moje dcera je divné neumi se se mnou bavit ...
Mně se zdá, že všechny postavy příběhu jednají poněkud nelogicky a tak nějak "násilně" - jako by se držely nějakého scénáře telenovely, kdy se musí vyrobit za každou cenu zápletka, aby se mohl točit další díl. Pokud možno rozehrát problém více směry, aby to dalo na dalších 6 dílů. A ten závěr - ta paní si nestěžuje, že se jí stýská po vnoučatech a že je dlouho neviděla, ono jí vadí především to, že si od ní nevzali dárky. Copak všechno stojí a padá s dárky? Někdo by měl té ženě říct, že rozdávání předmětů či peněz není jediná cesta, jak projevit náklonnost. Jeden by myslil, že už na to přišla, ale asi se zažité zvyky hůř mění. ]:-D
@Elynor: Někteří starší lidi to tak mají, že pořád něco rozdávají - peníze, jídlo, oblečení.... Moje obě babičky byly také takové, ale jsem z chudé rodiny, takže rozdávání bylo stylem "tady máš oběd a 100 Kč". Ale dělaly to tak od malička, to nám dávaly při každé návštěvě čokoládu, bonbon, sušenky. Obzvlášť jedna z těch babiček, ta by nás nepustila z domu bez toho, že nám něco dala! Časem mi to přišlo zvláštní, i když šlo o drobné dárky. Je fakt, že i když je člověk z chudé rodiny, tak má pak každou návštěvu spojenou s "jé, tobě se líbí můj svetr? tak si ho vezmi"... někdy to bylo až legrační... i když vím, že to dělaly z lásky a dobré vůle... když jsem byla větší, tak jsem už říkala třeba i na peníze "a jseš si jistá, že vyjdeš s důchodem?" Babičky naopak nikdy moc dárky nepřijímaly. Nejradši byly, když jsme přijely. A třeba jim přistřihly vlasy...Podle mě to rozdávání na nás 4 děti nemělo negativní vliv, protože jsme byli z chudé rodiny. Kdybysme měli doma hromadu věcí, tak bysme si toho od babiček už nevážili a byli bysme asi rozmazlení. Takhle to bylo jen něco drobného. Ale myslím, že kdyby moje babičky měly víc peněz, tak by rozdávaly prostě větší částky a víc věcí. Paní z článku "musela" odevzdat dcerám všechno než pochopila, že láska se nekupuje. Přece když tu ještě je, tak by měla myslet i na to, že může peníze potřebovat třeba právě na uhrazení péče, nějaké pomůcky atd. Je skvělé, že má přítele a neupla se jen na rodinu, to není u starších lidí dobré, když jen jsou doma (navíc když je někdo s protézou v podkroví a má strmé schody, to je taky nápad, pak je tam jako ve vězení!)
@Elynor: Tak jsi mě upozornila na ten, dost důležitý detail s dárky. (Možná proto se mnohdy naše názory tolik různí - ty vidíš detaily, já ani moc ne, vnímám články tak nějak jako celky). A já jsem si vzpoměla, jak jsem kdysi dávno bojovala s rodiči, rozešla jsem se s nimi velice tvrdě, protože to jinak nešlo a taky jsem odmítala dárky. A bylo to proto, že to vždycky byl obchod, jak níže psala farah, sloužící k veliké manipulaci a vydírání. Možná to tak bylo i s paní Helenou. Své děti obdarovávala penězi i dárky, ale nikdy to nebylo zadarmo. Navíc je tím i urážela a brala jim jakoukoliv možnost pro ni cokoliv uděla z pouhé obyčejné lásky. Možná to dětem došlo, ale paní Helena toto nepochopí nikdy. Jediné, co může, je smířit se s tím, že děti nejsou její majetek a možná, že se narovnají vztahy a ony se k ní potom vrátí, ale už ne jako "její" děti, ale jako dospělé děti ke staré matce.
Všimli jste si, že už zase v příspěvcích mizí odstavce?
příběh je takový zvláštní, vlastně jsem se dozvěděla jen to co vše ona dtem dala materiálního, ale z příbhu mi není moc jasné jaké vlastně měli v rodin vztahy do té doby než se k dceři přestěhovala. Dtto přiznávám nějak jsem ztratila nit v tom důchoďáku, co jim přesně vadilo, to že má paní na stará kolena partnera? Mně to nedává moc logiku z toho předchozího co tam bylo napsáno mi nějak není jasné proč zrovna na tohle přišla taková brutální reakce.......jestli to byly tedy děti mrchy co chtěi jen máminy prachy tak takovým by snad bylo jedno s kým a jak žije, majetek už žádný nemá tak že detičky nemají o co přijít tak proč někoho kdo se o vás lidsky vůbec nezajímá mělo tohle rozčílit? Nebo to jako měla být záminka pro to aby už za mámou nemusely chodit? Chci říct jistě jsou děti co se tak chovají ale málokdy se tak chovají k rodičům kteří je dobře vychovali a se kterými měli dobré vztahy........ Tak nějak bych si tipla že příběh viděný očima těch dcer bude úplně jiný. Jinak už jen obecně..........darovat může kdokoliv cokoliv komukoliv. Ale pokud za to cokoliv čeká, tak nejde o dar, ale o druh obchodu....... a pak často bývá zklamaný z toho že to co čekal na oplátku nedostane, protože druhá strana to právě bere jako dar a nic zpět za to nehodlá dát. Jinak prachy v rámic dědictví dělají s lidma divy o tom žádná........ u nás v rodině též jedna taková storka je.
@farah.farah: No, tiše doufám, že nemáš na mysli mne. :-D
@farah.farah: Ještě mě napadlo, že to možná vzali jako jakousi odvetu. Možná pro ni dělali co mohli a co bylo v jejich silách. Možná si od ní peníze brali, protože se nedala odbýt, nebo si říkali, že se maminka bude cítit lépe, ne jako závislá na nich, ale jako něčím platná. Možná i její odchod do "důchoďáku" už brali jako jakousi vzpouru, možná už i kvůli tomu se dostali do řečí a teď tohle? Jako by jim dávala na jevo, že jsou jí šumafuk. To všechno je ale pouhá moje spekulace.
@farah.farah: Možná jsou z vesnice, nebo malého městečka a to, že ta "jejich" babička najednou žije s "cizím dědkem" berou jako naprostou nemorálnost, strašlivou ostudu a taky jako krádež, vždyť dosud patřila pouze jim. A mají opravdu pocit, že musela zešílet. Možná je jim odporná i představa, že má, ta hrůza, babička snad ještě sex. Možná to berou i jako zradu na vlastním tátovi. Já jejich reakci chápu i když v podobném rodinném prostředí doufám nežiju.
@helza: Dcery by snad měly být zvyklé - v článku se píše, že paní měla ty dcery z prvního manželství, a její druhý manžel tedy nebyl jejich otcem. Takže jakoupak zradu, to už tady jednou bylo, že si přivedla jiného pána. Navíc pochybuju, že dneska bere někdo sex v důchodovém věku jako strašlivou nemorálnost, a i kdyby to tak dcery braly, tak kdo je asi takhle vychoval? Potom se nemůže divit. No a Karviná není zase taková vesnice, aby o tom museli všichni drbat, kromě toho paní může být v důchoďáku přes půl republiky, nikde není psáno, že je to ve stejném městě.
@Elynor: Tak to jsem už zapoměla, že šlo o druhého manžela, i to, že jde o Karvinou. I když - přivedla jsi mě na další možné vysvětlení. Karviná je hodně polská a Poláci jsou hodně zbožní, úplně jinak, než my Češi a Moraváci. Ani Jižní Morava tak zbožná není. I když přímo Poláci nejsou, tak ono se to tam tak prolíná. A žít s někým na psí knížku možná jako hřích brát mohou. A mohou se v tomto prostředí navíc oni sami cítit velice ... (nemůžu najít správné slovo) protože se nepostarali o maminku a "šoupli ji do důchoďáku". Jako když máš pocit, že s někým nejednáš tak, jak bys měla a jsi pak na něj hrubá.Já ale nic z toho netvrdím, pouze ze zamýšlím nad různými možnostmi. A mimochodem, možná je to divné, ale znám hromadu lidí kteří už po padesátce tvrdí, že "na to už dávno zapoměli". A těm mladším se může takový sex zdát i nechutným.
@helza: no říkám si pokud by byli zbožní ta by to patrně měli především z výchovy tzn první zbožná by asi byla mamka, málo kdy se stane že děti sjou ortodoxnější ve víře než rodiče....... navíc si tak nějak myslím že pokud by tam byly njaké náboženské pohnutky tak by v článku byly alespoň naznačeny.:) Ale chápu že se snažíš najít jen nějaký teoretický důvod proč se tak chovali. Já si opět myslím že tohle je chybou (nedomyšleností) autora s proto je pak poněkud kostrbaté cokoliv na to člověk našroubuje......na horlivé křesťany třeba zase nesedí to že by babču obsluhovali téměř s neávistí a tak že jí jen hodí jídlo do pokoje a zase půjdou......jako neříkám že mezi křesťany nejsou hovada, ana se vyskytují jaksi napříč obyvatelstvem jen prostě pokud by to byli ti horliví křesťané tak ti by si zase nedovolili babičku takto zanedbávat, což? :)
@farah.farah: Já jsem ten důvod nijak neřešila. Ale jak jsi psala, že ti není jasné, "co jim přesně vadilo, to že má paní na stará kolena partnera?" Tak jsem ti chtěla poskytnou nějaké ty teoretické možnosti. Nedošlo mi, že to bereš jako nedomyšlenost autora. Pak jsou má zdůvodňování samozřejmě zbytečná.Ale ty situace, kdy si babička někoho najde a rodina zuří znám. Lidi často zcela jinak vnímají situaci, kdy jim matka visí na krku a oni nemají úniku a MUSÍ se starat a situaci, kdy se starat NEMUSÍ a starají se dobrovolně. A opět naprosto odlišně mohou vnímat situaci, kdy se najednou starat NEMOHOU. Každá z těch situací v nich vyvolává odlišné, mnohdy protichůdné a většinou velice silné emoce. V okamžiku, kdy se starat musíš a máš toho nad hlavu, žiješ ve stresu a napětí, máž pocit, že ti všechno uniká a podobně, můžeš cítit odpor, nechť nenávist a je fuk jakou máš morálku. Když to děláš dobrovolně, protože nemusíš, najednou tě tatáž péče těší, máš z ní dobrý pocit a toho, okoho pečuješ začínáš milovat. A jde-li o tvou matku, a ty se nečekaně z ničeho nic už starat vlastně ani NEMŮŽEŠ, může tě přepadnout zoufalství, že ti "unikla", že tě už po tom všem, co jsi pro ni uděla už ani nepotřebuje, že ty už pro ni nejsi ta nejdůležitější. Já to ale asi vůbec neumím napsat, jak se znám a vyzní to děsně blbě.
Příběh je podivný v mnoha ohledech, možná je to parafráze nějaké události...Já sama za sebe, co jsem zažila, nemělo daleko k hororu. Tatínek, když ovdověl v 75 letech, tak se změmil k nepoznání. Z dříve rozumného a vcelku mírného muže se změnil v tyrana. Dokud se dokázal sám obsloužit a chodil, bylo to celkem snesitelný. Potom ale přestal být pohyblivý, už jen ležel, v téhle fázi jsem ho nechala umístit v domově důchodců, kam odmítal jít, ale nakonec tam byl a moc nerad. Kdybych se o něho měla starat, znamenalo by to skončit v práci, v 54 letech...to, co píšu bylo před 25ti lety, dnes by možná šlo situaci řešit lépe. Jenže práce je pro mě vším, nechat práce, to bych nedokázala, ještě do nedávna jsem byla normálně zaměstnaná. A já na základě tady toho nechci, aby až jednou budu na konci sil, aby se o mě staraly děti. Chci, aby si mě pamatovaly jako optimistickou osobu, s humorem, pro kterou nic nebylo problémem.Tak zakončím veseleji, chystám se letos do Japonska...držte mi palce.
Moje ovdovělá matka z nepochopitelných důvodů chtěla darovat náš rodný dům někomu z nás dětí. Vymlouvala jsem jí to, protože všichni jsme měli bydlení jinde. Nedala si říci a dům darovala svému synovi, který bydlel v bytovce. Ten baráček začal přestavovat tak, že se v tom nedalo bydlet a matka skončila v LDN s těžkou cukrovkou. Když se domů po čase přišla podívat, zjistila, že se tam s jejím bydlením nepočítá a že v 82 letech ztratila domov. Já bydlím 500 km daleko od rodného domu, matka odmítla se tak daleko v jejím věku stěhovat. Sestra s druhým bratrem jí také chtěli vyjít vstříc, ale matka se uzavřela do sebe, lítost nad ztrátou domova neunesla a do půl roku zemřela. V rámci zachování klidu v naší rodině mlčím, ale v duchu nemohu bratrovi jeho čin odpustit. Dnes je mi 72 let, jsem 16 let vdova a stále pracuji. Musela jsem našetřit 360 tisíc na vyplacení dědictví po zemřelém muži nevlastnímu synovi. Musím vydělat prostředky na údržbu domu, ve kterém po 25ti letech odchází kdeco. Za mého života se svého vydřeného majetku nevzdám, je to záruka nezávislosti. Napsala jsem však závěť, ve které odkazuji veškerý majetek nejmladšímu bratrovi proto, že mi vždy pomohl v případě potřeby. Do hrobu si majetek nikdo nevezme, někomu se předat musí, tak radši tomu, kdo si to zaslouží.
Já nevím, mě to přijde, že paní byla (je) velmi orientovaná na peníze a tak k tomu vedla i dcery. Vůbec nechápu, když za ní jezdily do té LDN, proč jim dávala "s radostí velkou část důchodu" - z jakého důvodu? Když z dědictví prodala auto a chatu, budiž, mohla o něco dcery podělit, ale rozhodně nemusela o všechno. Když prodala dům, proč dala větší část dceři, která si jí vzala domů, když jí ještě "nabídla" placení dalších 6 tisíc za bydlení? A druhá dcera s tím byla v pohodě jo? Tady když už je chtěla podělit, tak spravedlivé to nebylo. A přišlo jí v pohodě, že jí, vozíčkářku, ubytují v podkroví? Vždyť si je jen pořád kupovala. A teď, když už jim nemá dát co, tak se diví, že nemají motivaci za ní jezdit. Jestliže jsou dcery tak hamižné, nechápu, proč by vracely dárky pro vnoučata. To tam opravdu nějak nesedí.Může být ráda, že se zeťákovi podařilo tak rychle najít důchoďák, taky v tom podkroví mohla bydlet další rok i víc, než by se v tom zařízení uvolnilo místo. Vlastně to dopadlo ještě dobře, našla si tam přítele, bydlí spolu. No a dcery jsou takové, jaké je nejspíš vychovala a jak je vedla.
No, ony sice dcerunky vypadají jako mrchy vyčůraný, ale trochu mi to taky zavání tím, že jim paní cpala horem dolem, aby si koupila jejich vděčnost. Tohle občas dělávala babička a už jako dítě jsem to nesnášela.No, ať je to jak chce, paní osamělá není, přeju jí ať si ještě užije života. :-)
Paní dopadla tak,jak si zasloužila a jak si to vlastně sama zavinila.Nyní lituje,že ji nikdo nenavštěvuje,že dcery nestojí o jejího nového manžela.Co si asi tak představovala? Na jejím místě bych se na příbuzenstvo vykašlala,žila bych si svůj život,však je paní ještě dost mladá na umření,a myslím si,že se těch návštěv ještě dočká,až opadnou vášně.Možná vnoučata zabaží babku vidět,nebo i dcery změní názor. Spoléhat se na to,že penězi přilákám větší pozornost je krátkozraké- když dojdou,nikdo nepřijde....
Bohužel většina příbuzných, kteří jsou buď nemocní nebo staří, není pro příbuzné, zejména děti, atraktivní. Co s nimi, když jsou staří, nemocní....? Nezbývá, než doufat, a to je hodně pravděpodobné, že jim to jednou vrátí jejich děti i s úroky. Protože pokud se dítě nepostará o rodiče, tohle se tutově dědí. Automaticky to převezmou i děti, které v tomhle modelu vyrůstaly. Není dobré nacpat dětem za života všechno. Umějí pak jenom brát. Byla to prostě chyba.
Nezdá se mi, že by někoho nechali 2 roky v LDN, když má příbuzné, kteří se mohou postarat. A že posléze tak zázračně rychle zařídili přesun do důchoďáku, když se běžně na důchoďák čeká roky, a míst je už delší dobu zoufalý nedostatek. Vůbec celý ten příběh je takový divný slepenec. Po pravdě nechápu ani to první rozdávání peněz. Dobře, dejme tomu, že se paní necítila na to starat se o chalupu a jezdit autem, třeba ani neměla řidičák, takže prodat to bylo rozumné řešení, ale přihodit se to mně, tak si chalupu nechám a budu ji pronajímat. Dcery evidentně byly v té době už dávno dospělé, měly svoje rodiny a nebyl důvod jim něco dávat, hladem neumíraly. To druhé rozdávání nechápu vůbec, prvně se měla paní starat o sebe, a z prodeje domu si pořídit bezbariérové bydlení, nebo si najít nějaký dobrý penzion, kde už to bezbariérové je, a ještě tam bude mít po ruce asistenci. Ano, tyhle penziony jsou dražší, a jenom z důchodu by na to asi neměla, ale kdyby si nechala peníze z prodeje domu, tak by si to dovolit mohla. Nechat se zavřít do ajnclíku v podkroví, odkud se sama nemůže dostat, to nebylo moudré, a ještě za to vděčně platit, to už je na diagnózu, a nebyl by to diabetes. ]:-D Nakonec stejně v tom důchoďáku skončila, a ani tomu konci se společným pokojem s přítelem moc nevěřím, kolik důchoďáků si tohle může dovolit? Vždyť jsou tam lidi často po třech na jednom pokojíku, absolutně bez špetky soukromí. :hm Že ji dcery nenavštěvují, to může být zaviněno negativistickým myšlením, on málokdo vydrží poslouchat řeči o tom, jak všechno stojí za zdrávas, jo, to za komunistů, to bývávalo blaze, a děti jsou nevděčné, tolik peněz jsem jim dala a o stařenku se nepostarají, šouply mě do důchoďáku, považte, a furt by jenom peníze, peníze, a vůbec svět je zlej a lidi zkažení. To se dá vyslechnou jednou, dvakrát, a pak už se tomu člověk rád vyhne.
@Elynor: Dnes už asi ta LDN moc nejde na tak dlouho, kdysi to (za všimné) šlo bez problémů, byl tak dlouho v LDN než se vyřídil domov důchodců. Mohla mít o ten domov zažádané už v době pobytu na LDN, takže přišla brzo na řadu, když to nefungovalo doma. Senioři se v domovech párují a sestěhovávají (dokonce i opravdu berou) zcela běžně. Zvlášť dědečkové, kteří chodí, mluví a nečůraj do plínek jdou na dračku a je o ně bitva (v kategorii 75+ je to samá vdova a chlapi žádní).
@Elynor: Elynor já pracovala víc jak 10 let jako účetní v DD, v malém městě, pokoje jsme měli jen dvoulůžkové a jednolůžkové, a vůbec nebylo výjimkou, že se nějaký pán a paní sestěhovali, možná by ses divila jak je v důchoďákách čilý partnerský život...
Každý má svoje penize utratit sám pro sebe. Stejně tě pozůstalí pomluví, tak ať mají důvod. A když je rozdá, musí holt nést následky.
Takýchto a podobných príbehov ktoré vznikli na materiálnych základoch sú plné penzióny a domy dôchodcov . Každý človek si žije svoj vlastný osud ktorý má viacej levelov , viacej vrstiev . Tu v rodine myslíme na to a ono , práci na iné a v spoločnosti zase iné a v športovom klube iné . A je tam ešte kariéra a rast a snaha o výchovu deti a mnoho iných premenných . No a po strate blizkeho druha a družky sa všetky vrstvy a levely zmenia na na jedno boľavé slzami zaliate údolie . Kým pozostalí prejde určitou fázou smútku a bolesti , tak blizki príbuzní už od prvej chvíle veľmi intenzívne podľa štvorca vzdialenosti a kopy určenej na rozdeľovanie , premýšľajú ako sa dostať akýmkoľvek spôsobom ku účtom a veciam z pozzostalosti . A život veľmi farbisto ukazuje akou prefikanostou a fantáziou disponujú dotknuté osoby . Samozrejme aj ako rýchlo sa všetci zmenia , ako sa zmenia vzťahy ako sa zmení status pozostaleho. Je z neho lovna zver , už nie je členom rodiny , je to iba kosť ktorú treba ohlodat . Je pravda a všetci notári to potvrdzujú , že starší človek , ktorý niečo vlastní , by mal spísať závet a ochrániť tak seba aj rodinu pred takýmito neuvazenymi postojmi , ktoré nastanú keď jeden z partnerov odíde . Dobré premyslená závet ochráni takúto osobu pred ohlodanim aspoň do konca jej života
Na tyhle příběhy reaguji vždy stejně: Co si vychováš, to máš. Paní v prvních odstavcích vždy hlavně zmiňuje majetek a peníze, kolik měla a kolik dala. Jistě se dcerky naučily tohle myšlení od ní. V příběhu je přímo napsáno, že paní s radostí prodala velký dům, aby zaplatila dceři za to, že bude moct bydlet u ní na půdě. To je úplně geniální umístit člověka na vozíku do podkroví. Mně proto ten příběh přijde jako úplná blbost. Jistě by člověk na vozíku chtěl ze svého přízemního bytu ve vlastním domě na půdu... Nakonec paní došlo, která bije a ke spokojenosti všech se uklidí do domova důchodců. Ale závěr příběhu je také zvláštní, protože hamižné dcery najednou ztratí o matku zájem a ani si nevezmou dárky pro děti. To mi se zbytkem toho příběhu neladí, spíš bych čekal, že budou matku dál obírat o důchod. Ale paní zjevně už žádný majetek neměla, tak má smůlu.
@Anonymizovaný: Dál obírat o důchod matku nemůžou, pobyt v domově důchodců je poměrně drahý, takže krom nějakého kapesného (ze kterého si musí hradit doplatky léky, kosmetiku, holiče, oblečení, něco k jídlu na přilepšenou...) jí nic nezbude. Seniorům s malým důchodem dnes spíš rodina přispívá, aby vůbec mohli v domově být a ne jako kdysi, že se patnáctýho po důchodech strhla lavina návštěv.
Člověk si s sebou peníze do hrobu nevezme a proto bych paní její štědrost nevyčítala. Je ale potřeba myslet na zadní kolečka a zabezpečit se. Konkrétně v jejím případě, je jasné, že jako vozíčkářka už by si mnoho radostí typu cestování a různé kulturní akce beztak neužila, ale jak mohla přistoupit na to, že ji šoupnou do pokoje v podkroví, odkud se sama ven nedostane? Měla žádat nechat se zapsat k domu jako věcné břemeno (teď se tomu podle OZ říká jinak, "služebnost") a vymínit si k užívání místnost v přízemí, případně s dodatečným vybudováním bezbariérového přístupu. Zajištěná střecha nad hlavou a bezbariérový přístup k bydlení, to je to, co každý senior potřebuje.Zas na druhé straně by nepoznala současného přítele, takže možná je takto spokojenější.Chování dcer, které jí zcela odepřely vnoučata, je nepochopitelné, ale třeba jsme se nedozvěděli všechno.
@Anonymizovaný: Smíření se s podkrovním bytem, navíc přístupným "po strmém schodišti", to opravdu nechápu. Sama jsem vozíčkářka, takže vím, že bezbariérovost bydlení je to první, co by mě zajímalo. Je ovšem otázkou, zda její přízemní byt, či domek byl bezbariérový, spíše nebyl, takové domky, ani byty se vlastně jen tak nestaví. Helena možná přecenila svou odolnost proti "vězeňskému syndromu" (nevím, jak jinak pobyt v podkroví pojmenovat) a stala se takto uzavřená nesnesitelnou. Nevím, ale její rozhodování v mnoha ohledech (hraji hru na skutečnou Helenu a skutečný příběh) rozhodně není úplně racionální. Dobré je, že je nakonec spokojená.
Potvrďte prosím přezdívku, kterou jsme náhodně vygenerovali, nebo si zvolte jinou. Zajistí, že váš profil bude unikátní.
Tato přezdívka je už obsazená, zvolte prosím jinou.