Krásné a pohodové dětství (…?)
„Když jsem chodila na základku, i pak na střední, spoustě spolužáků se rozpadla rodina. Byla jsem moc ráda, že já mám rodinu kompletní, mamku, taťku, ségru Majdu, bráchu Petra, i toho psa jsme měli, zkrátka normální středostavovská rodina. O víkendech jsme vyráželi na výlety, peněz jsme měli tak akorát – na žádné vyskakování, ale ani počítání hrachu do hrnce. Naši spolu vycházeli normálně, občas se pohádali, ale rozhodně to nebylo nic takového, proč by se měli rozvádět. A tak jsem si se sourozenci užívala pohodové dětství a dělala vrbu těm spolužákům, kteří neměli tolik štěstí a o rodinu přišli,“ vzpomíná dnes Helena na krásné a podle ní pohodové dětství.
Mračna se stahují
Helena ale pokračuje ve svém vyprávění: „Na vysokou jsem šla do Hradce, s tím, že jsem si tam se spolužačkou našla bydlení. Domů jsem tedy jezdila jen o víkendech, a najednou jsem domácí pohodu vnímala jinýma očima. Máma sice fungovala normálně, táta byl taky na první pohled v pohodě, ale najednou jsem to jeho špičkování rozhodně nevnímala jako neškodné. Najednou jsem tam vnímala osten jedu. Když jsem to řekla mamce, jen mávla rukou – vždyť víš, jaký je, ten se už nezmění, a tím to zhaslo, celá debata.
Takhle to šlo při každé návštěvě. Jednou jsem udělala válečnou poradu se sourozenci, ale ti, protože ještě žili doma, si ničeho nevšimli. Já se po vysoké domů už neměla v plánu vrátit. Mezi tím se osamostatnila i Majda a doma zůstal jen Petr, který dokončoval střední školu. Kluci tyhle věci vnímají trochu míň, navíc on byl plně ponořen do maturity, takže nějakou změnu atmosféry vůbec nezaznamenal,“ konstatuje Helena.
Bouřka začala
„Po Petrově maturitě si nás rodiče zavolali, že s námi chtějí mluvit. Měla jsem dojem, že se chtějí domluvit na rodinné oslavě, protože většina z nás slavíme svátky a narozeniny v létě. Vůbec, ale opravdu vůbec nás nenapadlo, k čemu se může schylovat. Oběd proběhl v naoko normální atmosféře, ale zaznamenala jsem, jak se máma s tátou na něčem beze slov domlouvají. Když jsme dojedli, tak mamka ironicky prohlásila – dětičky, pečlivě poslouchejte, tatínek vám chce něco říct…, a z jejího tónu bylo jasné, že nám neřekne o tom, že jedou s mamkou na třítýdenní dovolenou.
Byla jsem docela ráda, že sedím, protože se mi rázem udělalo mdlo. Taťka začal mluvit, a vyloženě nevěděl, kudy do toho. Až po mamčině jedovaté poznámce, že na to jak si to dlouho chystal zatím nic moc, začal mluvit. Nepamatuji si přesně, jak to řekl, ale každopádně informace z toho plynoucí byla, že se s maminkou rozvádějí, protože on našel už před lety světlo svého života jinde,“ říká s hořkostí v hlase Helena.
„To světlo jeho života, jak to pateticky nazval, byla o dvacet let mladší Markéta, s níž čekal dítě. Ségra se rozbrečela, Petr upřeně hleděl před sebe a já se musela hodně ovládat, abych nezačala ječet, ale nechtěla jsem ztratit glanc. V tu chvíli jsem měla jedinou starost, jak to bere mamka. Ta byla ale překvapivě v pohodě. Už si to oplakala, odbolela a získala tolik potřebný nadhled nad celou situací,“ vypráví dál Helena.
Vnitřní krize
Všude v psychologických příručkách se dočtete, že nejhůř snášejí rozvod rodičů adolescenti. V Helenině rodině se o případné pubertě dalo mluvit jen u nejmladšího bratra, ale rozkol rodiny nepříjemně zasáhl i obě starší sestry.
„Připadaly jsme si jako podvedené. Jako kdyby ten dům, který jsme považovaly za naše útočiště, které nic neohrozí, byl jen domeček z karet a my to jen nevěděly. Najednou jsem měla pocit, že žádnému mužskému nemůžu věřit, a pustit si ho k tělu, respektive – k tělu ano, ale k duši ne,“ upřesňuje posmutněle Helena.
Divoké období
Rodiče se skutečně rozvedli, tatínek se odstěhoval, a v bytě, kde Helena strávila dětství, zůstala bydlet maminka s Petrem. „Mamka nijak nezahořkla, naopak se zdálo, že pookřála. Najednou začala dělat spousty věcí – chodila tancovat, na kurzy francouzštiny, každý večer byla někde s kamarádkami…, až jsem ji podezírala, že jí rozvod strašně kápnul do noty,“ krčí rameny Helena. „Možná si říkáte, co blbnu, že bych měla mít radost, jak snadno se s tím vyrovnala. Ale přišlo mi až neskutečné, jak snadno zahodila přes dvacet let života.
Dneska už mi je jasné, že to byla jen její maska a sebeobrana, aby nikdo nepoznal, jak moc je raněná. Ale v tu chvíli jsem to nevěděla, a začaly jsme se ségrou divočit. Vymetaly jsme večírky, delší vztah než na jednu noc mě nezajímal – mstily jsme se tak všem chlapům za to, že jsou chlapi… Vzpamatovala jsem se až po docela drsném zážitku… Líčila jsem ségře, koho jsem zase sbalila a jaký byl v posteli, a ona se mě zeptala – a jak se jmenoval? A já to nevěděla. Najednou mi došlo, jak hloupě se chovám a že můžu být ráda, že jsem od nikoho nic nechytila, i když na ochranu jsem vždycky dbala.
Sesypala jsem se, vybrečely jsme se navzájem a slíbily si, že se uklidníme. Naši jsou přece jen dospělí jedinci a mají právo žít po svém,“ říká smířeně Helena. A má pravdu. Ani ona už není malá holčička, které by rodiče rozbili oblíbenou panenku, ale dospělá mladá žena. Nemusí sice s rozhodnutím rodičů souhlasit, ale to je tak jediné, co s tím může dělat.
Nová sestřička
„Místo aby se táta těšil, že bude na kolenou za pár let houpat vnoučata, si pořídil vlastní. Mé nevlastní sestře je rok, a na tátovi je vidět, jak sešel. Snaží se držet krok s Markétou, pomáhá jí s Natálkou, ale přece jen, už mu je hodně přes padesát, a většina jeho vrstevníků už ocení klid, a ne řešit problém dětských nemocí, lezoucích zoubků a podobně. A co teprve, až Natálka půjde do školy, budou ho označovat za dědečka, to mu teprve bude příjemné,“ ušklíbá se Helena.
„Táta si zkrátka myslel, že tetičky se budou moct přerazit, abychom mu s malou pomohly, respektive hlavně Markétě, ale bohužel, já i ségra už máme svůj život a rozhodně si ho nebudeme překopávat jen kvůli tomu, že neudržel kalhoty na sobě. A když nám někdy zbyde čas, jdeme radši za mamkou a bráchou,“ říká nekompromisně Helena.
Dlouhodobý vztah?
Když přijde řeč na vztahy, Helena znejistí. „Po té, co jsem se chovala jako ta poslední šlapka, opravdu nemám chuť se vrhat do nějakého vztahu. Ano, možná to časem přijde – jsem ještě mladá, všechno je to příliš čerstvé. V tuhle chvíli si neumím představit, že bych nějakému muži věřila natolik, že bych s ním chtěla být a strávit život. Podívejte se na mamku – strávila s tátou nejlepší léta svého života, aby ji pak zahodil jak použitý kapesník a šel za mladší,“ uzavírá smutně Helena své vyprávění. Po chviličce ale dodá: „Říká se, že naděje umírá poslední, tak třeba se to štěstí jednou usměje i na mně,“ a na tváři se jí mihne náznak úsměvu.
