Studentská láska
Psal se konec sedmdesátých let, Hanka chodila na gymnázium a plánovala jít na práva. A jak to tak bývá, na jednom mejdanu ji kamarádka seznámila s pohledným medikem. Netrvalo dlouho a vzájemné sympatie přerostly v lásku. „Byli jsme mladí, nadšení, a neuměli jsme si představit, že bychom nebyli spolu,“ usmívá se Hanka vzpomínce. „Já se na práva nakonec dostala, zvládla jsem je, až na zkoušku z marxismu-leninismu, díky které nemám dodnes titul. Dřív mě to štvalo, ale teď už jsem nad věcí. Zbyšek medicínu dokončil, za mého vydatného podporování, povzbuzování…
Znáte to, partner se učí a vy chodíte po špičkách, a jen mu zajišťujete trvalý přísun pití, svačinek, zkoušíte ho, a mezitím ho dopujete sebevědomím – neboj, to zvládneš, kdo jiný než ty… Ale u lékařů učení nikdy nekončí, a když odpromoval, začal nový kolotoč kvůli atestacím. I ty jsme spolu zvládli. Mezi tím se nám narodil malý Zbyšek, a tak jsem kromě podpory manžela měla na starosti ještě miminko, které mělo taky své nároky. Ale zvládli jsme i to,“ vzpomíná hrdě Hanka.
Etiopie
Aby získal tolik potřebnou praxi, odjel Zbyšek na půl roku do rozvojové Etiopie. Bylo to náročné nejen pro Zbyška, ale i pro jeho mladou rodinu. „Nevím, jak to psychicky zvládal Zbyšek, nikdy mě nenapadlo přemýšlet, zda tam měl nějakou sličnou utěšovatelku, vždy jsem mu stoprocentně věřila. Byla jsem mladá a hloupá, naivní, dalo by se říct. Každopádně po půl roce přijel se spoustou zkušeností a nově nabytým sebevědomím.
Emigrace
Poté, co zemřeli Zbyškovi rodiče, je v republice nic nedrželo. Ale psal se konec osmdesátých let, a o „sametové revoluci“ lidé zatím ještě ani nesnili. Přesto se rozhodli, že odjedou. „Nebylo jednoduché tady všechno nechat, nikomu ze strachu nic neříct a odjet… A začínat prakticky znovu od nuly,“ říká tiše Hanka.
Zpočátku žili dva roky v Německu. „Já pracovala jako servírka, a Zbyšek taky mohl jen zapomenout na nějakou práci v medicíně. Ale pak jsme si řekli, že popojedeme a skončili jsme až v Americe,“ šokuje Hanka.
American dream
„Na náš americký sen jsme si museli dlouho počkat,“ směje se Hanka. „Opět jsme začínali prakticky od nuly, ale řekli jsme si, že tady už zůstaneme. Sice se u nás v republice situace už změnila, a teoreticky jsme se mohli vrátit, ale už se nám nechtělo. Přátelé většinou už zapomněli, že existujeme, a ti praví s námi zůstali v kontaktu i přesto, že jsme byli daleko. Tak proč. Zbyšek začal dělat v nemocnici – samozřejmě tu nejpodřadnější práci, kterou mohl jako přistěhovalec dělat, ale zakousl se, že teď to už nevzdá.
Zkrátím to – po čase se vypracoval na řadového lékaře, pak asistenta… a poté, co jsme dostali občanství, si otevřel vlastní gynekologicko – porodnickou kliniku. Splnil se nám náš americký sen, protože malý Zbýša zase exceloval v taekwondu, kde vyhrával juniorské soutěže a mně se také dařilo. Všechno se zdálo nalakované narůžovo s platností navždy,“ vzpomíná se smutným úsměvem Hanka.
Zazvonil zvonec…
…a americké pohádky byl konec. Hanka si všimla, že Zbyšek tráví víc času v práci, než s nimi. Zpočátku to přičítala zabíhání nové kliniky, a měla – ostatně jako celý život – pochopení. „Když ale jednou přišel, že si musíme promluvit, z jeho tónu jsem pochopila, že se děje něco vážného. Co, to mě nenapadlo, náš vztah jsem považovala za natolik stabilní, že mi jeho prohlášení opravdu vyrazilo dech.“
Zbyšek Hance oznámil, že se chce rozvést, protože se zamiloval do jedné sestřičky na klinice a chce si ji vzít. „Byl to pro mě šok. V tu chvíli mi hlavou proletěly celé ty roky, kdy jsem oddaně stála po jeho boku, prošla s ním všemi útrapami, a teď, když už je po všech peripetiích, má ´slíznout smetanu´ jiná. Ale není mi vlastní vyčítat, ani lamentovat, tak jsem řekla dobrá, zvládla jsem dva nové začátky, zvládnu i třetí, a rozvod jsem nekomplikovala,“ krčí rameny Hanka.
S kým ale rozvod ošklivě zamával, byl tehdy dvaadvacetiletý syn. „Strašně ho to vzalo, považoval nás za svou velkou jistotu a byl pyšný, když mu spolužáci líčili peripetie s rozvedenými rodiči, že jeho se to netýká. A najednou bum, byl v tom taky. Několik dlouhých let jsme k sobě hledali všichni cestu,“ přiznává Hanka se sklopenýma očima.
Nové začátky
Zbyšek se s mladou sestřičkou oženil a velmi rychle se jim narodil malý Paul, který bohužel vykazuje autistické rysy. „Zbyšek mi dokonce řekl, že rád vzpomíná na náš milostný život, a kdybych chtěla, že by se nebránil, to jsem opravdu šla do kolen,“ říká Hanka dnes už s úsměvem. Nabídka samozřejmě zůstala nevyslyšena.
„Malý“ Zbyšek se z nepříjemné zkušenosti oklepal, a i když to trvalo, také se usadil a má rodinu. S tátou se občas vidí, s Hankou je v častějším kontaktu. A Hanka? „Předloni jsem se po dvanácti letech znovu vdala. Aby to nebyla až taková změna, můj současný muž je také lékař. A tak jsem také spokojená, i když to stálo hodně námahy,“ uzavírá své vyprávění paní Hanka. Přejeme jí hodně štěstí.
