Mít partnera přímo „na place“ je podle Ireny Máchové výhoda. „Když je potřeba, Toničku si předáme a Štěpán tam pak běhá s vysílačkou a s dítětem na ruce, je to komické. Když kolegové z natáčení vidí naše miminko, mají pocit, že vidí plod ‚Ordinace‘. To je moc fajn, protože tím pádem jsou na ni všichni zvědaví, je to tam vysloveně baby friendly, aspoň tak to vnímám,“ směje se Irena.
Nad mátovým čajem jsme si povídaly o rozdílech mezi prvním a druhým těhotenstvím, o roli otce „včera a dnes“, ale i o tom, jak se vyrovnat s tragickými ztrátami tak, aby nás nezlomily, ale v důsledku naopak posílily...
Gratuluji k očekávanému druhému miminku. Vaší dcerce není ani rok, bylo těhotenství plánované?
Ne, nebylo. Další dítě jsme plánovali až tak za pět let, ale vyšel z toho rok a dva měsíce.
Jaké byly první pocity?
V mobilu mám fotku, přítel mě vyfotil, když jsme se to dozvěděli. Vypadám tam dost zhrouceně, protože jsem si srovnávala v hlavě, jestli do toho jít, nebo nejít. Člověk se sotva zahojil po prvním porodu, ještě má čerstvé zážitky… Ale potom jsme si řekli, že jít ve třiatřiceti na potrat je velké riziko a my bychom dítě ještě určitě chtěli. Asi to bůh tak chtěl, protože některým ženám se nepodaří otěhotnět takhle brzo, a jiným vůbec. Tohle je boží zázrak, tak proč tu cestu křížit? Teď už jsme se oklepali a těšíme se.
Jak přítel reagoval?
Nejdřív řekl – no to snad ne! Ale pak, když viděl pozitivní test, byl nadšený. Byl rád, že Tonča bude mít sourozence. Když jsem viděla radost v jeho očích, už jsem o přerušení těhotenství neuvažovala.
Podpora partnera je v takovou chvíli moc důležitá…
To ano. Dala bych mu jeden z titulů Otec roku, protože on se o Tonču tak skvěle stará! Když je v práci, starám se já, a naopak. Od začátku se o dcerku staráme rovným dílem. Jsem v klidu, protože vím, že když odejdu do práce, Tonča nebude brečet a shánět se po mámě. Pomáhá tolik, že si myslím, že druhé dítě nebude problém. Asi to bude první půlrok náročnější, ale nebojím se toho.
Co váš tatínek? Taky se staral?
Táta spíš pomáhal. Byl od rána do večera v práci, a navíc měl velkého koníčka – létal. Takže byl často na letišti a veškerá péče zbývala na mámu.
Byl pilot?
Ano, a instruktor. Věnoval se akrobatickému létání.
Zkusila jste taky létat?
Vždycky jsem hrozně chtěla, ale táta nás od toho držel dál, mě i bráchu. Bál se o nás.
Mluvíte v minulém čase…
Tatínek už nežije a bratr taky ne. Už je to dvanáct let, co měl brácha autonehodu… Když jsem si v listopadové Mamince četla rozhovor, ve kterém moje kolegyně Jana Stryková mluví o smrti svého tatínka, hned jsem viděla paralelu. Na lidech se pozná, když prodělají takovou životní událost. Poznamená je to, většinou v dobrém. Na Janě mi vždycky bylo něco blízké, a po přečtení rozhovoru jsem to pochopila. Ona zkrátka neřeší hlouposti. Bere život takový, jaký je.
Stihl tatínek vidět vaši dcerku?
Jen jednou. Zemřel měsíc po narození Toničky. Už jsem tušila, že to s ním není dobré, tak jsem se za rodiči narychlo vydala. Ani si dcerku nepochoval, protože už mu bylo hodně špatně.
Byl nemocný dlouho?
Právě že ne. Myslel si, že má depresi, pak zase, že to je jen nachlazení, a ono mu selhávalo srdce. Stalo se to během čtrnácti dnů… Ale pro něj to tak bylo lepší, protože celý život žil naplno, užíval si, létal, rád si dal dobré jídlo, rád se napil, měl rád humor a lidi. Tohle byl pro něj, dalo by se říct, ideální konec.
Obdivuji váš nadhled...
Nás posílila bráchova smrt, takže teď už to všechno vnímáme jako běh života. Tatínek byl Kozoroh a Tonča je taky Kozoroh.
Je mu i podobná?
Trochu ano. Říkali jsme si, po kom má ta holka hranatou hlavu? A teď jsem se dívala na fotku táty, a on měl stejný tvar hlavy. Navíc je Tonička hodně velká, a táta měl dva metry… Možná z něj něco bude mít.
Ve kterém jste týdnu?
Čtyřiadvacátém. Miminko se má narodit v polovině března, ale protože poponáším Toničku, tuším, že to bude dřív.
Jak se cítíte?
Když jsem čekala Tonču, bylo mi dobře, kromě posledního měsíce, který je vždycky peklo. Ale v druhém těhotenství mi ze začátku občas bylo na zvracení a teď mě zase trápí bolesti hlavy. Tělo se po prvním porodu ještě nestačilo dostat do pohody.
Co vám na bolest pomáhá?
Nejdřív spánek, teď už ani to. Narazila jsem na homeopatikum, jenže to ve třetím trimestru nemůžu. Zkusím asi akupunkturu.
Věříte na tyhle věci?
Nejsem úplně „východně šmrnclá“, ale věřím tomu, že v těle proudí energie. Když jsem se dozvěděla, že umřel brácha, jako by se mi v hrudi udělal špunt. Ve vypjatých situacích jsem pak měla problémy s dýcháním. Pomohl mi až kamarád, který se zabýval východní medicínou. Naráz jsem měla pocit, že to ze mě všechno vylétlo. Věřím, že stresy se v těle kumulují, že harmonie duše a těla spolu souvisí.
Jak dlouho po bratrově smrti vám kamarád takto pomohl?
Tři nebo čtyři roky, živila jsem si to v sobě dlouho. Tenkrát ještě nebyla alternativní medicína tak běžná jako dnes. Takže mi hodně lidí doporučovalo antidepresiva.
Zkusila jste je?
Vzala jsem si je jednou a připadala jsem si jako cizí člověk. Cítila jsem se utlumená, roztřesená, mimo… Proto jsem se rozhodla bojovat radši sama, bez medikamentů.
Máte pocit, že vás to posílilo?
Určitě, ale já neměla těžké deprese. Při těch opravdu nepomůže nic, jen léky. Mám několik známých, kteří se s depresí potýkali, a chápu, že dokáže člověka úplně paralyzovat. U mě to ale naštěstí nezašlo tak daleko. Když mi bylo úzko, pomohla práce.
Jak to teď s prací vlastně máte?
Když jsem čekala Toničku, skončila jsem s natáčením Ordinace asi deset dní před porodem, a když jí byly dva měsíce, vrátila jsem se. Teď už „moje“ linka skončila, takže se věnuju spíš dabingu. Lidé v dabingových produkcích jsou ale naštěstí moc vstřícní, Toničku vždycky někdo pohlídá, anebo pomůžou babičky. Se dvěma dětmi už se ale asi budeme muset poohlédnout po paní na hlídání, protože jedna babička ještě pracuje a druhá, moje maminka, jezdí z daleka. Naše branže je krutá, když člověk pár měsíců není vidět a slyšet, zapomene se na něj. To si nemůžu dovolit. Ale nestěžuji si. Dělám práci, která mě baví, a na všem ostatním si umím najít něco pozitivního.
Jakým způsobem?
Když jsem za studií musela vzít nějakou práci, abych se uživila, vždycky jsem to brala jako hru. Dělala jsem třeba pokladní v supermarketu. To je peklo, sedět tam spoustu hodin, dojít si na záchod, jenom když vám to dovolí, prakticky se nemoct najíst a napít... Tak jsem si řekla, že budu na lidi „programově“ milá, i když byl předvánoční čas, fronty a všichni naštvaní. Díky tomu, že jsem změnila přístup, jsem tam vydržela, ačkoli jen dva dny.
Dva dny?
Řetězce to mají nějakým prapodivným způsobem spočítané tak, aby pokladní měla už od začátku manko. Ženské tam kvůli tomu chodily s pláčem. Prý je to „systémová chyba“. Stalo se to i mně, a to jsem si dávala velký pozor, protože mě na to kolegyně upozornily předem. Takže jsem odešla, protože to bych si skoro nic nevydělala. Ale už je to přes deset let, třeba se to zlepšilo.
Zkoušela jste další podobné práce?
Jasně. Třeba jsem v supermarketu prodávala větrníky u lahůdkového pultu. Chodila jsem i uklízet. Dnes jdu v obchodním centru kolem paní uklízečky a musím ji pozdravit. Ona se diví proč, ale to díky ní je tady čisto. Každé povolání je důležité, proč bych se na ni měla dívat spatra.
Ještě obligátní otázka: Jak to máte s kojením?
Kojila jsem měsíc. Pak jsem si řekla – odmítám trápit sebe i dítě. Když jsem Toničce poprvé dala umělé mléko, měla jsem výčitky, ale pak mě kolegyně uklidnila tím, že je to úplně normální. I já jsem sunarové dítě. U druhého dítěte zkusím taky chvíli vydržet, ale když to nepůjde, nebudu to lámat přes koleno.
A co nešlo?
Kojila jsem, ale nevím, kolik toho Tonička vypila. Byla tak lačná, že by mi kromě mléka nejraději vysála i ten orgán. Takže už jsem při kojení plakala a začal to pro mě být stres, a jak miminko cítí stres, pláče taky. Blížilo se kojení, já řvala, ona řvala, tak jsem si řekla – končím.
Třeba to teď bude v pohodě…
Uvidíme… Ale často říkám, že založím pro změnu „antilaktační ligu“. Spousta žen má pocit, že když nemůžou kojit, je s nimi něco špatně, cítí se méněcenné… Nic takového! Buď to jde, nebo nejde. O tom rozhoduje příroda stejně jako o tom, že některá z nás otěhotní, a jiná ne. Říká se, že děti na umělém mléce tolik nepřilnou k matce, ale to je nesmysl. Maminka mi dala knížku od pana profesora Josefa Švejcara, uznávaného pediatra, a ten píše, že hlavní je kontakt s matkou, a jestli „skrze“ prso nebo lahvičku, není podstatné. Důležitá je poloha.
Je pravda, že na kojení se dnes klade možná až nepřiměřený důraz…
Všichni mluví o jeho výhodách, ale nikdo o nevýhodách. Přitom jich je spousta. Jako matka se hlavně staráte o dítě, vy sama jste na druhé koleji. Já jsem si mimo jiné nedokázala uvařit, za celý den jsem snědla třeba jen jogurt a jablko. Co jsem malé mohla asi tak předat? Dobře, říká se, že si dítě vezme všechno, co potřebuje. A kdo na tom tedy bude bitý? Matka. Té vypadají vlasy, začnou se jí lámat nehty, kazit zuby, zhorší se jí pleť… To je pro mě opravdu lepší volba vzít umělé mléko, které obsahuje všechny potřebné živiny, a všichni jsme spokojení. Nehledě na to, že každá matka má svůj životní styl a ten musí kvůli kojení opustit. Myslím, že když nejste s kojením ztotožněná na sto procent, je lepší nelámat to. Nikdo vás nemá právo soudit za to, že nekojíte.
Článek vyšel v časopise Maminka