabých chvilkách vzpomínala na doby, kdy nám s Mirkem bylo spolu hezky. Veškerou energii jsem pak soustředila na přípravu k těhotenství, četla, vzdělávala se, začala se více vídat s těhotnými a navštěvovala kamarádky, co už děti měly.
Po víc jak roce marného snažení o miminko jsme poprvé oba podstoupili podrobnější vyšetření, proč to nejde. Nechci rozebírat vše, čím jsem si následně prošla, kolik diagnóz a domněnek jsem si vyslechla. Výsledkem bylo několik neúspěšných pokusů o umělé oplodnění, bezesné noci, slzy a beznaděj. Protože nám pojišťovna byla ochotná zaplatit jen určitý počet pokusů, zbytek byl na nás, resp. na Mirkovi. Já nakonec zůstala úplně doma a během následujících dvou let se Mirkovi plně oddala. Platil vše, od jídla, nájmu, oblečení, až po další marné pokusy o oplodnění. Stále nic a stále větší zoufalství.
Dnes je mi víc jak čtyřicet a cítím marnost. Ptám se sama sebe, zda je tohle opravdu ten život, který chci i nadále žít. Častým tématem mých myšlenek je opět rozvod. Nejsem si jistá, zda má naše manželství smysl, zda můžeme ještě vůbec normálně fungovat. Nedávno jsem četla zajímavý článek na téma „domnělá“ neplodnost. Hovořil o tom, že někdy to nejde skutečně jen proto, že ti dva k sobě prostě nepatří. Já dítě chci a přeji si být šťastná. Co když to s někým jiným může vyjít? Mám riskovat, nechat za sebou vše a pustit se do neznáma…?