Když se Irena s manželem rozhodli, že se chtějí přestěhovat z bytu do vlastního domu, zdálo se to téměř nemožné. Nakonec ale svůj vysněný dům našli, nečekali však, že jejich syn začne vzdorovat. Dodnes dům nesnáší a názor nezměnil.
Když se nám po několika letech mačkání se v malém bytě konečně podařilo najít dům snů, byli jsme nadšení. Stěhovat jsme se začali postupně už před pár týdny, brzy by mělo být hotovo. Naši radost ale kazí naprostý odpor staršího syna. Dům nesnáší ještě dřív, než v něm začal bydlet.
S manželem jsme kdysi z našeho prvního společného bytu byli nadšení. Původně jsme v něm byli v podnájmu, ale když se ho tehdejší majitel rozhodl prodat, řekli jsme hned, že ho koupíme.
Laura Poláková
20. října 2020
Už tehdy nám bylo jasné, že pokud spolu zůstaneme a budeme zakládat rodinu, nebude pro nás rozhodně bydlením na celý život, ale byli jsme přesvědčeni, že jakmile ta situace nastane, byt prodáme a půjdeme do většího.
Dvoupokojový byt s malou terasou jsme si hýčkali a bylo nám v něm dobře. I po svatbě. I po narození syna Vojty. Ale už tehdy, když jsem byla těhotná, jsme věděli, že musíme začít jednat, a pustili jsme se do hledání něčeho většího. Tehdy jsme ještě preferovali spíš větší byt, ale pořád se nám žádný nelíbil natolik, abychom se opravdu stěhovali. A navíc to nebylo ještě nezbytné, takže jsme nespěchali.
Když byly Vojtovi dva roky, otěhotněla jsem podruhé – docela nečekaně a rozhodně neplánovaně. Ale dvě děti jsme vždycky chtěli, takže po počátečním šoku jsme se začali těšit. Jen jsme měli obavy, jak to v malém bytě zvládneme, a intenzivně začali hledat nové bydlení. V tu dobu jsme to i přehodnotili a rozhodli se, že budeme hledat dům.
Laura Poláková
15. října 2020
Jenže najít dům, který by se nám líbil, byl v dobrém stavu a na dobrém místě – a my si ho mohli dovolit – bylo skoro nemožné. A tak se stalo, že plynuly ne měsíce, ale roky, a my trčeli pořád v našem 2+kk, který už dávno nebyl hýčkaným bytem mladého páru, ale jedním velkým skladištěm a provizoriem, protože „už se nevyplatí tady dělat nějaké větší úpravy, když se chceme stěhovat“.
Dopadlo to tak, že jsme si lezli vzájemně málem po hlavě a z nového bydlení se stala opravdu nutnost. Takže když jsme letos v březnu úplnou náhodou přes známého dostali tip na dům, který nás okamžitě okouzlil, bylo rozhodnuto během tří dnů.
S manželem jsme se začali těšit jak malé děti. Ovšem jako nějaké jiné než ty naše. Po oznámení, že se budeme stěhovat a Vojta i Barborka budou mít každý svůj vlastní pokojíček a spoustu místa na hračky, jsme čekali salvu radosti. Ta ovšem nastala jen u mladší dcery. Jsou jí tři roky a reaguje radostně víceméně na cokoli, co jí řekneme.
Laura Poláková
13. října 2020
Vojtova reakce nás zaskočila. Kategoricky prohlásil, že se stěhovat nechce a nebude. I přes prvotní překvapení jsme se nenechali vyvést z míry a trpělivě mu vše líčili v růžových barvách. Počítali jsme, že je to jen prvotní vzdor, který nemá žádný hlubší základ a brzy pomine. Proč by se šestileté dítě nechtělo stěhovat?
„Prostě nechci! Mně se líbí tady! Mám tady kamarády! A školku! A fotbal! A všechno a basta!“ křičel. My na to, že tohle všechno bude mít i tam. „Jenže to bude jiná škola! A úplně jiný děti!“ nedal se a jeho logika nás docela odzbrojila.
Nakonec jsme tedy na čas přestali o stěhování úplně mluvit. Věděli jsme, že k němu nedojde dřív než za tři měsíce, a počítali jsme s tím, že Vojta tuhle novinku postupně vstřebá a zvykne si na ni.
Martina Machová
11. října 2020
Ale když jsme po měsíci téma znovu otevřeli, jeho reakce byla stejná, ne-li ještě horší, přestože jsme mu celý přesun líčili v růžových barvách a slibovali v zoufalství už i to, co jsme ani splnit nemohli.
Když se udělalo na jaře hezky, vzali jsme děti poprvé se na dům podívat. Zatímco Barborka nadšeně běhala po zahradě i vevnitř a ze všeho byla nadšená, Vojta celou akci bojkotoval a na konci nám oznámil, že ten dům nesnáší, že je hnusnej a že ať se my klidně přestěhujeme, ale on zůstane ve starém bytě. Bylo by to skoro komické, kdyby to nemyslel opravdu vážně.
Manžel se už naštval a řekl mu, že z něj tedy bude bezdomovec, protože náš byt prodáme, abychom měli na tenhle dům. Vojtu to úplně zlomilo, tohle si asi nepředstavoval, zřejmě si myslel, že byt bude dál náš a on v něm bude bydlet. Bylo mi ho strašně líto, jak to v té své malé hlavičce měl všechno jednoduché a my ho připravili o poslední naději.
Laura Poláková
8. října 2020
No a teď tedy probíhá postupný přesun – ve starém bytě balíme, po práci obden vozíme krabice do domu a brzy nás čeká finální stěhování velkého nábytku a všeho, co sami nezvládneme svým autem.
A Vojta je stále v opozici, nevěřila bych, jak dlouho vydrží sedmileté dítě trucovat! Od doby, kdy jsme odvezli první krabici, s námi prakticky nemluví. Paní učitelka ze školy tvrdí, že tam je to stejný rošťák jako kdykoli jindy, ale jakmile ho přijdu vyzvednout, svěsí hlavu, dívá se do země, mlčí a to mu vydrží až do večera. Nechce pohádku před spaním, mazlit se, nechce žádné dárky ani dobrůtky – jediné, co chce, je, abychom se nestěhovali.
Laura Poláková
6. října 2020
Ve starém bytě opravdu zůstat nemůžeme, i kdybychom mu nakrásně chtěli vyhovět, už je prodaný a navíc bychom se do něj opravdu už nevešli. A ani si nemyslím, že by se mu v tomhle mělo ustoupit. Jen bych si přála, aby tu změnu přijal a neměl nás teď za ty největší „podrazáky“ na celém světě, jak nás nazval. Jak mu pomoci?