Znáte to taky? Někdo se směje i kdyby mu hnisal nehet na palci, další fňuká nad tím, že mu nevykynuly knedlíky. S jedním je radost strávit třeba půlhodinu v dešti, zatímco s druhým je vám i minuta dlouhá jak tejden.
Nemůže to mít každý stejně, to dá rozum. Každý má tu hranici jinde. Moje jorkšíří kamarádka Matylda například nefňuká fůbec a to ani když jí babička stojí na nožičce, zatímco bišonek Daneček brečí jen mu zabzučí moucha u ucha. A rovnou se preventivně sesype. A lidi to nemají jinak.
Sousedka Dáša je krasava. Nějakou takovou Dášu zná určitě každý.Tu člověčí chlap uvidí a už slintá jako bernardýn. Nebo boxer, to je ještě horší. Prostě slintá šíleně, nepřehlédnutelně a hladově. Ale všeho dočasu. Stačí, aby Dáša promluvila. Ten rozhovor vypadá asi takhle.
„Dobrý den slečno, to máme dnes krásně. Nezašla byste se mnou na kafíčko?“ Slečna zamrká, otevře rudou pusinku, chlapovi poklesnou kolena a v jiných místech jeho těla se dějí opačné věci. „Krásně? Tomu vy řikáte krásně? Já snad vedrem umřu, rozpouští se mi mejkap, rozpouštím se celá.“ Pán má pomalejší reakci, takže si to vysvětluje po svém: „A se mnou vám to rozpouštění půjde ještě líp...“ Slečna jen zafuní. Pán to zkouší dál: „A nebo můžeme zajít na kafíčko. Než se spolu rozpustíme.“ „Vždyť by mě ranila mrtvice!“ ohradí se slečna. Jenže pán má odkrvíno a vede si svou: „No a co na vínko? To by vám určitě udělalo dobře!“ Slečna fňukne: „Víno? Vždyť to by mě zabilo!“
Pak Dášu potkáte na chodbě, když se vracíte v propoceném tričku z procházky s pejskem. „Nějakej úchyl mě zval na kafe, nebo na víno. Jako bych toho měla málo, chmmm…takový horko! A v práci jsem toho měla dneska nad hlavu…chmmm…a bolí mě hlava. Taky mám vlasy jako koudel, jak jsem se zpotila….chmmmmuííí….jak ty to děláš, že se ještě usmíváš? Ten život je teda někdy fakt hrůza.“
Pomyslíte, že hrůza vypadá určitě jinak a zkusíte ji nakazit dobrou náladou. Vždyť venku nepadají trakaře a i kdyby – na všem je možné najít si něco hezkého. Trakaře venku = dobrý čajík v kuchyni. Slota za oknem, pohoda doma. Nebo ne? A tak se usmějete o trochu víc: „Ale už jsi doma, máš před sebou celý večer. Dej si sprchu, bude ti za chviličku hnedka líp.“ Slečna vypadá, jako kdybyste jí nabídla kudlu, aby spáchala sebevraždu. „Sprchu? Blázníš? Takhle uřícená? Měla bych kašel, chraptila bych a jak bych asi tak mohla hovořit se zákazníky do telefonu? Och…no a o tom volným večeru mi ani nemluv. Radek odjel na týden na služebku a jsem tu sama jako kůl v plotě. Na co já vůbec toho chlapa mám?“ ouvá si.
A vy tiše mizíte, možná rychleji, než jste chtěli. Tolik fňukání by porazilo i jinou náturu, než jste vy. Vyjedete výtahem do pátého patra a tam narazíte na další sousedku. Vypadá, že má uplakané oči a tak se jí zeptáte, jestli to má ze sluníčka. A ona vám vyrazí dech a řekne: „Kdyby ze sluníčka. Ale dneska nám v práci oznámili, že končíme. A poslední výplatu už asi taky nedostaneme. Je mi pade pryč, jazyk neumím a nevím, co bude dál. Tak ti mi to nějak přišlo líto. Dělala jsem v tom podniku skoro patnáct let.“
Chcete ji konejšit, nadechujete se a ona vás předeběhne a řekne: "Ale víš co? Hroutit se umí každej trouba. Nohu si za krk nedám. Prostě život je boj a tak se budu prát dál.“
A já si zapamatovala tu jednu větu, kterou řekla: „Hroutit se umí každej trouba.“ Nechci být trouba a panička taky ne. Napsaly jsme si tu větu na lísteček, který máme přilepený na ledničce. A když na nás jdou chmury, ať už více či méně oprávněné, přečteme si ten lísteček. Věřte, že to zabírá. Alespoň u nás.
Vaše
Eni