Spolu s rozšířením rodiny, které už s přítelem plánujeme, jsme se rozhodli začít intenzivně shánět nový, větší byt. Jeden by si řekl, že je to celkem příjemná „starost“, obzvlášť když na tom nejsme finančně úplně nejhůř. Ale místo toho s tímhle tématem přišly jen hádky a dusno. Jako by společné bydlení hledali dva lidé, kteří se vlastně vůbec neshodnou, jak by spolu bydlet chtěli!
Já a Michal jsme spolu šest let. Poznali jsme se, když on už pracoval a já ještě studovala. Shodou okolností si právě v tu dobu pořizoval malý dvoupokojový byt na hypotéku. Ještě jeden semestr jsem bydlela na koleji, pak i přes prázdniny. Když jsem pak řešila, jak s kolejí dál, sám mi nabídl, ať se k němu přestěhuju.
A tak jsme spolu začali bydlet zhruba po půl roce. Nevím, jestli je to moc brzy, nebo ne, nám to od začátku klapalo. Chvíli jsem si musela zvykat spíš na lokalitu – z kolejí jsem to měla všude blízko a najednou jsem se ocitla na samé periferii Prahy, daleko od tramvají i metra. Nicméně zase jsem dokázala ocenit, že nám prakticky za domem začíná les, v hlavním městě něco nevídaného.
Do zařizování bytu jsem Michalovi v podstatě nemluvila, po pár týdnech vztahů mi do toho ani nic nebylo. A tak ho on vybavil typicky chlapským stylem, navíc bez jakéhokoli přemýšlení o praktičnosti. Takže obří postel, obří pohovka, obří televize – ale řešení kuchyně nebo úložných prostor, to už šlo tak nějak mimo něj.
Když jsem se nastěhovala, něco málo jsme pozměnili, abychom se oba vešli, a nad většími úpravami mávali rukou s tím, že se k tomu třeba někdy dostaneme. Což se samozřejmě dodnes nestalo. Jenže zatímco Michal je se stávajícím stavem spokojený, protože jemu doma nic nechybí, mně je byt čím dál těsnější. Na rozdíl od něj totiž vidím věci, které nám žití tam zbytečně stěžují.
S plánováním rodiny přišla řeč i na větší bydlení
Někdy před rokem jsme se začali vážněji bavit o tom, že bychom založili rodinu, oba už se na to cítíme. Ale s tím vyvstala i otázka, jestli je to možné se stávajícím bydlením. Michal byl přesvědčený, že naprosto bez problémů, já jsem byla opatrnější. „Umím si to tu přestavit nějakou dobu s miminkem, batoletem, ale rozhodně ne s dítětem, co už jde pomalu do školy nebo v ní je. Nedej bože se dvěma,“ říkala jsem.
A tak padlo rozhodnutí, že se začneme pomalu, zatím nezávazně, rozhlížet po větším bytě nebo i domku, který by byl v našich finančních možnostech. Ani jeden jsme nečekali, že nás to tak zaujme a chytne – ale objíždění nemovitostí se od té doby stalo naším koníčkem. Tedy hlavně zpočátku, kdy jsme to ještě nebrali příliš vážně, ale spíš jako sport.
Postupně jsme se do toho ponořili a rozhodli se, že stěhování opravdu podnikneme. A tím začaly naše hádky. Vlastně první opravdové hádky v našem vztahu – až dosud jsme se na všem zásadním dokázali dohodnout a občas se nepohodli jen kvůli maličkostem. Jenže teď jde doslova o životní rozhodnutí, které jen těžko půjde vzít zpátky a je na něj navázána spousta dalších věcí. Jako by nás to nějak očarovalo.
Mohu nabídnout jen svůj vlastní pohled. A ten je, že zatímco Michal k tomu přistupuje ležérním stylem a řeší hlavně to, aby se mu byt líbil, já se zajímám také o praktickou stránku věci. Čímž jsem si vysloužila nálepku, že mi nic není dost dobré a chovám se, jako kdybych měla miliony na rozhazování.
„Naopak. Právě proto, že je nemám, chci dát peníze do něčeho, o čem budu opravdu přesvědčená, že to stojí za to,“ říkám mu. On oponuje, že stoprocentně spokojená nebudu nikdy, pokud musím koukat i na cenu, bude to vždy kompromis. S tím souhlasím, v míře kompromisu a ústupků se ale rozcházíme.
Přítel by bral v podstatě cokoli
Michal by byl nejradši, kdybychom se jen přesunuli do většího bydlení s dobrým dopravním spojením do práce, a za co nejnižší cenu. Zbytek je mu celkem jedno. Jak bude vypadat lokalita, jaké jsou v ní služby, to vůbec neřeší s odůvodněním, že za vším stejně jezdíme do centra.
„Ale my se chceme přece stěhovat kvůli rodině. Takže musíme právě řešit to, jestli je tam školka, škola, doktoři, obchody, základní služby,“ říká mu. On mi na to odpovídá, že v Praze jsme odsouzeni k dojíždění, ať budeme bydlet kdekoli, takže je to jedno. Nesouhlasím s tím. Jsou čtvrti méně nebo více občansky vybavené. Můžeme se nastěhovat do satelitu uprostřed polí, nebo někam, kde už to bude zabydlené. Samozřejmě si pak připlatíme. Ale podle mě to má smysl.
A nejde jen o to. I při prohlídkách konkrétních bytů a domů se moc neshodneme, co vlastně chceme. Já se na prostory dívám očima budoucí matky, Michal spíš očima velkého dítěte nebo někoho, kdo chce mít bydlení asi jen na okrasu. Praktická stránka věci mu dost uniká a mě to čím dál víc rozčiluje. Nevadí mu věci typu nebezpečné zábradlí, vchodové dveře přímo do rušné ulice nebo schody z kluzkého materiálu. Jeho nadchne, že bychom měli mezonet, že je na zahradě jezírko nebo že je z bytu vidět Žižkovská věž.
Mrzí mě, že se kvůli tomu hádáme
Ačkoli oba máme nějaké úspory, podporu rodičů a vzhledem k našim platům i šanci na slušnou hypotéku, nějak se nedokážeme rozhoupat. Michalovi se líbí každou chvíli něco jiného, prostě by vzal první byt, který bude „docela dobrý“. Já nehledám dokonalost, ale „docela dobrý“ mi u investice za několik milionů připadá málo. Když už se nám asi třikrát stalo, že se nám něco líbilo výrazně víc, bylo to okamžitě pryč, což není nijak překvapivé.
Mrzí mě hlavně, že se tak dohadujeme kvůli věci, která by nás naopak měla spojovat a těšit nás. Je jasné, že investice takového rázu může být i stresující věc, přesto mi to přijde zbytečné. Ani jeden to ale nedokážeme nějak ovládat a pořád na sebe štěkáme jedovaté poznámky.
Téma bydlení se navíc stalo snad jediným, které řešíme. Michal říká: „Už abys otěhotněla a měla jiné starosti, pak přestaneš řešit každou pitomost a budeš schopná si vybrat. Anebo zůstaneme ve starém bytě a je to.“ Tím mě jen ještě víc štve, takže práce na miminku je teď to poslední, na co mám chuť.
