HELENA (39): Nechtěla jsem si přiznat, že manžel je tyran

16. 4. 2018
HELENA (39): Nechtěla jsem si přiznat, že manžel je tyran
Když jsem manžela poznala, připadal mi úžasný. Milý, pozorný, samé komplimenty. Kdybych tak věděla, co mě čeká. Byla jsem hloupá, zaslepená láskou, nebo jsem už slyšela biologické hodiny? Bylo mi už pětatřicet a po pár měsících jsem kývla na jeho nabídku k sňatku. Po svatbě jsem si připadala jako ve špatném filmu.

Vždycky jsem se v duchu posmívala ženám, které mluvily o tom, jak je jejich partneři ovládají, jak je bijí nebo jak se k nim chovají jako k onucím. Proč neodejdou? Je to přece snadné. Seberu se a jdu. Kdybych tak tušila, jak je těžké udělat ten krok. Když nemáte skoro nic a na svém tyranovi jste závislá.

Můj manžel už byl čtyřicátník, i to mě mohlo trknout. Měl jen matku, která žila ve velkém domě na okraji města. Manžel jí dávno zemřel a zdálo se mi, že se až moc upíná na svého jediného syna. Popravdě, mohla na něj být pyšná. Úspěšný podnikatel, bohatý, charismatický. Jen pořád neměl rodinu. Pak jsem přišla já. Obyčejná žena, s žádným majetkem, rodiče mi zemřeli při autonehodě. Ideální materiál pro jeho budoucí plány, jak mi později došlo.

Zhruba po třech měsících od svatby se Petr doslova proměnil. Jako mávnutím proutku z něj byl někdo jiný. Neustále mě kritizoval, cokoli jsem udělala, bylo špatně, co jsem uvařila, bylo hrozné a nikdy se to nevyrovná jeho matce. Svůj plat jsem začala posílat na náš společný účet a Petr mi vysvětlil, že je to naprosto normální a má to takhle spousta párů. Ovšem co mi už neřekl, že přístup k účtu má jen on. Jistě, mohla jsem v práci říct, aby mi peníze posílali zase na můj účet, ale v ten moment mi to prostě nedocházelo.

Moje kamarádky, které jsem měla, jsem vídala čím dál méně. Kdykoli jsem mu řekla, že bych si s nimi chtěla někam vyrazit, vždycky mi to nějak diplomaticky vysvětlil, takže jsem nakonec nikam nešla. Vlastně se ze mě stala taková domácí puťka, která nikam nevycházela. Jen když byla nějaká akce, na kterou Petr musel jít, bral mě s sebou. Ovšem než jsme vyšli, arogantním tónem mi poručil, co si musím vzít na sebe, abych ho dobře reprezentovala.

Pak jsem otěhotněla a on mi začal organizovat naprosto všechno. Kontroly u lékaře, jídelníček, těhotenské cvičení. Když jsem porodila syna Honzíka, moc jsem ho chtěla kojit. Jenže to moc nešlo, přesto jsem se snažila. Věřila jsem, že to půjde. Jednou jsem ale unavená usnula a když jsem se probudila, našla jsem v obýváku tchyni s Petrem, jak drží v ruce láhev s kojeneckým mlékem a syna krmí. „Vidíš to, jak to je snadné? Přece ho nebudeš trápit hlady,“ říkala mi do očí a já si připadala jako páté kolo u vozu.

Netrvalo dlouho a tchyně se stala naším dalším členem domácnosti. Byla u nás pořád, dávala mi neustále rady a já se cítila strašně. Petr byl samozřejmě na její straně a ke mně se choval jako k ženě, která mu jen porodila dítě. Kritizoval mě stále víc, předhazoval mi těhotenská kila, která jsem nemohla shodit.

Když jsem mu jednou vmetla do očí, že takhle se mnou mluvit nebude, zle se na mě podíval a uhodil mě. Pak mě uhodil znova a pravidelně to opakoval. Začala jsem tajně pít, ale nepomáhalo to. Takhle to šlo čtyři roky, pořád dokola. Moje pití už nebylo tajné a zdálo se, že Petrovi to vyhovuje. Aspoň jsem nikam nechodila a byla na něm závislá. Všechno zařizoval on nebo tchyně, já jsem se utápěla v alkoholu.

Pak jsem se jednou rozhodla, že takhle dál žít nemůžu. Vzala jsem si pár prášků a zapila je vodkou. Probrala jsem se v nemocnici. Prý jsem hysterka, depresivní troska, která je závislá na lécích a alkoholu. Žena, která se neumí postarat o své dítě. Pak za mnou jednou přišla sestřička. Chvíli se na mě dívala a začala si se mnou povídat. Dívala se na moje staré rány od Petrovy ruky a říká mi: „Já vím, že vás manžel týrá. Musíte odejít.“ Poprvé mi někdo vnuknul myšlenku, že se musím postavit na vlastní nohy. Najednou jsem měla cíl, smysl života.

Když mě propustili domů, vylila jsem všechny láhve, které doma byly. Hned druhý den jsem šla do Krizového centra a tam mi poradili, abych odešla do azylového domu. Šla jsem rychle do školky pro Honzíka a pak domů sbalit aspoň to nejnutnější. Sebrala jsem doklady, vzala ze šuplíku peníze, které tam Petr nechával na potraviny, a zamířila pryč z vězení. Skončili jsme v utajeném azylovém domě, bála jsem se, že mě Petr bude hledat. Podala jsem žádost o rozvod, ale vůbec netuším, jak všechno dopadne. Zůstane mi Honzík? Nebude Petr navádět syna proti mně? Bojím se budoucnosti.

Témata článku:   

Komentáře Zobrazit celou diskuzi

Přečtěte si také

Horoskopy

Vyjít s nadřízenými dnes bude docela těžké. Aby si sami ulevili, tak na vaše bedra navalí nové povinnosti. Nejhorší je, že to budou věci, o nichž nemáte ani páru. Ukažte, že jste silní a…

Nejčtenější články