Hedvika patří k těm ženám, kterým nikdy netikaly biologické hodiny. Ačkoliv ji okolí tlačilo do toho, aby si pořídila dítě, svého přesvědčení se nevzdala a zůstala bezdětná. Teď ale začíná pochybovat, jestli udělala dobře.
Vždycky jsem byla spíš samorost. Ne že bych byla nespolečenská a vyhýbala se lidem, ale vadily mi děti. A to dokonce v době, kdy jsem sama dítě byla. Místo abych jako jedináček prahla po kontaktu s ostatními, spíš jsem se stranila. Daleko víc mě bavilo zašít se někam do kouta a tam si hrát sama a po svém. Když nějaké dítě projevilo zájem se ke mně připojit, většinou jsem se ho snažila zbavit. Postupem času se mě děti spíš bály a přestaly se snažit zatáhnout mě do společných her. Čím jsem byla starší, tím se situace zlepšovala a komunikace s vrstevníky byla snazší. Zřejmě proto, že jsme přestávali být dětmi...
Kamarádů jsem měla dost a dospívání a mládí jsem prožívala celkem spokojeně. Prošla jsem si několika vážnějšími vztahy, které sice nakonec z nejrůznějších důvodů nevyšly, ale tak už to v životě chodí. Kolem třicítky ovšem situace zase začala houstnout. Kolem mě propukl babyboom, všechny kamarádky se jako na povel začaly vdávat a rodit. Tato přátelství postupem času celkem ochladla, protože děti a rodina se pro ně staly středobodem vesmíru, ale já netoužila trávit čas s jejich potomky, natož se o nich bavit. Tím pádem jsem byla automaticky mimo dění. Do toho začal nátlak ze strany rodičů, kteří toužili po vnoučatech, a já jsem byla jejich jediné dítě, které jim je mohlo dopřát. Což byl také závazek, který jsem jim mnohokrát vmetla do tváře.
Nikdo zkrátka nedokázal pochopit, že k dětem nemám žádný vztah a prostě je nechci. Bylo období, kdy jsem o potomkovi uvažovala, právě kvůli tlaku okolí a tak nějak i proto, že se to tak sluší a patří, ale nakonec jsem to vzdala, protože pravý mateřský pud se u mě nikdy neozval a já nechtěla lámat přes koleno něco, co se mi vlastně příčilo. Problém samozřejmě nastal i s partnery, protože i v mužích se většinou dřív nebo později ozve pud a chtějí svou DNA šířit dál. Takže už jsem rovnou na prvním rande raději hlásila, jak to se mnou je. Většinou to dříve či později vzdali, až jsem poznala Libora. Byl o něco mladší než já a stejně jako já děti nechtěl. A tak jsme se vzali a já doufala, že to tak bude napořád. Jenže i Libor najednou začal po třech letech tlačit a čím dál častěji mluvil o dětech. Když jsem se při jedné z hádek zeptala, proč si mě tedy vlastně bral, když věděl, jak to mám, přiznal se, že doufal, že časem změním názor. Nakonec si našel mladší, která otěhotněla hned, a mě pustil k vodě. Oplakala jsem to, ale co jsem mohla dělat?
Nyní už jsem ve věku, kdy se o mě zajímají muži, kteří mají děti většinou dospělé. Na jednu stranu je pro mě úleva, že mě nikdo nebude tlačit do mateřství, na druhou stranu ale dostávám strach. Co když na stará kolena zůstanu úplně sama a nemohoucí? Nebudu mít nikoho, kdo by se o mě postaral, nebo mě aspoň navštěvoval v domově důchodců. Pokud si najdu nějakého partnera na zbytek života, je tu pravděpodobnost, že zemře dřív než já. Sice může mít děti, ty ke mně ale nebudou mít žádný vztah, tudíž ani závazek se o mě ve stáří postarat. Tyto myšlenky mě straší čím dál víc a poslední dobou je nemůžu dostat z hlavy. Začínám si myslet, že ohledně rozhodnutí zůstat bezdětná jsem udělala velkou chybu, jenže teď už není šance situaci nějak změnit…