ILONA (53): Jak dostat syna z domu? Ve 30 letech bydlí s maminkou

velá: přesně to mě napadlo. prostě bych si pronajmula garsonku já a byl by klid. ostatně jsem to udělala, když syn se snachou začali bydlet společně u mě a mně chybělo elementární soukromí a pořádek v domácnosti. syn se nikdy neosamostatní, když mu dělá ve 30 služku a stará se o něj jako o mimino. na to, že je autista, bych nevsázela, když ho diagnostikoval už v dětství nějaký odborník, to by si asi všiml. podle mě je to normální lenoch, kterému celý život všichni umetali cestičku. kromě toho paní nechápu, že si nechá řídit život bývalým manželem, otcem... evidentně má taky problém sama se sebou.

No podle toho jak kluka popisje tak mi připadáí že má nějakou lehčí porucuh autistického spektra, tomu by nasvědčovalo to jedostranné zaměření i to, že nemá potřebu sociálních kontaktů. Asui je to jen lehčí forma tak že celkem jinak funguje ale je prostě "jiný", což může značně ztěžovat situaci, protože kluk nereaguje úplně standardně a nejeví zájem o to co by jiné zajímalo. Každopádně když odhlédnu od psychologické stránky věci, tak čiustě prakticky pokud kluk není spoluvlastníkem bytu a nebo není podepsán pod nájemní smlouvou lze ho vystěhovat oficielně pokud by on odmítl jde to jen sopudně tkzv žalobou na vyklizení, což je ale soud klidně na 2 roky.navíc to má spíš smysl když je dítě feťák co krade nepaltí a pod nevím jak by soudy rozhodovaly kdyby kluk platitl příspěvky a a pod..druhá varianta je změna bydlení, pokud se neodstěhuje on, přepsat na něj nájemní smlouvu a odstěhovat se sama a pod.ale to už určitým způsobem zkoušeli, viz to s bytem pro kluka a kluk to psyc hicky nezvládl.........je tedy zjevné že hlavní problém je v psychice toho kluka, pokud je to jen hajzlík využívající mamahotel a malý sobeček tak bych se s ním nesrala, ale pokud je tam ta porucha autistického spektra tak za to možná ani plně nemůže, a představa změny je pro něj hodně těžká....pokud je to tahle varianta navrhla bych možná i společnou návštěvu psychologa

j66: to bezesporu je práce a je to náročné - tím víc s dítětem (člověkem), který má nějaký hendikep. Pak to ale matka ví, že je to její dítě nějakým způsobem limitováno a pak nejspíš ani nedumá jak ho náhle ve třiceti osamostatnit.

Mata69: To se to nádherně odsuzuje, že maminka "umetá cestičku a nic nepožaduje" . Ale když x-krát něco řeknete ukážete a po x+1 ten "jiný" stejně nechápe , co po něm vlastně chcete, proč má hrnek ze stolu odnést do dřezu, to je tak vyčerpávající, že je v rámci svého duševního zdraví jednodušší to udělat sama. Tím nechci říct, že je to přímo tenhle případ a že není třeba to znovu a znovu zkoušet. Problém je. že je dost často sisifovská práce. :-(

No, tak celý život synovi umetá cestičku, nic po něm nechtěla, sama píše, že mu "slevovali" a teď se diví, že není samostatný? Vždyť ho k tomu celý život nikdo nevedl! Tím spíš, že syn bude mít ještě další problém, jak tu už zaznělo - možná asperger, možná i něco jiného a tak jeho osamostatnění je tím těžší. Tím spíš, ale měla celá rodina klučinu spíše připravovat na život a ne mu dělat posluhu. No, na tom nezmění nic. Rozhodně si nemyslím, že je řešení prostě ho vystěhovat a hodit rovnýma nohama do života, na který vůbec, ale vůbec není připravený. Já bych neviděla až takový problém, že bydlí s matkou - holt prostě nějaký ten hendikep má. Já vidím jako problém, že po něm nejspíš matka nechce vůbec žádnou pomoc v domácnosti, že on opravdu má jen ten svůj mamahotel, že se na chodu domácnosti vůbec nepodílí. A hlavně, matce to došlo až ve chvíli, kdy si našla přítele...

j66: Taky mi to tak přišlo, tam nebude jenom dys, např. Asperger, nevím jak dřív se to určovalo. Dvě mé kolegyně mají dítě s Aspergerem a Autismem, je to celkem časté. Hodit do vody, jak něktěří lidé píšou by nepomohlo, ten mozek by to nezpracoval, nepostaral se, ještě když mu to matka neukázala. Od okolí sám to neokouká.

Paní píše, že syn byl "jiný" už ve škole. Mi z těch pár vět přímo o něm přijde, že je autista , v lehčí formě, resp. má nějakou jinou poruchu chování. Myslím, že v tom případě, není moc dobré aby bydlel úplně sám.Jenže to si asi paní vůbec nechce připustit, že syn není jako ostatní. Různí "šmejdi" mají na takové lidi čuch a nakonec na něm může viset kupa dluhů a plno jiných problémů. Někteří lidé jsou prostě slabí a samostatně nemohou uspět. Na to je rodina, aby je podržela aspon v takové míře samostatnosti. jaké jsou schopni.

Když se nechce odstěhovat on, tak bych se odstěhovala sama. Řekla bych mu, že jsem se o něho starala dost dlouho, že mám přítele, tak odcházím k němu. Že nejsem povinna se o něho starat do smrti. Však se synek naučí, když se hodí do vody.

Za 30 let ho nic nenaučit a postarat se o sebe, budit ho i každý den do práce a pak ze dne na den ho vystěhovat z domu mi nepřijde nejšťastnější řešení. To nemůže skončit dobře. Vždyť to není věc. Bůh ví co má ještě za psychický poruchy, dys lidi nemají až tak potřebu být zavřený doma. Ať to paní dělá postupně, na pár dní k přítelovi, pak zase doma, 14 dní dovča někde mimo republiku...

Taky mám mladší dceru mnohem samostatnější a taky jsem syna vypakovala ve třiceti letech do podnájmu. Poslední dva roky u mě žil s přítelkyní. V ničem nebyl problém. Domnívám ale, že v rámci soukromí a pohodlí všech to bylo opravdu potřeba. Podnájem byl tak mizerný, že za dva roky využili příležitosti koupě bytu v našem bloku. Jsme tedy blízko, ale máme každý svoje. Víme o sobě, ale až nějak často se nevídáme - všichni pracujeme na směny a každý jinde. Hodně se tady zmiňuje věk syna Ilony. Myslím, že otázka věku není prvořadá. Někdo je prostě domácký konzervativní typ. Vidí v tom jistotu, aby to zůstalo, jak je zvyklý. Někdo není samostatný ani ve čtyřiceti, někdo je už v šestnácti. Na Ilonině místě bych zvážila koupi bytečku pro syna /zmiňuje, že má našetřeno/, nebo pronájem někde taky hodně blízko. Třeba naproti v ulici. Nebo výměnu svého bytu za dvě garsonky tam, kde jsou oba zvyklí. Těžko ale nutit druhého do něčeho, co odmítá. Tohle už zavání sebeobětováním se. Protože to matka vidí jinak,než syn. Dřív to bylo obráceně - my se nemohli dočkat, až vypadneme od rodičů......

Elynor: Já neříkám odepsat a udělat si jiné. Ale mám třeba "v péči" cca 70letou matku s 50letou dcerou schizofreničkou. A holka sice bydlí s maminkou (sama by to těžko dávala), ale jinak holka maká jako šroub, kolem sebe všechno sama, chodí i do nějaké chráněné dílny pracovat (když má dobrý den). Žádné úlevy a rozmazlování, prostě až na dozor ze strany matky je naprosto soběstačná. Paní říká, že tím, že je holka postižená, musí se 3x tolik snažit, aby se o sebe postarala než zdravý dítě, až tady jednou maminka nebude (a nebo už se starat nebude moct). Tím, že se dětem umetá stále cestička (zdravým i nemocným), tak se jim nesmírně škodí. Ano, podpořit dítě, když chce studovat (a má na to a nefláká to), dostat ho "co nejvýš" kam se dá (v případě postiženého dítěte může být obrovský úspěch i základní škola a třeba nějaký kurz, ať může pracovat), ale nedělat jim otroka v momentě, kdy už jsou samostatné. Je fajn pocit i v dospělosti, že někde ta maminka je a že se na ni v případě průšvihu můžu obrátit (od toho je rodina), ale ne, že ji budu zneužívat.

lebahu: ono to není tak jednoduché, člověk obvykle nemá zas těch mláďat tolik, a když už je jednou roky piplal, tak to nechce jen tak zahodit, aby si řekl "tohle mládě se nepovedlo, tak ho odepíšu a udělám si jiné". Z článku plyne, že mládenec není úplně OK, a matka i připouští, že si pozdě uvědomila, že měla mít k němu jiný přístup. Snad se to dá zachránit, ale nepůjde to ze dne na den, je to na týdny a měsíce práce, jich obou, a matky bohužel víc (musí nějak napravit to předchozí "rozmazlování", pokud to tak lze ve zkratce nazvat). Mně se líbí komentář mambule - pojmenovat problém a postupně hledat cestu k řešení. I za pomoci odborníků. Vystěhovat juniora ze dne na den, to by mohl být dost průšvih.

Vyhnat, ať se stará. Ale bohužel je to tak, že pro nějakou změnu musí mít vůli a motivaci - on sám. Pak totiž jde úplně cokoliv, ale bez toho ne.
Nejlepší by pro něj bylo najít si holku, jenže to je v dnešní době a jeho věku a aktuálních nárocích žen prakticky nemožné, to spíš vyhrajete sportku.
Takovýhle kluků je docela dost. Přátele, nové koníčky, nová vlastní existence...všechno se dá během dvou, tří let docela vybudovat, ale musí chtít. Nebo existují kurzy osobního rozvoje, ale opět, člověk musí chtít.
Sám jsem si něčím takovým prošel, o tom bych mohl napsat knihu....

lebahu: Ona to příroda má ještě jedno pravidlo, ale to raději nebudu připomínat...

Je fajn, že paní začala chodit k psycholožce, ale myslím, že je na čase především dostat k psychologovi, spíše snad i psychiatrovi syna. Jeho reakce totiž nejsou adekvátní a situace tak,jak je, je neudržitelná pro oba.Pokud má syn nějaký psychiatrický problém, je načase s ním pracovat.
To, že je syn mimoň, že nemá moc přátel, to nemusí znamenat vůbec nic, každý jsme jiný. Ale pokud se rozklepe a rozpláče jenom při zmínce, že by měl opustit maminku a domov, na který je zvyklý, je hodně nezvyklé a myslím, že řešení s psychiatrem je namístě.

V první řadě přestat dělat chůvu a služku. Rozdělit práce v domácnosti, vyžadovat adekvátní finanční příspěvek "na byt a stravu", prostě udělat to, co jste měla postupně udělat tak před 20 lety... ustřihnout pupeční šňůru a nechat dítě dospět. Proč by si měl sám utírat zadek, když mu ho 30 let ochotně utírá maminka?
Toto nikdy nepochopím. U každého živočišného druhu to funguje tak, že se rodiče snaží, aby mládě bylo co nejdřív samostatné a schopné přežít bez jejich pomoci, protože je to to nejlepší co pro něj můžou udělat, jinak mládě chcípne hlady nebo ho něco sežere. Lidi si z nějakého zvráceného důvodu (sobecká opičí láska) hýčkají nesamostatná dávno dospělá mláďata a do smrti smrťoucí jim dělají otroky a dojné krávy na peníze.

Já ho na jednu stranu chápu, naučil ho někdo postarat se sám o sebe, nenaučil a teď by to po něm chtěli. Paní také vlastně neví co chce. Jediná rada je asi skutečně o postupném nenásilném nucení postarat se nějak sám o sebe. Jenže - umí si něco uvařit, umí zapnout pračku, umí si nakoupit, nebo umí jen zapnout počítač, proč ho ráno nebudí budík.... moře otázek a v článku na ně není odpověď.

To je divné, vy nejezdíte nikam na dovolenou? Myslím vy osobně, syn je asi pořád zavřený doma u pc. Jak vaši nepřítomnost snáší? Nebo snad jezdíte v jeho věku spolu? Mělo by se zjistit, čeho konkrétně se syn bojí. 1) ztráty mamahotelu v pravém slova smyslu, tj. vaší neustálé péče od ranního buzení až po mytí oken. (Kvuli tomu by snad ale neplakal a nezoufal, i když jeden nikdy neví.) Mmch máte nějak rozdělené domácí práce, umí syn vařit, přispívá vám na domácnost? Jestli ne, tak proč? Neumí ani vynést smetí, zapnout pračku, pověsit prádlo? Za co utrácí svoje vydělané penize? 2) ztráty vás jako osoby 3) ztráty sveho prostředí. Jeví autistické rysy, je možné, že nechce přijít o svůj kutloch./// . Mluvila jste s ním někdy o tom, že byste musela třeba na delší dobu do nemocnice a v tom případě by si poradil jak? Pokud jste tak dosud necinila, zkuste ho opouštět - napřed krátce ( přespat u přítele), pak třeba na víkend (vypujcená chata, hotel), pak na týdenní dovolenou... Přitom se vám musí vyjasnit, co syn nezvládá. Pokud by to byl bod 1), musí se samoobsluhu prostě naučit, tak jako se naučil x jinych věcí, včetně jejich načasování. Pokud by to byl bod 3), řešením by bylo vaše přestěhování do podnájmu (pokud možno za jeho peníze). K bodu 2), jakési neoodeleni se od matky (jezdil někdy na tábor, na skolu v přírodě a jak to snášel? ) by asi bylo třeba přizvat odborníka.