Helena prožila ve svém životě těžkou ztrátu. Po smrti manžela se uzavřela do sebe, za pomoci dětí ale nakonec dokázala povstat z popela. Teď to vypadá, že se znovu zamilovala, ale její vyvolený je docela záhadný.
Když v poslední době koukám kolem sebe, nechápu, co se se světem a hlavně s lidmi děje. Dnes je naprosto běžné být rozvedený a rozvodem údajně v České republice končí každé druhé manželství. Nerozumím tomu. Co já bych za to dala, kdybych mohla být se svým manželem! Ale to štěstí mi bohužel nebylo dopřáno. S Milošem jsme se potkali už na střední škole. V té době nás ještě rodiče drželi zkrátka, takže na nějaké vážné randění nebylo moc pomyšlení, ale jen co jsme byli plnoletí, začali jsme prožívat lásku jako trám.
Po čtyřech letech chození jsme se vzali a naše manželství bylo opravdu krásné. Po čase se nám narodila dcera a o tři roky později syn. Samozřejmě nemůžu říct, že bychom se s manželem nikdy nehádali, to by bylo asi i divné. Jasně že hádky byly, ale po nich přišlo o to krásnější usmíření. Prožili jsme spolu krásných 30 let, ale víc nám nebylo přáno.
Před pěti lety totiž manželovi lékaři diagnostikovali rakovinu a léčba nezabrala. Ačkoliv jsem se o něj starala téměř nonstop, bylo jasné, že lepší už to nebude. Naštěstí se alespoň příliš netrápil, bohužel však zemřel necelé dva roky po diagnostikování zhoubné nemoci. Pro mě se v tu chvíli zhroutil celý svět, vůbec jsem si nedokázala představit, jak bych mohla dál fungovat sama.
Dlouhé tři roky jsem se trápila a nikdo mi nedokázal pomoci. Děti se snažily, seč mohly, stejně tak jako moji i manželovi přátelé, ale já jsem asi potřebovala víc času, abych se se ztrátou dokázala vyrovnat. Šlo to se mnou z kopce, téměř jsem nevycházela z domu, s nikým jsem se nechtěla příliš vidět a celková psychická nepohoda se také viditelně podepsala na mém vzhledu.
Děti už opravdu nevěděly, co se mnou, až jednoho dne dcera dostala nápad. Vymyslela k mým narozeninám originální dárek, kdy se mnou strávila celý den a vzala mě na kosmetiku, ke kadeřníkovi i na nehty. Také mi pomohla vybrat novou garderobu a nafotila mě. Když mi pak ukázala fotografie „před a po“, zhrozila jsem se a uznala jsem, že se sebou musím něco dělat. Na dceřino doporučení jsem začala navštěvovat psychiatra a s jeho pomocí jsem se pomalu začala dostávat z těžké deprese. Čím dál víc mě zajímalo okolí, chodila jsem s dětmi i přáteli do kina i do divadla, občas jsem vyrazila na výlet, hodně jsem četla a cítila jsem se čím dál tím lépe.
Zaměřila jsem se také na svoji domácnost, kterou jsem nechala celou zrekonstruovat a dělalo mi radost vyrábět si do domu drobné dekorace a starat se o zahradu. Jenže postupem času jsem si připadala čím dál víc osamělá. Samozřejmě měla jsem děti i vnoučata a také hodně přátel, ale chyběl mi někdo po mém boku, kdo tam bude pořád. Jenže seznamovat se v mém věku není snadné a na malém městě vlastně téměř nemožné.
S řešením přišla opět moje dcera a navrhla mi, že mi založí profil na online seznamce. Nejdřív jsem k tomu byla velmi skeptická, internetu moc nefandím, navíc představa, že si takto hledám muže, se mi příčila. Ale jelikož mi dcera už v minulosti poradila správně, dala jsem na její radu a s její pomocí jsem pronikla do virtuálního světa. A nestačila jsem se divit, kolik mužů v mém věku hledá partnerku!
Dlouhou dobu jsem si s několika jen dopisovala a to mi stačilo. Najednou jsem se necítila opuštěná a byla jsem ráda, že je někdo, kdo chápe a sdílí mé problémy. Některé muže jsem samozřejmě vyškrtla hned na začátku, ale našli se i dva, se kterými jsem se sešla osobně. Nic z toho nakonec nebylo, ale i tak bylo dobré vědět, že i v mém věku se dá „randit“. Nakonec jsem se na seznamce poznala s mužem, jehož kouzlu jsem naprosto propadla.
Byl studovaný, chytrý, sečtělý, hodně cestoval, byl gentleman a podle fotek i charismatický fešák. Nakonec jsme si psali denně tak intenzivně, že jsem naprosto vypustila jakékoliv další kontakty, které jsem na seznamce nasbírala, a postupem času jsem zjistila, že virtuální láska je skutečně možná. Jenže ta mi v poslední době přestala stačit a já jsem zatoužila se s Petrem setkat osobně. Ale tady nastal zádrhel. Ať se snažím, jak chci, vždy se ze setkání nějakým způsobem vymluví. Asi bych měla být rozumná a kontakt ukončit, jenže já jsem se opravdu zamilovala a teď se jen bojím, že opět budu trpět. Dceři jsem o tom radši ani neřekla a jen čekám, co se z toho nakonec vyvine…