1. Roztrhala by se na kousky a ty kousky pak rozdala
Chtělo by se mi napsat, že mám šílenou tchyni, jenže to by vypadalo, že je maminka mého muže „nerudná baba“, která má na mě spadeno a číhá, kdy udělám chybu, aby mě mohla peskovat. Jenže má tchyně je šílená úplně jinak; je neuvěřitelně hodná, obětavá, může se roztrhat na kousky a ty kousky pak rozdat, jen aby byli všichni šťastní a spokojení. Manžel, jeho bratr i otec jsou na to evidentně zvyklí, ale já to nemůžu vystát.
Když jsem občas u nich doma na návštěvě, připadám si jako v nějaké velmi patriarchální arabské zemi, kde je jediná žena v domácnosti jakýmsi domácím robotem, jehož práci všichni okolo, včetně jí samotné, berou jako naprostou samozřejmost. Strašně mě to celé nadzvedává ze židle, je to ponižující, nepříjemné a v konečném důsledku se o tchyni bojím. Vždyť je jí už hodně přes šedesát, před 10 lety prodělala vážnou operaci, stále bere léky a v poslední době ji pobolívají kyčle. Tchýně je samozřejmě dospělá, a tak bych si koneckonců mohla říct, že každý je svého štěstí strůjce, jenže to bych ji nesměla mít snad každý druhý den s nějakou „službičkou“ za dveřmi.
- Jak se vyvíjel Irenin příběh dál, se dozvíte v následujících kapitolách... Pokud jste netrpěliví a chcete znát rychle konec, můžete část příběhu přeskočit. Z boxíku zvolte rovnou čtvrtou kapitolu a prostřední část textu se vám vůbec nezobrazí. Jestliže si chcete příběh přečíst celý, postupujte po kapitolách tak, jak za sebou následují.
Pokračování 2 / 4
2. Tchyně není vlezlá, vždy se strašně omlouvá
Naneštěstí bydlíme dva bloky od rodičů mého manžela, s nimiž bydlí i o hodně mladší manželův bratr. Tchyně je už v důchodu, a tak je náplní celého jejího dne starost o rodinu. Tchyně nám neustále něco nosí – koláč, domácí chleba, knedlíky, řízky, kompoty, med, domácí mošt, zlevněné pomeranče, slevové kupóny atd. Vše je dobré, ale je toho moc a hlavně je mi celý způsob její péče strašně nepříjemný. Tchyně není vlezlá, vždy se strašně omlouvá, že ruší, jako by k nám skoro přitančila na bolavých nohách a nedýchala, jen aby nerušila. Načež se s ní ve dveřích obvykle přetahuji, protože si nechce ani dál na kávu – aby nerušila, a je takřka nemyslitelné ji něco na oplátku vnutit.
Když jsem na služební cestě, tak nám po dohodě s manželem nejen vyvenčí psa, ale i umyje okna, vycídí podlahy, vydrhne balkón – po mém návratu se mi pak obvykle strašně omlouvá: „Irenko, prosím, nezlob se, do skříní a tak jsem ani nenakoukla – to bych se hanbou propadla! Ale vím, jak toho máte oba hodně, tak když už jsem venčila Betku a zalila kytičky, tak jsem i umyla okna a podlahy, ať si můžeš o víkendu odpočinout.“
Jenže jak mám téhle neuvěřitelně hodné a submisivní dámě říct, ať už pro nás proboha nic nedělá? Jak ji mám vysvětlit, že fakt nechci, aby mi skoro sedmdesátiletá dáma drhla okna? Navíc mi manžel klidně řekne: „Prosím tě, hlavně ji nech, ona to dělá ráda. Je to její koníček.“
Pokračování 3 / 4
3. Měla by si nechat opravit zuby, chodit do kina a třeba jezdit do lázní!
Vůbec si nedokážu představit, co se bude dít, až budeme mít děti, což bychom rádi v co nejbližší době. Tchyně prý manželovi nedávno ukazovala nějaké balíky plen, oblečky, prostě hromadu úplně nových potřeb pro miminko, také prý má už pro první vnouče něco našetřeno! Kdyby to o tchyni šlo říct, tak napíši, že si na mé mateřství doslova brousí zuby, jenže vím, že ona to tak nemá. Chce prostě „jen“ pomoc. Co na tom, že za peníze, za které by si měla raději nechat opravit zuby, chodit do kina a třeba jezdit do lázní a na dovolenou, tak jak to dělá ke spokojenosti všech moje máti. I to jsem se snažila tchýni vysvětlit, prostě jsem ji říkala, jak žije v důchodu moje máma, a jak máme všichni opravdovou radost, že je spokojená, stará se o sebe a užívá si našetřených peněz, relativního zdraví a volného času. „Irenko, tvoje maminka měla mnohem těžší práci než já a byla na vás sama. Ona si to zaslouží!“
Myslela jsem, že mě omyjí! Zatímco tchyně dělala celý život v továrně u pásu, má máti seděla v kanceláři. Sice na nás se sestrou byla sama, ale vydatně jí pomáhali její rodiče – marně jsem se snažila pochopit, v čem to tedy měla těžší. Všichni lidé kolem mé tchyně to zkrátka mají z principu těžší než ona, a tak musí všem pomáhat. Proboha, kde se v lidech bere taková touha po sebeobětování až do sebezničení?
Pokračování 4 / 4
4. Jako by svou matku bral, jako jiný živočišný druh
Co na to manžel? Ten péči maminky přijímá jako samozřejmost, ostatně vyrostl v tom a nechápe, co mi vadí – vždyť to tchyně dělá ráda! Po mně takový servis nechce, doma se normálně zapojuje, o nic ho nemusím prosit. Přijde mi, jako by prostě svou matku bral jako jiný živočišný druh – ufona z planety „Přines, dones, podej!“ – je mi jako ženě hrozně nepříjemné, být v tom celém jakkoliv zúčastněna. Je to ponižující.
Kamarádky mi říkají, abych to neřešila, když je tak tchýně spokojená, tak ať jí to prý neberu. Jenže já se cítím tak, jako bych v dnešní době měla přijmout fakt, že máme v rodině domácího poskoka, který s radostí přiběhne na písknutí a ještě bude vděčný, že jsem ho zavolala. Je mi to prostě odporné.
(Irena, 31 let)
Dáma.cz je na facebooku. Přidejte se k nám!