Po deseti letech vím, že to byla chyba. Nikdo lepší už nepřišel. S bývalým se navíc dodnes scházíme a jiskření přetrvalo. Oba máme pocit, že k sobě patříme. Jenže on má rodinu a já si neumím představit, že bych mu ji zničila.
Na střední škole jsem zažila pár těch krátkých, ještě spíš dětských lásek. Opravdový vážný vztah jsem měla poprvé až na vysoké. S Davidem jsme se potkali na plese fakulty, když jsem byla ve druhém ročníku, on už v posledním. Bylo to jako blesk z čistého nebe – přišel mě požádat o tanec a chemie mezi námi byla od prvního počátku neskutečně silná. Ještě ten večer jsme se dali dohromady a prožili spolu další tři roky.
Nikdy jsme spolu nebydleli, já jsem rodilá Pražačka a žila jsem až do konce školy v domě u rodičů. David bydlel klasicky na koleji a po skončení školy v podnájmu s kamarádem. Přesto jsme byli nerozluční a ty tři roky prožili velmi intenzivně. Měli jsme se opravdu rádi, měli toho hrozně moc společného, doplňovali se takřka dokonale. Když jsem se učila na státnice a byla protivná a naštvaná na celý svět, David byl jediný, kdo se mnou vydržel, a ještě mi pomáhal a podporoval mě.
Bohužel, tenkrát mi to připadalo naprosto samozřejmé. Neměla jsem žádné srovnání z jiného vztahu, takže jsem to brala jako automatický fakt. Že se všichni muži chovají takhle. Nevážila jsem si toho. A když jsem dodělala školu, najednou ze mě spadlo pět let tíhy a já měla pocit, že ještě musím hrozně moc věcí zažít, že mi něco utíká. Když mi David v létě po státnicích na dovolené řekl, co bych řekla společnému bydlení, místo radosti jsem se vlastně lekla. Znělo to totiž tak definitivně – a mně bylo přece teprve třiadvacet!
Vůbec nevím, co jsem si tenkrát myslela, ale místo stěhování jsem se s ním rozešla s tím, že si nejsem jistá, jestli tohle opravdu chci. V tu chvíli jsem opravdu nebyla. Místo toho jsem ještě odjela na rok do ciziny, tam prožila několik románků a pak se vrátila do Prahy a našla si práci ve velké nadnárodní firmě.
„Svobodné“ období mě po čase omrzelo
První rok byl super. Kolegové byli většinou v mém věku, po práci a o víkendech jsme vyráželi za zábavou, totéž jsem podnikala i s přáteli ještě ze školy. Neustále jsem se seznamovala s někým novým, o vztah jsem v tu dobu ani nestála. O Davidovi jsem od společné známé věděla jen to, že se z Prahy vrátil do svého rodného města.
Po zhruba roce jsem se tak nějak přirozeně trochu zklidnila, večírky a hromadné akce už mě zas tolik nelákaly, zatoužila jsem zase s někým být. Jenže jak to tak bývá – když něco chcete, tak se vám to vyhýbá. Čím víc jsem toužila po hezkém vztahu, tím horší adepty jsem potkávala. Často jsem to ale poznala až po delší době, měla jsem známosti na několik měsíců i na delší dobu, ale po čase to vždy přestalo fungovat.
Připadalo mi, že jsou všichni chlapi stejní – sobečtí, sebestřední, neochotní starat se i o něco jiného než jen vlastní osobu. Přitom jsem kdysi zřejmě byla stejná, jen jsem to neviděla. Asi po třech letech od rozchodu s Davidem jsem si ho našla na facebooku a napsala mu, jak se mu daří. Odepsal ještě ten den, že je rád, že o mně slyší, že se má skvěle, protože se zrovna nedávno oženil, a co nového u mě.
Netušila jsem, jak mě zpráva o jeho svatbě zasáhne. Probrečela jsem snad půl dne, nevím, proč jsem si myslela, že bude pořád sám. Přesto jsem se přiměla mu zvesela pogratulovat a vylíčit svůj život v nejkrásnějších barvách. Pak jsem jen připsala – když budeš mít někdy cestu do Prahy, ráda tě uvidím. Odpověděl opět velmi rychle, že mě taky rád potká a že to může být prakticky kdykoli, protože do Prahy jezdí služebně každý týden.
Když jsem ho znovu uviděla, všechno se vrátilo
Za čtrnáct dnů jsme se opravdu sešli a já měla co dělat, abych se při pohledu na něj nerozbrečela. Najednou mi připadal jako ten nejkrásnější a nejúžasnější chlap na světě. Když mi vyprávěl, že se mu brzo narodí syn, pořád mi v hlavě běželo – vidíš, tohle jsi mohla mít ty, kdybys nebyla tak blbá. Proto mě úplně rozhodilo, když mě po čtyřech hodinách povídání v kavárně, kdy jsme si pořád měli co říct, při loučení políbil tak nějak důkladněji, než bych čekala. Úplně jsem se rozklepala a i na něm bylo vidět, že je trochu rozhozený. Ale neřekl nic, já taky ne a pak jsme o sobě zas nějaký čas nevěděli.
Znovu se mi ozval, když se mu narodil syn, a tři měsíce na to jsme se v hlavním městě potkali znovu. Situace se opakovala – skvěle jsme si popovídali, vyprávěl o miminku, ze kterého byl nadšený, já předstírala, že je mi taky skvěle, a na rozloučenou přišel polibek, který byl rozhodně víc než přátelský, aniž by to některý z nás nějak komentoval.
Pak jsme se začali vídat docela pravidelně, zhruba každé tři týdny. A jak jsme se v povídání pouštěli dál a dál, ukazovalo se postupně, že Davidovo manželství vůbec není tak idylické, jak jsem si myslela. Že vlastně vzniklo, protože „muselo“ – klasika. Krátká známost, která by zřejmě po čase skončila, v tom najednou těhotenství a hodný chlap, který se chtěl situaci postavit čelem. A manželka, kterou zřejmě ani nemiluje a ani ona se nechová jako někdo, kdo je zcela šťastný.
„Víš, vlastně je to možná dobře, že se to stalo,“ říkal mi David, jako by se najednou zalekl toho, že mi vůbec tohle povídá. „Kdyby Eva neotěhotněla, třeba bych pořád hledal dokonalou ženskou, která není, a nikdy se neusadil. Takhle to život vyřešil za mě. Neříkám, že jsem to přesně takhle chtěl, ale asi to tak být mělo.“
Oba to cítíme, ale ani jeden to neřekne nahlas
Pořád mi připadalo, že se mi mezi řádky snaží něco sdělit, ale dělala jsem hloupou, protože jsem nevěděla, co vlastně ode mě čeká. Nakonec jsem ale řekla: „Myslím, že tvoje žena vůbec neví, co má. Opravdového chlapa s charakterem, který se nebojí života. Já jsem takového nepotkala od doby, co jsme se rozešli.“
Díval se na mě tak zvláštně a pak opatrně řekl: „Myslíš někdy na to, co by bylo, kdybychom my dva zůstali spolu?“ Bez přemýšlení jsem vyhrkla: „Od té doby, co se zas vídáme, nemyslím na nic jiného.“ A pak jsme oba jen mlčeli. Věděla jsem, že tohle není moje věc. Nepřála jsem si nic víc, než aby řekl: „Chci být zas s tebou,“ ale to jsem po něm nemohla chtít. A on to neřekl.
Takhle už to jde mezi námi několik let. Každé dva tři týdny se vidíme, stali se z nás vlastně nejlepší kamarádi. Svěřujeme se úplně se vším, David mi vypráví o svém manželství a synovi, já jemu o svých dalších vztahových nezdarech. Oba se tváříme, že jsme jen přátelé a nic víc, ale každá naše schůzka je jedno velké jiskření a já se těším na to, jak se mě „náhodou“ dotkne, jak se na mě podívá, jak se se mnou rozloučí důkladným polibkem, který budeme vydávat za naprosto nevinný.
Ale nevinné to není – protože jeho žena o mně dodnes neví. A ani já nikomu neříkám, že se vídáme. Je to moje tajemství, můj boj. Jenže poslední dobou už to přestávám zvládat. Došlo mi, že jsem do Davida opravdu zamilovaná, a každý jiný vztah je tak už předem odsouzen k nezdaru. Nedokážu mu to ale říct, bojím se, že pak bychom se přestali vídat. Což by na jednu stranu bylo řešení. Na druhou mi ale připadá, že on to má stejně a také si to jen nechává pro sebe.
Jenže copak mu můžu říct – opusť svou rodinu a buď se mnou, patříme k sobě? Nedokážu si představit, že bych to udělala. To by musel první vyslovit on. Rozvracečem manželství být nechci. Nevěřím, že by se na takové věci pak dal budovat krásný vztah. Ale přitom si nic nepřeju víc, než být s ním.
Kristýna, 30 let