Proslavil se zamlada jako princ v řadě pohádek, z nichž nejznámější byla asi Princové jsou na draka. Poté úspěšně moderoval řadu galavečerů včetně Miss ČR. V posledních letech se pravidelně objevoval v televizi v roli Františka v seriálu Ordinace v růžové zahradě, který ale končí. Jana Čenského teď čeká role v muzikálu Láska nebeská. Co na sebe herec v našem rozhovoru prozradil?
Letos oslavíte šedesátiny…
Kéž by!
Čeho se bojíte, vždyť už to máte za pár… Horší je, že v té době budete nezaměstnaný. A v šedesáti bez práce, to není příjemná situace.
Jediná záchrana je František.
Vaše postava v muzikálu Láska nebeská?
Ano, navíc taky slaví šedesátiny.
Budete ale muset zpívat, a to vám moc nejde.
Kdo to řekl?
Vy sám, pár let zpátky! Že rozhodně v muzikálu hrát nemůžete.
Člověk míní a situace mění. Ale na škole jsme studovali zpěv šest let, dokonce operní. S Ondrou Vetchým jsme chodili k profesorovi hlasu, který měl milánskou školu, takže my máme La Scalu! (smích). Snad ze sebe něco vyloudím.
Unikátní dokument z natáčení Ordinace v růžové zahradě! Podívejte se na video:
Chystáte se bilancovat?
Já spíš radši balancuju, než bilancuju. To je takové strašné slovo. A i ta šedesátka. Padesátka na mě tak nepůsobila. Ale šedesátiletý pán, to v mých očích kdysi býval dědeček v domově důchodců a teď mezi ně budu patřit taky.
Ale vy se přece můžete ohlédnout za svou profesionální dráhou s uspokojením. Už ten start byl skvělý.
Docela jo. Musím zaklepat, měl jsem štěstí na práci. Točil jsem pohádky, seriál Zkoušky z dospělosti…, všechno ještě při studiích.
To vám dovolili?
Ano, ale jenom ve druhém a třetím ročníku. V prvním jsme takzvanou mimoškolní činnost moc dělat nesměli, ale zase jsme hodně hostovali v divadlech, tam nás pouštěli. Nejprve na Kladně, pak na Smíchově a nakonec jsem hrál tři představení i na scéně Národního divadla. A ta práce v divadle pro nás byla nejlepší škola.
Marta Pušová
6. února 2021
Kdybyste měl dneska poradit začínajícímu herci, co byste mu řekl? Je důležité vybírat si správně role, nebo je lepší brát všechno, aby nasbíral zkušenosti?
Je docela dobré umět si vybrat a někdy říct ne. Třeba když člověk pozná, že mu to nejde. Ale samozřejmě důležité jsou i výzvy. Myslím, že zpočátku je důležité poslouchat režiséry a zkušenější kolegy. K nám se, obzvlášť v Národním divadle, kde byli pánové Růžek, Munzar, Kemr nebo paní Hlaváčová, chovali hrozně hezky. Hlavní obor – herectví – mě učila Jarka Adamová, která byla strašně přísná, takže já měl velký respekt z těchhle osobností a zbožně k nim vzhlížel. Ale čím větší hvězda, tím skromnější člověk to byl. K nám absolutním blbounům neboli kandrdasům se chovali strašně pěkně. A přáli nám, abychom byli dobří.
To říká kdekdo, ale těžko uvěřit, že mezi nimi nebyla řevnivost. Vždyť to byli jeden vedle druhého výrazní herci, silné osobnosti…
Ale já to nezažil. Ani v tom Realistickém divadle, které bylo bráno jako rodinné. S panem Besserem, Vinklářem… Buď to neprobíhalo přede mnou, nebo jsem to vytěsnil. Mně se spíš vybavují příjemné zážitky.
Veronika Zenklová
31. ledna 2021
Dobrá, vzpomenete si tedy, který z vašich zkušenějších kolegů vám tenkrát opravdu dobře poradil?
Pamatuji si, že jednou, v době, kdy jsem opravdu hodně točil a šel z inscenace do inscenace, jsem narazil v televizi na Oldřicha Kaisera. Zastavil se a povídá: „Dobrý je to, ale uber!" Mimochodem, znáte ten fór? Potkají se dvě herečky a říkají si: Je tady ta nová herecká aplikace, tu si stáhni. Jaká? Uber! Takže Olda mi doporučil, abych nebyl všude. To byla hrozně fajnová rada.
A ubral jste?
Myslel jsem na to velmi často. Když přišlo víc nabídek najednou, zkusil jsem naučit se říkat ne. Jako v tom představení Dům se sedmi balkony, kde to pana Masopusta učila Jarka Adamová: „Nauč se říkat ne!“ Ale to bylo v době totalitní, takže tam to bylo myšleno ještě jinak. Ale umět říct někdy ne je dobrý.
Celý rozhovor s Janem Čenským si můžete přečíst ZDE.
Veronika Zenklová
12. února 2021