IDA (46): V nemocnici mi zabili babičku. Bohužel jsem bezmocná

Musím říci, že i naše zkušenost s pobytem naší babičky (89 let) na interně okresní nemocnice, nebyla dobrá. Na to, že má babička horečku, se nám podařilo sestru upozornit až na několikrát. Několikrát nás odmítla, že je vše v pořádku, že u ní byla. Až když jsem se nedala odbýt, změřila jí. S jídlem jí také nepomohli, což na jednu stranu chápu, prostě je jich tam fakt málo, aby stihli takto obsloužit všechny, na druhou stranu - to tam mají ti stařečkové umřít hlady? Viděli jsme jak babička v nemocnici šla rapidně dolů - otázka je jak se na tom podílí "péče-nepéče", jak se na tom podílel zdravotní stav, věk...ležení bez polohování.
Tchán, sice špatně, ale chodící se nám po 14ti dnech z nemocnice vrátil jako ležák. Protože logicky pro sestry bylo pohodlnější jej zacévkovat, opatřit plenami a nechat ležet. Nikdo ho nenutil chodit na mísu, nikdo ho nenutil udělat aspoň pár kroků s holemi, aby mu zůstala pohyblivost. Ano, má alzheimera a jeho stav je horší a horší...ale u takových lidí je hodně důležité co nejdéle zachovat jejich pohyblivost a musí se nutit. Je to ale velmi pracné.
Ale znovu musím říci, že pro člověka nad osmdesát let, je zlomenina často fatální záležitostí, ten člověk se do té doby nějak pohyboval, byl vcelku soběstačný. Jedno upadnutí všechbno změní. Do toho narkoza, dlouhý pobyt na lůžku...a je to špatné. Pokud ale je domněnka, že nebylo vše jak mělo, je potřeba to - i pro svůj klid - řešit.