Igelitová taška lidově zvaná igelitka je jednoduchá taška vyráběná z plastu (obvykle nízkohustotního polyetylenu nebo polypropylenu), která nemá (zpravidla) dlouhou životnost. její základní smysl je totiž obvykle jen odnést si nákup z obchodu domů.
Zdroj: cs.wikipedia.org
V osmdesátých letech si naši rodiče cenili igelitových tašek s pestrobarevnými potisky jako té největší vzácnosti, která se v domácnosti dá najít. Tu, kterou jim kdysi kdosi přivezl ze Západu, tahali až do jejího úplného prošoupání. A mezitím ji po každém použití úzkostlivě složili do čtverečku a schovali do poličky nebo skříně. Bylo jim úplně jedno, že reklamní nápis, který na ní dříve býval, je už dávno zašlý a nečitelný.
Pro zahraniční turisty, kteří do Česka přijíždějí, mají takové informace o našem každodenním socialistickém chování zábavnou příchuť a zároveň jsou pro ně trochu nepochopitelné, ač by dnes z ekologického hlediska bylo jistě považované za trendy. Cizinci ze Západu mnohdy Čechy dokonce nazývají národem igelitek, protože si myslí, že mezi našincem a igelitkou se utvořil pevný nerozpojitelný vztah především v době socialismu. Že to kdysi bylo naprosto úzkoprofilové zboží, nějak nemohou pochopit, tak jako spoustu jiných dobových reálií.
Igelitky už dnes téměř nikdo nemá rád, vyjma snad některých důchodců, kteří nakupují v Globusu především proto, že jde o poslední řetězec, kde ještě dostanou plastovou tašku k nákupu zdarma. A bezdomovců, kteří do nich dokážou napěchovat celý svůj skrovný majetek a v případě potřeby je využít třeba jako pláštěnku.
V čele odpůrců igelitek stojí samozřejmě (a právem) ekologové, následovaní v těsném závěsu módními stylisty. Problémy s plastovými taškami má také Evropská unie. Že by něco dalšího, co může opět zakázat? Návrh plošně zrušit jednorázové igelitky už před dvěma lety přednesl komisař pro životní prostředí Janez Potočnik.
Není se co divit, evidentně jej vyděsil fakt, že každý Evropan za rok spotřebuje pět set takových tašek. Ale v nejbližší budoucnosti igelitky Evropanům zůstanou. Takový zákaz by odporoval pravidlům evropského vnitřního trhu a mezinárodnímu obchodnímu právu. A ještě jeden nepřehlédnutelný háček by tu byl - o práci by totiž přišly statisíce lidí, kteří se na výrobě plastových tašek tak či onak podílejí.
Bílé znečištění
Co je to vlastně igelitka? Už jen její populární české označení není správné. Igelitka totiž není vyrobena z igelitu (měkčený polyvinylchlorid - PVC), ale vyrábí se nejčastěji z polyetylenu. Ten vynalezla v roce 1933 dvojice britských chemiků Reginald Gibson a Eric Fawcett, když experimentovali s etylenem a benzaldehydem. Nechali látku reagovat při extrémních podmínkách - tlaku až 200 atmosfér a teplotě 400 °C, až vznikl materiál, který se mohl tavit a vytahovat do vláken. Imperial Chemical Industries (ICI), pro nějž pánové pracovali, si nechal jejich vynález patentovat v roce 1936 pod názvem Polythene. K masovému rozmachu používání této novinky však mohlo dojít až o nějaký ten rok později, nejprve bylo třeba vymyslet nové, jednodušší a hlavně lacinější výrobní postupy. Za historií igelitky, tak jak ji známe dnes, se pak musíme podívat do Švédska šedesátých let. Na praktický vynález, který dnes tak trápí ekology stejně jako módní guru, přišel švédský inženýr Sten Gustaf Thulin. Pracoval pro společnost Celloplast, která se zabývala výrobou celuloidových filmů a právě zpracováním plastů.
Thulin pro svého zaměstnavatele vymyslel jednoduchou plastovou tašku, která měla velkou nosnost i objem, a tak si ji Celloplast nechal v roce 1965 patentovat. O celosvětový patent přišli Švédové o dvanáct let později. Tehdy převedli americký patent na ropnou společnost Mobil a jejich postavení jako hlavního výrobce igelitek se začalo hroutit.
V devadesátých letech se nakonec Celloplast rozpadl a ve švédském městě Norrköping zůstává jen poněkud marginální výroba sáčků do odpadkových košů z recyklovatelného polyetylenu. Spojené státy americké se igelitky s velkou radostí ujaly. Zde se v osmdesátých letech začala poprvé používat v potravinových řetězcích místo papírových pytlíků.
Prvním z amerických supermarketů byl Kroger, následovaný konkurenčním řetězcem Safeway. Osmdesátá léta se nezdají tak dávnou historií, igelitka od té doby však doslova zaplavila svět. Ročně se v Americe spotřebuje 11 milionů barelů ropy pouze k výrobě plastových tašek.
A u nás? Také Češi igelitky velmi rádi a často používají. V roce 2009, kdy ještě nebylo běžné za tašky v obchodech platit, se jich ročně rozdaly tři miliardy. Z Evropanů však láskou k igelitkám byli snad nejvíc posedlí Italové. Ti spotřebovali jednu pětinu plastových tašek z celé Evropy. Proč byli v minulém čase? Od počátku roku 2011 se v Itálii klasické plastové tašky nahrazují těmi rozložitelnými, papírovými či látkovými.
V Irsku se s „bílým znečištěním“, jak přezdívají záplavě igelitek ekologové, vypořádali už v roce 2002, kdy na prodej tašek uvalili vyšší daň. Po více než deseti letech jsou vidět výsledky - podíl igelitek na celkovém odpadu klesl z pěti procent na čtvrt procenta.
Celosvětově platí, že igelitka je jedním z nejrozšířenějších odpadků v obydlených oblastech. Jejich roční spotřeba se blíží k trilionu. Velkým procentem k tomu přispívá Čína, která si s ochranou životního prostředí nikdy moc hlavu nelámala a neláme.
Vzhledem k hospodářskému boomu se tu používání igelitek počítalo v posledním desetiletí v miliardách, ročně na ně spotřebovala Čína ještě o 26 milionů barelů ropy víc než USA. To už bylo i na otrlé Číňany příliš. Před pěti lety tu bylo zakázáno rozdávání igelitových tašek v supermarketech. O tři roky později prošel zákon, který se týkal dalších obchodů. Dnes si v igelitce neodnesete ani knihy a léky z lékárny.
Zobali vrabci, zobali
To, že se někde v asijských megapolích povalují po ulicích haldy pestrobarevných cárů igelitu, může někomu připadat jako pouhý estetický problém. Jenže například jedním z důvodů, proč reguluje používání plastových tašek třeba taková Bangladéš, jsou smrtící povodně z let 1988 a 1998.
Mohla za ně v podstatě igelitka.
Respektive tuny igelitek uvízlých v kanalizaci. Ve filipínské Manile takto igelitový odpad přispívá k povodním téměř každoročně. A pojďme se podívat na moře. Respektive metr pod jeho hladinu. Igelitová taška dokáže na moři překonávat neuvěřitelné vzdálenosti a také tvořit nekonečné plovoucí ostrovy. Slizké smotky igelitových cárů naplavených bůhví odkud se shlukují v oceánech, bohužel jsou potopené zhruba metr pod hladinou, takže je nelze snadno vyhledat, i kdyby snad k likvidaci byla ochota a finance. Uprostřed Pacifiku a Atlantiku jsou údajně místa, kde plastový odpad několikanásobně převažuje množství mořského planktonu.
Cáry igelitu úspěšně likvidují mořskou faunu, ryby a spol. se do nich snadno zamotají a pak nemají šanci. Vzhledem k tomu, že klasická plastová taška se rozkládá desítky až stovky let, motat se budou vesele dál. Plastové tašky a sáčky snižují zároveň populaci ptáků. Ročně se igelitových obalů na skládkách „přezobá“ nejenom zhruba milion pověstných Mládkových vrabců, ale také jejich opeřených kolegů.
Nedávejte psy do mikrovlnky; Pozor, kelímek s kávou může být horký; Chraňte před dětmi - nebezpečí udušení... Tak nějak zejména americké společnosti varují na svých produktech spotřebitele, aby náhodou nemohly být žalovány. Evropané se tomu obvykle jen smějí. Jenže, jak ukazují statistiky, igelitka může pro děti být opravdu smrtelným nebezpečím. Minimálně pro ty americké. Každoročně se při hře s plastovou taškou v USA udusí pětadvacet dětí.
Plátěnka, papírovka... síťovka!
Čísla, která ukazují, kolik tašek ročně spotřebujeme, jsou až děsivá, a tak se snad ani nemůžeme divit evropským byrokratům, že je chtějí stůj co stůj snížit. Jenomže ani ta nejjednodušší alternativa igelitky u kas supermarketů, která se vrací o nějaké to desetiletí zpátky do historie, není zrovna ideální. Jistě, papírová taška se rozloží podstatně snáz než plastová a při jejím spalování se nedusí celé okolí.
Z dalších úhlů pohledu je však nenáviděná igelitka dokonce ekologičtější než oblíbená papírovka. Pomiňme fakt, že se papírová taška zničí rychleji, tudíž se nedá tolikrát opakovaně použít. Horší je její výroba - při ní se spotřebuje třikrát více energie a osmnáctkrát víc vody než při výrobě její mladší plastové sestřičky. Na rozvoz stejného počtu papírových tašek je zapotřebí podstatně víc kamionů než na rozvoz superskladné tašky plastové. Odkud dovážet? Musíme znovu do Číny. Výroba a dovoz tašky z tisíce kilometrů vzdálené země je lacinější než pouhá surovina na její výrobu v Evropě.
Plastové tašky nemají už nějaký ten pátek příliš dobré jméno. Co ale všechny ty igelitky, které nám sice na první pohled připadají úplně stejné, ale honosí se nápisy jako organic, biodegradable apod. Jsou takové tašky opravdu lepší? Nejběžnější rozložitelné plastové tašky jsou při výrobě obohaceny o upravený kukuřičný škrob (startér degradace) přidávaný k ropným složkám klasické igelitky. Ten způsobí, že se taška rozloží rychleji na prášek - nehyzdí tedy přírodu, neucpává kanály a neškrtí obyvatele moří ani neničí žaludky ptáků...
Jenže když ji dáte k plastu určenému k recyklaci, může to způsobit problémy, na ostatní recyklovaný materiál působí startér také a může jej destabilizovat.
K dostání jsou též tašky vyrobené pouze z přírodních materiálů, konkrétně z kyseliny polymléčné získané ze škrobu. Ty lze bez potíží kompostovat a ještě vám za to kytičky poděkují. Znovu háček? Od běžné igelitky je nerozeznáte a k recyklaci rozhodně určeny nejsou. Jak tedy poznat, co vlastně házet do žlutých kontejnerů?
Tak snad raději na nákup chodit s taškou látkovou. Ostatně, než se k nám ze Západu dostala kouzelná igelitka, byli jsme na takové nakupování zvyklí. Anebo je lepší zvolit tradiční český vynález, tedy síťovku? Jistě, drobnější věci mohou skrz očka propadnout, na druhé straně s ní pro lahváče chodili nejen naši otcové, ale už dědové.
Navíc i čísla mluví pro: objem až 40 l, nosnost minimálně 200 kg, váha 28 g. Síťovka původně pochází ze Žďáru nad Sázavou a za její vynález může vrtkavost módy - z Postřižin dobře známé „zkracování“. V roce 1923 úspěšný malovýrobce galanterního zboží ze Žďáru Vavřín Krčil uspořádal výstavu k propagaci svého nejúspěšnějšího výrobku - síťky na vlasy.
Podařilo se, síťky začal vyvážet do zahraničí, avšak po pár letech nová módní vlna málem Krčilův byznys zruinovala. Dámy si nechaly ostříhat vlasy a síťky skončily v koši. Vavřín Krčil se však nevzdal. Jen síťku trochu zvětšil, přidělal k ní držadla a byla na světě skladná a praktická taška - síťovka. Vyráběl ji z umělé hedvábné příze a hitem se stala zejména díky řadě různých variant. Pořídit jste si mohli síťovku nákupní, loketní, vycházkovou, sportovní na tenis nebo speciální určenou na bicykl...
Stejně jako se síťkou na vlasy i s novou nákupní taškou expandoval Krčil do zahraničí - mimo Evropy ji vyvážel třeba do Kanady a zemí severní Afriky. Ač byla úspěšnému podnikavci továrna v roce 1948 znárodněna, síťovky se vyráběly dál po celém světě. Krčil si totiž nikdy nenechal svůj vynález patentovat, zřejmě z nedostatku financí.
Na původní Krčilovu výrobu, která fungovala pod značkou Saarense, navázala v roce 2007 kolínská firma Saariense. Síťovky vyrábějí kde jinde než v Číně. A z čeho? Obloukem se znovu vracíme k igelitce. Síťové tašky se dnes vyrábějí z polyamidového vlákna z recyklovaných plastů. Tedy třeba i z té plastové tašky, kterou jste před časem vyhodili do žlutého kontejneru.