Nevím, co dělám špatně, kde je chyba – ve svých padesáti letech už vážně nevěřím, že na každého někdo čeká. Nebo možná na každého, kromě mě!
Soudě dle průměrného dožití českých žen mám takřka dvě třetiny života za sebou a stále jsem nepotkala skutečnou lásku. Možná je to mnou, možná mám prostě smůlu. Nevím. Všechny, opravdu všechny mé kamarádky v životě prožily alespoň jeden vztah, který označují jako životní lásku. Vztah, který jim dal okusit ten nejsilnější cit – jednoduše to, co život naplňuje štěstím a činí ho krásným a smysluplným.
Já jsem ale asi nejintenzivnější cit v životě cítila pouze k synovi, když byl malý – a to je samozřejmě něco jiného. Nyní je náš vztah bohužel velmi vlažný a já ani nevím proč. Syn mě příliš nevyhledává, jen občas mi ze slušnosti zavolá. Asi nejvíc v životě mě miloval náš pes. Byl mi absolutně věrný a oddaný, odpustil mi úplně všechny křivdy, vždy mě vítal a rád viděl, byl ochotný mě do krve bránit a položil by za mě život – nikdy jsem pro žádného člověka tolik neznamenala!
Hodně lidí vzpomíná na první lásku, já ne
Hodně žen nostalgicky vzpomíná na první lásku, já ne. Moje byla o 10 let starší. Moc o mě stál a já z toho byla trochu zmatená. Jenže nad zmatkem a nejistotou zvítězila pubertální pýcha, že mám staršího kluka. Bohužel se brzy ukázalo, že šlo o „zlodějíčka“, který si chtěl jen užít a také „odlehčit“ mým poměrně movitým rodičům. Tehdy mi bylo šestnáct a prožila jsem nejen zklamání, ale i velkou ostudu, když naši přišli na to, že se jim ztrácí peníze. Podezření totiž nejprve padlo na mne. Další mé vztahy byly takové vlažné. Zpětně vidím, že jsem vlastně s dalšími dvěma kluky chodila jen proto, abych nevyčnívala a někoho měla. Toho druhého jsem si pak vzala, protože jsem otěhotněla. Bylo mi 19 let.
Neměli jsme se vůbec vzít
Zpětně strašně lituji, že jsem se vůbec vdala, nebo že jsem se nerozvedla, když jsem byla mladší. S mužem, kterého jsem nemilovala, který byl nejspokojenější v hospodářství u svých rodičů, jsem strávila 20 let! (A 20 let jsem mu byla věrná.) Hlavně kvůli synovi, výchově mých rodičů a přesvědčení, že rozvod je „zlo“. Žádost o rozvod nakonec podal manžel. Až po rozvodu jsem zjistila, že měl léta poměr s paní, která v hospodářství jeho rodičů vypomáhala. Paní byla o 7 let starší než já.
S mužem jsme se nakonec vlastně nerozešli ve zlém. Poslední náš rozhovor byl asi ten nejhlubší, který jsme spolu vedli. Shodli jsme se na tom, že jsme byli oba naprosto rozdílní a neměli jsme se vůbec vzít. Exmanžela náš vztah také léta nenaplňoval, po 10 letech se zamiloval, mimomanželskému vtahu se dlouhou dobu bránil, ale nakonec prostě podlehl lásce a souznění. Tehdy jsem mu řekla, že mu to strašně závidím, a asi bych se v jeho situaci nezachovala jinak. Manžel s rozvodem čekal, až bude syn dospělý. Paradoxní je, že náš syn, kvůli kterému jsme se oba nezávisle na sobě snažili „udržet rodinu“, si s otcem moc nerozuměl. Zatímco manžela zajímalo hospodářství a koně, syn miloval motorky a auta.
Vždycky jsem myslela, že skutečnou lásku prožije v životě každý
10 let jsem byla sama a celou dobu jsem nepotkala opravdovou lásku, a to ani platonickou! Samozřejmě, že se za tu dobu vyskytlo několik mužů, kteří o mě projevili zájem, ale jiskra prostě nepřeskočila. Je to normální? Vždycky jsem myslela, že skutečnou lásku prožije někdy v životě každý člověk. Dokonce jsem byla i u psychologa, jestli není nějaký hluboký problém ve mně, jestli nejsem citově plochá. Paní psycholožka mě shledala jako úplně normální, ale vyslovila domněnku, že na mě pravděpodobně doléhá přechod. Jednoduše se mi mění chemie v těle a život údajně vidím zbytečně černě. No, i kdyby to tak bylo, nic to nemění na tom, že jsem opravdovou lásku nikdy neprožila a došlo mi, že po ní toužím stejně jako ve dvaceti. Ale asi je v 50 letech už pozdě.
(Ivana, 50 let)
Dáma.cz je na facebooku. Přidejte se k nám!
