IRENA (44): Moje matka mi neustále mluví do života

Tak nastěhovat si k sobě matu, se kterou od puberty nemám dobrý vztah, to od začátku nebyl dobrý nápad a paní Ireně (či Radce? V textu se ta dvě jména jaksi zaměnila) mohlo být jasné, že to nedopadne dobře. Trochu se divím, že situaci nevyřešila od začátku jinak. Jistě by bylo rozumnější prodat dům a mamince pořídit menší byt v blízkosti dcery - aby ji mohla navštěvovat a necítila se osaměle, ale přitom aby každá měla to svoje. Z popisu jejich vztahu mám podobný pocit jako přispěvatelky pode mnou - že se dcera nedokázala ani v dospělosti vymanit z podřízeného vztahu k matce, ve kterém celý život byla. Zřejmě proto, že si nikdy nedokázala nastavit nějaké hranice. Takže jejich vztah je podle mě přesným opakem toho, co chtěla její matka - aby byly kamarádky. na jejím místě bych v prvé řadě zapracovala na sobě a na tom, jak s matkou jednat, aby bylo jasné, že jsme opravdu dvě rovnocenné ženy a že já jsem nyní "paní domu" a tudíž rozhodnutí okolo domácnosti a výchovy dětí jsou pouze moje záležitost. Jiný názor či radu si můžu vyslechnout, proč ne, ale nemusím se hned kvůli tomu cítit ublíženě a naštvaně. Prostě si matčino vyjádření poslechnout, případně zvážit, ale pak jasně a klidně říct, že její řešení či přístup by mi nevyhovovalo a udělám to jinak. Takto to vypadá, že se nechá strašně ovládat a až už je toho na ni moc, tak vyletí, ale pak zase dělá to samé. No a v neposlední řadě bych opravdu zvážila opětovné rozestěhování se. Ono obecně ty společné domácnosti dětí a rodičů dělají neplechu a málokdy to všem vyhovuje.
(A ještě drobná poznámka k úvodu článku - matka chtěla vztah, tak jak ho viděla v amerických seriálech. Mno, podle věku dcery jí v době sametové revoluce bylo 15 let, americké seriály sem dorazily o rok později, to jí bylo 16 a pak odešla na školu, takže zřejmě tehdy v 18 na vysokou, to měla matka tak pouhé dva roky na to, aby se stihla inspirovat americkými seriály a měnit podle nich svůj vztah k dceři :-) Takže moc nechápu, proč ty americké seriály byly zmiňované, ty zřejmě na jejich vztah žádný vliv mít nemohly. Tady si zas někdo nespočítal data a neuvědomil si, že před revolucí tu žádné americké seriály v televizi nedávali...)

Můj dojem je že pisatelka úplně z toho dětského vztahu s matkou nevyrostla.......už v mládí to nefungovalo mamka sice chětla být kamarádka ale ve skutečnosti se jako kamarádka nechovala a naopak měla vždy zřejmě dojem že nutně musí své dceři ve všem radit. Dost možná to nemyslí zle, což nicméně nic nemní na tom, že dcera je dospělá a měla by ji nechat žít po svém. Na druhé straně ke stávající situaci částečně přispěla i dcera.....jistým způsobem se vůči matce nechová sama úplně dospěle. Ono totiž platí, že lidé se k vám chovají tak, jak jim dovolíte, jenže zdá se mi, že dcera matce nikdy nedala úplně jasné hranice, občas vybouchne matku seřve ale když pak máma zase začne tak jí dle všeho ihned neusměrní a tak matka znovu získá "území" dcera si hzo zase po čase vyřve zpět a tak pořád dokola. Svým způsobem se dle mého názoru cítí stále "pod mámou" a proto se jí tak to co máma říká dotýká, nedokáže ji brát jen jako starší brblavou paní a místo toho si vše co je řečeno bere osobně. Tedy pro ni to není o tom co matka říká, ale co z toho dcera následně odvozuje...........maminka jí něco zkritizuje.........může se k té situaci postavit tak že dcery se to netýká, matka jen vyjádřila dvůj osobní názor na který má právo a tím to ale taky končí. A nebo z toho může odvozovat že ji máma nemá ráda že ji máma podceňuje že ji máma neuznává atd.a díky těmto myšlenkám se pak následně bude cítit blbě a bude na mámu naštvaná. Tak že jak jaem napsala její postoj k věci je polovina problému. V podstatě jsou dvě možnosti co s tím dělat . První nejjednodušší je matku ze společného bydlení vypakovat, druhá věc je pořešit si především v sobě vlastní sbehodnotu a naučit se ne jen hranice vymezit, ale i je udržet. To ase ale paní nenaučí ze dne na den, možná bude potřečbovat jít na nějaké semináře nebo na terapie a pod.........vhodná by byla asi kombinace obojího. Matku jako toxického člověka dát do pro mne snesitelné vzdálenosti a pak prost makat na sobě, protože co si budem říkat dokud tam tohle bude mít, vždy se najdou lidé co ji podobným způsobem mohou rozhodit a nebude naškodu s tím proto něco udělat i když mátiu bude uklizena na bezpečnou vzdálenost. :-D

Asi se daly čekat problémy už dopředu, když s matkou byly takovéto vztahy odjakživa. Bylo by lepším řešením, aby matka velký dům prodala a koupila si byt. Nevím, jak daleko bylo původní bydliště od rodiny dcery. Pokud se babička odstěhovala od všech svých známých úplně jinam, soustředí svou pozornost jen a jen na rodinu dcery tím spíš. A také pokud sama neměla žádné zájmy a koníčky, je to taky špatné. Je-li jediným cílem celého dne čekat, až se dcera vrátí z práce a pak ji "vychovávat", není divu, že je pro ni samotnou situace takovou zátěží. Na druhou stranu musím říct, že dcera se k matce zachovala maximálně vstřícně a že by tedy asi každý od babičky očekával zdrženlivost a loajalitu v tom směru, že rodina dcery asi žije tak, jak jim to vyhovuje a nebudu se do toho montovat. Babička je asi málo zaměstnaná, nevím, kolik jí může být, když dceři je přes čtyřicet, ale snad až tak stará není, aby se zabavila něčím jiným, než je sledování a pérování dcery. V každém věku lze mít odpovídající koníčky. Mé děti taky plno věcí dělají jinak, než jsem mívala zaběhnuté já, ale je to jejich domácnost a jejich život. Taky bych si do ničeho nedala mluvit, to ony mně naopak říkají, že koníčkům věnuji moc času a pak nestíhám. A já jim říkám - dokud zvládám, jde to. Bydlíme blízko, navzájem si pomůžeme, když je třeba, potřebují ohlídat byt, chtějí uvařit, ohlídat, požádají o půjčku. Ovšem pár let před důchodem cítím, že i ten odpočinek už člověk taky potřebuje. V dané situaci, než matce paní řekne, aby si za peníze z prodaného domu koupila byt, kde chce, protože s ní už bydlet nehodlá, bych - hádky jsou k ničemu a domluvy patrně taky - matce navrhla, aby se dle svých možností zapojila do chodu domácnosti. Předpokládám, že rodina je přes den v práci a ve škole a babička není věchýtek a stařenka, celý den polehávající, tak snad není problém, aby babička provedla nějaký ten úklid, vyžehlení, vyluxování či uvaření večeře pro všechny. Ušetřený čas může dcera využít k tomu, aby šla rovnou z práce za kamarádkou, nákupy, zacvičit si, do knihovny, ke kadeřnici, atd. Až přijde večer domů, řekne ahoj babi, pěkně jsem se dneska utahala a dobrou noc, moc jsi mi pomohla, a může jít ho hajan. Jestli dcera přiběhne z práce, postaví s k plotně a matka zasedne a začne jí do toho mluvit, to se docela divím, že už jí na hlavě nepřistála pánev. Já sama kdybych se měla rozhodnout mezi bydlením se svou matkou a blázincem, volím dobrovolně tu druhou možnost. Skončila bych tam totiž nakonec stejně a dřívějším nástupem si tak ušetřila kupu nervů. A počkala bych tam v klidu na sourozence, který by se uvolil si babču vzít domů. Každý prarodič by měl být šťastný, když se mladá rodina uvolí vzít si ho domů, a měl by se tam chovat tak, aby nikomu nenarušoval život a soukromí. Není to až taková samozřejmost. Jestli má mít dospělé dítě celý večer za zadkem svého stárnoucího rodiče, to musí být očistec. Zejména, když se dozví, že dělá špatně úplně všechno. Babička si asi neuvědomuje, že pokud se bude muset odstěhovat, dcera za ní chodit moc často nebude /bude ráda, že se jí zbavila/ a tudíž ji čeká skutečně samota, se kterou si sama jak je vidět neumí poradit. Měla by být šťastná, že se jí dostalo téhle formy pomoci, zalézt si do svého pokoje, domluvit se s dcerou na formě pomoci, a nechat rodinu mladých žít po svém. Je hrozně moc starých lidí, co žijí sami a hrozí se toho, že jednou skončí v domově důchodců. Tahle stará paní si neuvědomuje, co pro ni dcera udělala. Vzala ji k sobě domů. Asi ji měla nechat, aby se se situací poprala po svém. Možná by se matka víc snažila žít. Tahle to vidím jako přežívání na úkor druhých. Kdyby si mělo každé dospělé dítě domů vzít ovdovělého rodiče, je polovina národa na antidepresivech.