HELA (46): Dohnalo mě rodinné prokletí, tchán, děda i můj muž odešli od rodiny | Foto: iStock

Foto: iStock

HELA (46): Dohnalo mě rodinné prokletí, tchán, děda i můj muž odešli od rodiny

Helenin muž odchází od rodiny za podobných okolností a v podobné době jako jeho otec i děda. Hela si myslí, že jde o rodinné prokletí, a neví, jak svoje manželství zachránit, jestli to vůbec jde.

Včera mi to došlo! Manžel svým způsobem života takřka přesně kopíruje svého otce i dědu. Kulisy jsou sice trochu jiné, ale to ústřední zůstává. „Heleno, holky jsou skoro dospělé, ty máš svůj život, není tedy důvod v tom hraní na rodinu pokračovat. Podám žádost o rozvod a odstěhuju se na chatu. V Praze mám už několik let pocit, že se nemůžu ani nadechnout. Hniju tu zaživa,“ dověděla jsem se před pár dny.

Nejprve jsem nechápala, o čem manžel mluví. Neměli jsme žádné vážné manželské neshody, fungovali jsme už mnoho let tak nějak stejně, stabilně. Já se starala o provoz domácnosti a o dcery – o jejich školu, o koníčky, ale i lékaře a další věci.

Muž obstarával takové ty mužské práce – vše kolem auta, oprav v domácnosti a na naší chatě, malé roubence na polosamotě na Kokořínsku. Tam Oto trávil každý volný víkend.

Já a holky jsme na chatu jezdívaly také, hlavně když byly holky malé. Avšak mnohem méně než manžel. Obě dcery dělají na slušné úrovni závodní aerobik, který býval řadu let i mým koníčkem, a tak jsem je vozila a stále o víkendech vozím na závody a různá soustředění. Baví nás to. Dcerám táhne na sedmnáct, jsou to dvojčata.

Muž je spíše introvert, moc toho nenamluví. Vždy mi připadalo, že je s naším uspořádáním víceméně spokojený. Nikdy si na rozdíl ode mě nijak nestěžoval. Mně chvíli trvalo, než jsem si zvykla na to, že se muž po narození holek začal měnit v morouse a samorosta, který vyhledává samotu a každou volnou chvíli utíká z Prahy.

Já mám naopak ráda město, dcery jsou v tomto po mně. Absolutně nikdy mě nenapadlo, že by to mohl být důvod k rozvodu. Lidé se obvykle rozvádí kvůli nevěře nebo alkoholu či násilí, ale rozvod kvůli potřebě samoty, přírody či svobody? Není to divné?

Jenže pak mi došlo, že to v manželově rodině není nijak ojedinělý úkaz. Otův tatínek odešel od rodiny přesně den po osmnáctých narozeninách mého muže. Odešel z „teplého místa“ ve státní správě kamsi k hranicím do západních Čech, kde se narodil. Bydlel v maringotce, žil sám, měl však nějaká zvířata, a hlavně choval včely. Prý to byl jeho životní sen.

Odjel tehdy ve staré škodovce jen s dvěma kufry. S tchyní se rozvedl až po deseti letech na její žádost, ta si našla nového životního partnera. Jinak by tchán asi vůbec nic neřešil. No a pak tu byl ještě manželův děda…

Ten babičce a jejich dvěma dětem postavil dům, v němž po dostavění bydlel pouhý rok. V rodině se traduje, že se jednoho dne sbalil a odjel s cirkusem. Babičce nechal veškeré úspory. Po čase se prý usadil kdesi v Beskydech. I děda žil a dožil sám. Může opravdu jít o nějaké „rodové prokletí“, s nímž se muži v manželově rodové linii rodí? Mám vůbec šanci manžela nějak získat zpět?

Myslím, že kdyby proti mně stála konkrétní osoba, nějaká sokyně, které bych mohla hledět do očí, bylo by to pro mě celé snadnější. Ale takto? Naprosto nevím, proti čemu vlastně stojím.

Ráda bych naše manželství zachovala, manžela mám ráda, což jsem mu také řekla. Nabídla jsem mu, že s ním budu trávit víc času a že s ním začnu více jezdit na chatu. Nezdálo se mi ale, že by z toho měl radost. Spíše naopak!

„Heleno, mě vůbec netrápí, že na chatu nejezdíte. A byl bych i rád, kdyby to tak zůstalo. Nechám ti všechno – byt, auto, vybavení, na holky budu platit, co si řekneš, a ty mi zase prosím nech mou svobodu a samotu,“ dověděla jsem se. To byla celá naše diskuse o rozvodu. Oto se mnou víc mluvit nechtěl, prý řekl všechno.

Stále mám pocit, že se musím probudit, že mě někdo štípne a já otevřu oči a všechno bude zase jako dřív. Sestra i kamarádky mi tvrdí, že v tom celém bude nějaká žena, ale já cítím, že ne. Myslím, že kdyby ve všem byla žena, tak mi to manžel řekne. On je takový. Mluví málo, ale na rovinu. Když už mluví, bereme to všichni vážně.

Mám pocit, že muži v Otově rodině to mají tak, že ve chvíli, kdy cítí, že si splnili jakýsi životní úkol, který od nich společnost očekávala – měli ženu a vychovali děti – tak odcházejí. Z nějakých důvodů potom odcházejí do samoty, do přírody, z města. Obávám se, že mé manželství je po dvaadvaceti letech u konce. 

VIDEO: Může fungovat otevřený vztah?

Doporučujeme

Články odjinud