Vypadalo to na jeden z nejhorších dnů v jejím životě, nakonec ale díky němu Irena našla novou lásku.
Musím docela šetřit, po rozvodu jsem si koupila na hypotéku garsonku, a i když už děti odrostly, splátky sežerou značnou část mého příjmu, takže se držím docela při zemi a i různé výlety, návštěvy restaurace a podobně jsou pro mě svátkem. O to víc jsem se těšila na výlet do lázní v Bavorsku hned za hranicemi, který přece jenom nebyl nejlevnější.
Jely jsme s kamarádkami dvěma auty, já mám staršího peugeota, kterého mi po rozvodu nechal manžel, tak jsem vzala Jarku, ostatní holky jely s Kamilou. Vyrazily jsme hned brzo ráno, vstupné je celodenní, tak jsme si to chtěly maximálně užít.
Cesta ubíhala bez problémů, pak ale v jedné zatáčce najednou do mého pruhu vlítlo čumákem auto v protisměru. Strhla jsem volant a protijedoucí auto zasáhlo jen zadní část našeho vozu. Odhodilo nás to, vyjely jsme mimo silnici, naštěstí tam nebyly žádné stromy ani sloupy a vzadu nikdo neseděl.
Byla jsem naprosto otřesená. Sice se nám s Jarkou nic nestalo, jely jsme pomalu a jen se nám pásy zařezaly nepříjemně do kůže a hnula jsem si zády, ale byla jsem jak paralyzovaná. Prostě v šoku. Už ani nevím, kdo zavolal policii a vyřešil s pojišťovnou odtahovku, já to nebyla, zmohla jsem se akorát tak na to, že jsem z kabelky vyndala doklady.
Auto mi naložili a nás s Jarkou odvezla sanitka, i když nám na první pohled nic nebylo, chtěli mít doktoři jistotu, že při nárazu nedošlo k nějakým vnitřním poraněním. Zatímco se Jarka celkem rychle oklepala, já byla pořád stažená do sebe. Možná jak spící princezna? Prostě jsem asi vzbuzovala soucit, ale saniťák, který nás doprovázel, se mě co chvíli ptal, zda mi něco nechybí, není mi zima.
Tohle video boří mýty o boubelkách:
Po pár hodinách nás z nemocnice pustili a my s Jarkou začali telefonovat, kdo by pro nás přijel. Ostatní holky pokračovaly do lázní, koneckonců proč by kvůli nám měly akci zrušit, i když pak říkaly, že si to vůbec neužily, pořád na nás musely myslet.
Mně bylo do breku, auto zřejmě v háji a z pojistky si nové nekoupím, z výletu, na který jsem se tak těšila, nebylo nic. Jen starosti s autem, které zůstane kdesi v cizím městě.
Naštěstí pro nás přijel Jarčin manžel, postaral se o nás, dokonce jsem u nich přespala a pak mi druhý den pomohl zjistit, co je s autem. Ukázalo se, že je opravdu na odpis, nehodu díky bohu zavinil druhý řidič, tak jsem měla naději, že i něco dostanu.
Po třech dnech jsem se vydala autobusem do sousedního města do servisu. Chtěla jsem se dohodnout, zda prodají auto na díly a vzít si z něj věci, co tam zbyly. Když jsem vystoupila z autobusu, koho nepotkám. Saniťáka, co mě vezl od bouračky. Poznal mě, ptal se, jak mi je. Když jsem mu pak řekla, kam jdu do servisu, chytl se za hlavu a říkal, že to je pěkný kus za městem a nabídl se, že mě tam hodí.
Byla jsem fakt ráda. Nejenom, že jsem ještě nebyla v nejlepší kondici, ale pak mi pomohl i při jednání v servisu a byla to úleva, že jsem nebyla na ty drsné hochy v monterkách od oleje sama. Imponovalo mi, jak vše hravě vyřešil a udělalo mi dobře, že se zase jednou o mě někdo postaral. Jemu se zase líbilo, jak mi pak řekl, že jsem taková bezbranná, mohl se vedle mě cítit jako chlap. Jeho bývalá žena totiž byla velmi energická a pěkně ho válcovala.
Cestou zpátky mě pozval na kávu. Povídali jsme si a když jsme se po dvou hodinách loučili, měla jsem pocit, že jsme si zdaleka ještě všechno neřekli. Jarda si řekl o mé telefonní číslo, ještě ten týden jsme se sešli a vídáme se dál. Tak si teď v hloubi duše přeju, aby to mělo pokračování.
