IVA (35): Kvůli drahotě a dluhům bydlíme opět s manželovými rodiči  | Foto: iStock

Foto: iStock

IVA (35): Kvůli drahotě a dluhům bydlíme opět s manželovými rodiči

Iva bydlí s manželovými rodiči sotva tři měsíce a už má chuť si sbalit kufry. Pět let však ještě musí vydržet, aby se život její rodiny vrátil do starých kolejí. Momentálně si ale neumí představit, jak to má zvládnout.

Po deseti letech bydlení ve svém jsme se s mužem a synem museli z finančních důvodů vrátit k manželovým rodičům, kde jsme před deseti lety začínali. Manžel měl s kamarádem v nájmu hospodu, která minulý rok zkrachovala. Bohužel mu zbyly i nějaké dluhy. Naštěstí ne miliony, ale „jen“ statisíce.

K tomu všemu máme ještě hypotéku na menší byt. Nebyli jsme nároční, v 2+kk jsme ve třech žili spokojeně, po větším jsme neprahli. Muž měl příjem z restaurace, já byla tři roky na mateřské.

I tak jsem mu v restauraci vypomáhala, jak jen to šlo – uklízela jsem, pomáhala v kuchyni a podobně. Nyní jsem se vrátila ke své původní profesi a pracuji v drogerii jako prodavačka.

Když přišly první uzavírky a omezení, bylo nám jasné, že nás nečeká snadné období. Vše se ještě zkomplikovalo rozvodem druhého spolumajitele restaurace a nakonec se přidal krach dodavatele energií, s nímž jsme měli v restauraci i doma smlouvu.

Už nebylo nač čekat, museli jsme jednat. Manžel se v zoufalství svěřil rodičům a společně vymysleli plán. Přestěhovali jsme se zpět do patra k jeho rodičům a náš byt jsme pronajali a z pronájmu splácíme hypotéku.

U rodičů platíme jen energie a vodu, žádný nájem jim dávat nemusíme. Bydlení si ale spravedlivě odpracováváme – kolem domu, zvířat i na zahradě. V žádném případě nebydlíme „zadarmo“.

U rodičů jsme už kdysi bydleli, tušila jsem, do čeho jdeme. Tehdy šlo o pouhých jedenáct měsíců po svatbě, i tak to ale byla obrovská zkouška našeho mladého manželství. Matějovi rodiče jsou určitě hodní, ale bohužel se k manželovi chovají, jako kdyby mu bylo stále „náct“. No a ke mně bohužel také.

Skoro si připadám, že v domě nebydlí dvě rodiny, ale jedna rodina se třemi dětmi – se mnou, s mužem a synem. Poslouchat musíme všichni, o ničem se nediskutuje. Není to pro mě vůbec lehké, daleko hůř je na tom však manžel.

Skoro deset let jsem byla zvyklá, že mám doma chlapa, nesmírně klidnou a vyrovnanou sílu, která však umí v pravý čas bouchnout do stolu. Nyní je vše jinak. Matěj je zlomený. Má pocit, že absolutně selhal, což se bohužel projevuje úplně ve všech stránkách našeho života včetně intimního. Muž se vrátil do dětských let a úplně se odevzdal osudu – poslouchá rodiče jako školáček a do nenáviděné fabriky chodí se stejnou nechutí, jako kdysi chodíval do školy.

„Holky“, tedy já, ho moc nezajímají. Z domova utíká na místní fotbalové hřiště, fotbal už nehraje, jen komentuje a také pije pivo. Nepije moc, peníze si hlídá, ale mimo domov tráví co nejvíce času, a to bohužel na úkor mě i syna. Když je pak doma, dostane nějaký pracovní úkol od rodičů. Vlastně se mu nedivím, že utíká. Jenže co je to za život?

S tchyní i tchánem jsem o všem zkoušela mluvit, vysvětlit jim, že se o naše manželství víc a víc bojím. Nerozumí mi. Nechápou, o čem mluvím, oni žili a žijí jinak. Jim to tak přijde v pořádku, praktické a výhodné.

Vím, že muž vše vnímá podobně jako já, ale nechce o tom moc mluvit, jednou mi ale řekl: „Ivo, vždyť mámu znáš, s ní nehnou ani tři páry volů, natož jeden vůl, jako jsem já. Když vydržíme pět let, úplně vše splatíme, i nějakou dovolenou si k tomu můžeme každý rok dovolit.“

Z jedné časti má Matěj pravdu, za pět let bez větších potíží splatíme dluhy i hypotéku, jenže pět let života je strašně moc! Navíc jsem si nikomu netroufla říct, že bych si k malému Matýskovi přála ještě holčičku nebo klidně brášku, za pět let to ale nepovažuji za rozumné. Je hrozné se na začátku roku netěšit vůbec na nic!

Doporučujeme

Články odjinud