Paní Helena poznala na vlastní kůži, jak kruté dokážou být vlastní děti. I když se snažila, aby jim nebyla přítěží, nakonec je jí lépe v domově důchodců. O tom, co dělá její rodina, dnes nic neví…
Po smrti druhého manžela jsem zdědila dům se zahradou, auto a chatu. Auto i chatu jsem prodala a peníze rozdělila stejným dílem mezi své dvě provdané dcery z prvního manželství. Ani jedna se nechtěla přistěhovat ke mně do domku do Karviné, proto jsem prodloužila nájemné rodině, která zde bydlela už řadu let. Obývali 1. patro a já zůstala v přízemí v bytě 3+1.
Po několika letech mě potkalo neštěstí. Jsem diabetička, při zahrádkaření jsem se lehce poranila a ze zranění byly komplikace. Po dlouhé léčbě si postupující gangréna vyžádala jediné možné řešení: amputaci nohy.
Laura Poláková
10. ledna 2019
Další 2 roky jsem pobývala v léčebně dlouhodobě nemocných. Moje dcery mě i s rodinami pravidelně navštěvovaly a já byla ráda, že jim mohu dávat větší část svého důchodu. Nesžila jsem se však s protézou, pohybovala jsem se jen na vozíku a o návratu domů jsem jen snila.
S pomocí dcer a zeťů jsem prodala dům nájemníkům. Nechala jsem si jen vybavení jednoho pokoje. Starší dcera mi nabídla k doživotnímu užívání pokoj v podkroví svého domku. Za to jsem jí vděčně dala dvě třetiny z peněz za prodej domu. Mladší dcera žije s rodinou v družstevním bytě a spokojila se se zbývající třetinou.
Laura Poláková
27. listopadu 2018
Po 2 letech jsem se dočkala! Do pokojíku mě po strmých schodech vynesli i s vozíkem zeť a řidič sanitky. Měla jsem svůj nábytek, svůj koberec, své záclony, prostě všechno. S dcerou jsme se dohodly, že bez ohledu na finanční dar z prodeje jí budu měsíčně přispívat na chod domácnosti částkou 6 000 Kč z důchodu.
Byla jsem však šťastná jen prvních 24 hodin. Celá rodina se mnou zůstala v pokoji, společně jsme poobědvali, odpoledne nakrojili dort s nápisem „Vítáme babičku“ a pak jsme vzpomínali nad fotografiemi. V dalších dnech se chvíle společně strávené s rodinou zkracovaly. Po týdnu už přicházela dcera sama, jen s jídlem. Zdržela se jen pár minut. Na povídání neměla čas.
Laura Poláková
4. října 2018
Věděla jsem, že jsem pro ni břemenem. Chodila za mnou zachmuřená a bez pozdravu, s podnosem s jídlem „třískla“ o stůl a beze slova odešla. Na dotazy neodpovídala, na slzy nereagovala. Dlouhé dny jsem seděla v pokoji a přes slzy se dívala oknem do zahrady…
Rozhodla jsem se, že půjdu do domova důchodců. Dcera vzápětí zázrakem „roztála“ a zeť rychle zařídil vše potřebné. Po necelých 3 měsících mě snesli dolů a odvezli do domova důchodců. Žiji zde už téměř 2 roky spokojeně.
Laura Poláková
2. září 2018
Brzy po přijetí jsem tam poznala Josefa. Je to bezdětný, osamělý vdovec. Řekli jsme si, že je škoda každého ztraceného dne. Požádali jsme vedení domova o přidělení společného pokoje a oni nám vyhověli. Přes 1,5 roku žijeme na „psí knížku“ a ani jeden z nás nelituje.
Dcery zareagovaly nechutnou scénou. Ta starší odešla bez pozdravu a mladší s výkřikem: „Patříš do blázince!“ Od té doby se mnou vůbec nekomunikují, neposlaly ani přání k Vánocům. A já tolik čekala! Pošta mi vrátila balíčky s vánočními dárky pro vnuky s poznámkou „adresát odmítl převzetí“, už nečekám, že se ozvou…