Půl hodiny na sebe štěkáte, pak rezignujete, a zatímco on odejde trucovat do hospody, vy utřete slzu a postěžujete si kamarádce, co to máte doma za debila? To, že vám bylo osmnáct už hodně dávno, nemusí znamenat, že umíte taky dospěle komunikovat. Jak probíhá vaše běžná partnerská hádka?
Na chvíli vybuchnete, ale rychle se zklidníte, sednete si a společně u čaje proberete, jak danou situaci vyřešit? Nebo létají bytem nadávky, výčitky a kusy nábytku, to vše zakončené bezmocným pláčem nad neřešitelnou situací a tím budižkničemu, se kterým z nějakého nepochopitelného důvodu sdílíte domácnost? Rozdíl v těchto dvou modelových příkladech řešení konfliktů je v tom, zda se je pokoušíte řešit jako dva dospělí, anebo jako malé děti. K nedospělé komunikaci nepatří jen vztekání a házení hračkami, ale také výčitky, manipulace nebo vydírání.
To, jestli se umíme ke konfliktním situacím postavit čelem, nebo se v nich jen bezmocně plácáme, souvisí s tím, jak s námi komunikovali rodiče. Vzpomínáte na tu kouzelnou větu: „Ty si teď uklidíš pokojíček a já ti za to dám bonbon?“ Tam někde se zrodila prapříčina toho, proč nedokážete donutit svého spolubydlícího vložit alespoň jednou za čas špinavý talíř do myčky a šermujete kolem sebe větami typu: „Já tady pro tebe vařím a uklízím, a ty ani nemůžeš vynést koš!“ Náš partnerský vztah je po tom rodičovském druhý nejbližší, a právě proto se v něm věrně odrazí vše, co jsme do sebe v dětství a dospívání nasáli.
„V terapii se setkávám s tím, jaké škody může napáchat komunikace, kterou jsme často slyšeli od svých rodičů v dětství,“ říká psychoterapeutka a koučka Tereza Zahrádková. Naše návyky z dětství podle ní nemusí vůbec souviset s tím, jestli byl rodič hodný a milující, nebo jestli to byl cholerický pedant bez špetky pochopení. Jde o to, zda uměl, či neuměl sdělovat požadavky svému dítěti tak, aby ho respektoval a dítě mohlo respektovat jeho.
Právě „nerespekt“ je základní chyba, kterou si v sobě neseme zakódovanou celý život. Pro současnou generaci čtyřicátníků byla například typická přísná výchova pod vedením dominantních rodičů, kteří rozhodovali o všem od toho, co si jako dítě oblečete a vezmete ke svačině, až po to, kterou školu půjdete studovat a s kým se budete a nebudete kamarádit. „V takovém případě dítě začne být pasivní, protože jakýkoli odpor nemá smysl. Je přizpůsobivé, hodné a často bezproblémové. Jenže tak se pak chová i v životě. A najednou je mu osmnáct a rodiče jsou překvapení, že jejich potomek je tak nesamostatný a neprůbojný. A dítě je z toho vykulené, protože v podstatě samostatné být neumí,“ vysvětluje Tereza Zahrádková. Pasivita a přizpůsobivost se pak samozřejmě později odrazí i v partnerském vztahu.
JSI JAK MALEJ!
Ideální stav, kdy jsou ve vztahu oba partneři dostatečně dospělí a umějí spolu dospěle komunikovat, je podle Terezy Zahrádkové poměrně vzácný úkaz. „Právě proto má 80 % rozvodů tak hrozný průběh,“ říká. Většinou se v partnerských vztazích střídá role rodiče a dítěte. Například žena v roli matky, která svého partnera nutí k domácím pracem sérií příkazů a ironických ublížených poznámek, kterými mu dá jasně najevo, že se chová jako puberťák. A partner jí sice vyjde vstříc, ale zároveň se jako puberťák skutečně zachová, protože se urazí, začne trucovat a vzdá se tak jakékoli zodpovědnosti za svoje chování. Následně si na něj žena naprosto oprávněně postěžuje kamarádkám, matce a každému, kdo je po ruce, a udělá z něj neschopné dítě.
Častý je i opačný model, kdy se muž chová jako otec a žena se dostává do role holčičky, která si stěžuje, fňuká a všechno „dospělé“ nechává na něm. „Takové nedospělé dvojice jsou poměrně časté, protože se zkrátka přitahují. Ten, komu dětství vyplnila dominantní matka, si bude hledat partnerku, která mu ji nahradí i v partnerském vztahu, a obráceně. Ale vnitřně dospělý člověk si najde většinou vnitřně dospělého partnera, protože žádné propasti v sociálních rolích vyplňovat nepotřebuje,“ dodává Tereza Zahrádková.
JAK Z TOHO VEN?
Základním krokem k efektivnější a dospělé komunikaci v partnerském vztahu je podle Terezy Zahrádkové uvědomění si toho, v jaké pozici se ve vztahu nacházím. Jste unavená matka, vyčerpaná neustálým bojem s velkým dítětem, nebo submisivní děvčátko, které jde tam, kam pán zavelí? A je také třeba si uvědomit, že to, co chrlíte na partnera, často nepatří vůbec jemu. Vybíjení vlastních frustrací na nejbližších není nic výjimečného. Naopak. A vzhledem k tomu, že máme tendence vyvozovat si z různě míněných sdělení jiné obsahy, dostává se i díky tomu komunikace do slepé uličky. A ze slov „dej mi pokoj“ lze snadno vyvodit závěr „už mě nemiluješ“.
Základem dospělé komunikace je respekt k sobě i k partnerovi. S tím souvisí osvobození se od příkazů, zákazů, hodnocení druhého a manipulace. „Většinou stačí popsat konkrétní děj. Popsat to, co vidíme, a zeptat se, co s tím společně uděláme. Můžeme partnerovi dát také na výběr a nabídnout mu, že věc vyřešíme, až bude mít čas. Ale je pravda, že naše generace není na dospělou komunikaci zvyklá a i v partnerském sdělení můžeme slyšet příkaz nebo výčitku. Chvíli trvá, než se to prostě naučíme,“ říká Tereza Zahrádková. V případě, že druhá strana na férovou nabídku nepřistoupí, je dobré vyvodit ze situace důsledek. „Pokud partner nepřistoupí na diskusi o tom, jak si rozdělit domácí práce, zkuste odpovědět: Dobře, respektuji to, uklidím sama. Ale v tom případě už nestihnu nakoupit,“ dodává.
Zároveň je ale přesvědčena, že pouhá změna komunikace ke změně nestačí. Důležitá je především změna emocí, ke kterým se lze propracovat například za pomoci psychoterapie. A také konkrétní kroky, které mohou ke změně emocí vést. „Například se přestanu ve vztahu tolik přizpůsobovat, posléze zjistím, že si toho partner skoro nevšiml, a v důsledku toho snadno změním i svoji emoci ve vztahu,“ vysvětluje Tereza Zahrádková. A pokud chcete, aby to vaše děti měly ve vztazích o něco jednodušší než vy, doporučuje začít hned: „Dětem bychom měli dávat najevo, že je respektujeme. To znamená dávat jim více svobody. Ale také jim dát jasně najevo, že více svobody může mít své důsledky.“