Život s „Matkou Terezou“ není žádný med!
Má dobrá žena miluje celý svět. Miluje toulavé zbídačené pejsky i kočičky, zubožená hospodářská zvířata, pláče pro umírající deštné pralesy i bezdomovce s výmluvně červenými nosy, k slzám jak hrachy ji dojímají příběhy uprchlíků všech ras a národností – zkrátka si někdy říkám, zda není další inkarnací svatořečené Matky Terezy, nejskromnější nositelky Nobelovy ceny míru. Jenže, milé dámy, žijte s Matkou Terezou v jedné domácnosti! Život s tímto andělským stvořením je peklo! Dobrá, s přimhouřenýma očima očistec.
Zrovna včera se povedl mé dobré ženě úžasný skutek lásky. Po úklidu zděděné dvojgaráže se mi z neuvěřitelného nepořádku podařilo vytřídit mnoho kil železa, mosazi a mědi – dle ceníku výkupny jsem se mohl těšit skoro na dva tisíce korun! Jenže moje dobrotivostí překypující ženuška věnovala pečlivě roztříděné hromady dvojici místních bezdomovců (oba jsou zhruba o 20 let mladší než já). Chudáci! Prý vše odváželi celé odpoledne, tolik se ti dva nadřeli! Myslel jsem, že puknu. Vyklízel, vyhazoval a třídil jsem to haraburdí dva víkendy, a pak si přijdou dva místní ochmelkové, smutně zamrkají na mou paní, která jim pravidelně připravuje balíky s novinami a předává staré šatstvo (někdy zas až tak staré není), a ta jim vše s radostí naservíruje doslova pod nos či na podnose. Kdyby se něco takového stalo jednou, tak mávnu rukou, jenže…
Jak se vyvíjel Ivanův příběh dál, se dozvíte v následujících kapitolách... Jestliže si chcete příběh přečíst celý, postupujte po kapitolách tak, jak za sebou následují.
Pokračování 2 / 4
Děkuji bohu, že je žena alergik!
K mé velké (a pečlivě skrývané) radosti byl ke mně pánbůh natolik dobrotivý, že je má manželka alergička – ano čtete dobře! Má žena trpí alergií na rozličné druhy zvířecí srsti, na prach a ještě jakési breberky, co sídlí především v kožešinách. Snad jen díky této boží prozřetelnosti doma nemáme útulek pro nejrůznější opelichané a zablešené chudáčky, kterými jsou přecpány útulky. A tak jim alespoň má slitovná ženuška každý měsíc posílá tučnou částku z platu, plete jim oblečky, pořádá u sebe v práci i po domě jednou za čas rozličné sbírky a vše pak posílá do jednoho vybraného útulku. Hrůza mě obešla, když papež vyzval farnosti a farníky, aby u sebe ubytovávali uprchlíky. Pokud bychom bydleli v Německu, jistě bych měl už dávno multikulturní domácnost, žádná alergie by mi nepomohla.
V případě že by svou dobročinnost a lásku k charitě má paní pěstovala jako koníčka, podobně jako já kaktusy a sukulenty, nebudu mít námitky! I můj koníček něco stojí, oba slušně vyděláváme a náklady na domácnost nemáme nijak závratné. Jenže koníček mé ženy pohlcuje naprosto všechno – všechen rodinný čas, její dovolenou i nemalé finance. Polyká i teplé večeře a čas na alespoň základní úklid domácnosti. Teplé večeře jsem si nedávno začal vařit sám, bohužel jen pro sebe, manželka je veganka – což vás možná v tuto chvíli už tolik nepřekvapuje. Žehlit a podobné věci se ale učit nehodlám, to bych si mohl místo montérek rovnou obléct zástěru. Ostatně žena se také nestará o auto a rozbité věci v domácnosti, jednoduše o „mé mužské práce“. A tak trpím a jsem ženou i dcerou označován za necitu a cynika.
Pokračování 3 / 4
„Jaká matka, taká Katka!“ vášeň pro dobročinnost je u nás bohužel dědičná
Bohužel je má jediná dcera kopií své maminky! Je to aktivistka, bojovnice za práva všech a všeho. Mnozí by ji označili také za „pravdoláskařku, sluníčkářku a příslušnici pražské kavárny“ každým coulem. Po bouřlivých středoškolských letech nám dcera odjela jako dobrovolnice do Afriky, kde stavěla jakési domky. Chvíli jsem se radoval, že zjistí, že život není peříčko a bude z ní rozumná holka. Bohužel jsem se mýlil, naše holčička se nepotatila a nezdědila zemitý selský rozum, ale jde ve šlépějích naší misionářky lásky. Dcera má ještě naději, že ji „srovnají děti“ a docela rozumný chlap, se kterým začala žít. Ale co má nebohá žena?!
Život se snažím brát s humorem, ale popravdě řečeno, je toho na mě někdy moc. Možná je v tom i kus žárlivosti, jak mi má žena vysvětlila, ale někdy je to opravdu nesnesitelné. Představte si sychravý podzimní den; je vám bídně, jste nastydlý, bolí vás záda i vysychající kolenní klouby, v práci vás čeká studená dílna, a doma, místo vlídného tepla a trochy něhy najdete jen vzkaz, že vaše žena doučuje jakási cizí dítka. Najednou úplně nechlapsky toužíte po tom, být oním dítkem, kterému vaše choť věnuje tolik své energie.
No a pak se stane, že na vás v práci zamrká (rozvedená) zákaznice v nejlepších letech, neúnavně vychvaluje vaši šikovnost, nerozpakuje se svou chválu přetvořit v naturálie v podobě taženého štrúdlu a vy si říkáte: „Sakra! Co kdybych tentokrát pozvání na domácí knedlíček a gulášek neodmítnul?“
Pokračování 4 / 4
Jak přesvědčit ženu, aby „ubrala plyn“?
Doufám, že jste pochopili, že mám svou ženu rád. Je to stále přitažlivá dáma. Bohužel se jeden druhému víc a víc vzdalujeme a naprosto upřímně musím přiznat, že bych rád cítil, že o mě ještě trochu stojí. Už jsem rezignoval na to, abych kupoval lístky do divadla či na muzikál nebo do kina – podle ženy je to jen vyhazování peněz, které lze investovat rozumněji. Pozvat manželku na večeři je nemožné, je málo „lokálů“, kam by byla ochotná zajít na jídlo.
Lze nějak rozumně a kultivovaně přesvědčit ženu o tom, že by měla ve svých bohulibých aktivitách alespoň trochu ubrat plyn? Dcera mi v tom nepomůže, budoucího zetě do toho tahat nechci, manželky rodiče, na které hodně dala, už nejsou mezi námi a mým prosbám a argumentům není manželka ochotná naslouchat.